Zapeklitost moci a Milgramův experiment

 

K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky. Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.

Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru, že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučili důvěřovat autoritě a nekriticky jí podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi to takto špatně zadal“.

Jiným vysvětlením proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např. u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku. Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla? Má státi: Na počátku byla síla!“

Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv, na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná) strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad sebou uplatňovaná, též dělá dobře. Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně, ale bojí se vzepřít.

Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance, reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“, nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.

Nepíšu proti autoritám, jen tvrdím, že autorita se nepotřebuje zaštiťovat silou, ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo poslouchejte, protože „něco o vás/o tobě vím“ atd.

Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná někdy k tomu, být autoritou stačí.