Jak jste asi někteří zaznamenali, dnes, tj. 16. 2. 2021 zemřel profesor Jan Sokol, jeden ze signatářů Charty 77, kandidát na prezidenta a hlavně vynikající člověk a učitel. Nechci ale psát to, co se lze dočíst na wikipedii nebo co v souvislosti s jeho smrtí bylo či bude napsáno.
Rád bych napsal pár osobních vzpomínek. Pro mě osobně byl Jan Sokol jedním z klíčových profesorů. Chodil jsem snad na všechno, co přednášel, hltal jsem jeho knížky, a když jsem se rozhodoval, pod kým budu psát svoji diplomovou práci, volba byla jasná. Zvolil jsem si téma Demiurgos vs. Stvořitel, nebo jinými slovy srovnání příběhu o stvoření u Platona a v Genesis. Diplomku mi J. Sokol moc neulehčil a neustále mi jí vracel k přepracování, aby mi nakonec dal, tuším dvojku. Jenže mě díky svým nárokům někam posunul.
To, co mě na něm doslova fascinovalo, bylo, jak o velmi složitých věcech dokázal mluvit jednoduše. Pokud čtete jeho Úvod do filozofie, pak máte pocit, že takto byste to možná napsali taky. Jenže přesně v tom byla jeho genialita. Zkuste pochopit Kanta, Heideggera, Locka, Hegela a mnohé další, bez toho, abyste četli „o nich“ a místo toho četli „je“. Jsem si téměř jist, že většina nemá šanci. A tak hodiny filozofie často vypadají tak, že se učíme věci typu, zda Achilles dohoní želvu, jaký je rozdíl mezi bytím a existencí, jak je možné, že jsou možné syntetické soudy apriori atd. Opakuje se něco o „lásce k moudrosti“, ale nikdo přesně neví, jaká že to vlastně ta moudrost je. Při jeho přednáškách z filozofie nic takového nezaznělo, a přesto jste se mnohým jen těžko pochopitelným věcem dostávali na kloub.
Jeho Úvody do filozofie se naprosto vymykaly všem jiným úvodům, kterých jsem absolvoval nebo četl hodně. Jenže takto něco vysvětlit dokáže jen ten, kdo věc výborně rozumí. Do dnes si vzpomínám na přednášku o filozofii jazyka, která začala jeho zkušeností, kdy viděl, jak se někomu porouchalo auto. Onen někdo z auta vystoupil a povídá svému kamarádovi „hele vole vono najednou prd a nic“. Tato věta se neřídí žádnou gramatikou, a přesto velmi dobře rozumíme, co se stalo. Sokol na tomto příkladu vykládal o zázraku jménem jazyk…
Asi nejvíce mě upoutaly jeho přednášky Člověk a náboženství. Problém byl, že na tyto přednášky bylo narváno a pokud jste nepřišli alespoň 10 minut před přednáškou, měli jste smůlu. Dodávám, že důvodem nebyl zápočet, ale vynikající způsob přednášení. Často jeho přednášky končily potleskem, což jsem asi nikdy jindy nezažil. V druhém semestru tohoto předmětu pak J. Sokol hovořil pouze o křesťanství. Přiznám se, že jsem řadu jeho myšlenek využíval v neděli při kázání… Dokázal studentům velmi obyčejným a srozumitelným jazykem přiblížit křesťanství, zároveň nepoužíval naše křesťanské obraty, kterým někdy ani mi sami nerozumíme. Zároveň se nesnižoval k někdy vyprázdněným rádoby intelektuálním floskulím typu „Bůh je tajemství“, „naše řeč ho nemůže postihnout“, „Bůh je poslední jsoucno“, „všichni jsme nenapravitelně náboženští“ atd. Ono to tak je, ale někdy je zbytečné a někdy přímo trapné s tím operovat.
Jen jednou jsem s ním hovořil osobně (pokud nepočítám rozhovory kvůli diplomce) a to když jsme se jako řečníci setkali na festivalu United. Sebral jsem odvahu a ptal jsem se ho, proč přednášel, jak přednášel, zda je důvodem fenomenologie, kterou byl ovlivněn především díky Janu Patočkovi, který formoval mnoho vynikajících českých filozofů. Nebudu vás zatěžovat fenomenologií ani naším rozhovorem. Nicméně to klíčové, co jsem si od Jana Sokola odnesl, bylo, že o složitých věcech se nikoli má, ale dá mluvit jednoduše, ale musíte předmětu své výuky výborně rozumět. Že komplikované přednášky a vyučování není známkou vzdělanosti. Že vzdělaný a moudrý člověk o své vzdělanosti nemusí nikde mluvit, nemusí hlásat, kde všude přednášel, kolika mluví jazyky (on sám jich uměl mnoho, včetně klasických) a už vůbec nemusí o druhých mluvit jako o nevzdělancích. Poznal jsem, že plné klasy se sklánějí hluboko, a ty prázdné… však víte.
Vždy mi v mysli zůstane skromný muž, který působí plaše, někde
v koutě kouří před přednáškou svoje startky, pak přijde na přednášku a vy zíráte, co Bůh do některých lidí vložil. A tak na závěr pár slov z jeho přednášky Člověk a náboženství. „Bible zastává názor, že definitivní a platné vyrovnání se zlem je možné jen tak, že sám pachatel uzná svůj hřích. Že nahlédne a bez vytáček přizná, že spáchal hřích. Tak se teprve zjeví plná hloubka biblické etiky: i ten nejlepší z Izraele spáchal ohavný hřích. S pomocí prorokovou se však obrátil, to jest sám sebe odsoudil, uznal vinu a litoval ji. Je sice potrestán, ale smí žít dál a navíc se ukáže, že smí zůstat izraelským králem, „milým Hospodinu“. Zločin zůstane zločinem, mrtvému život nevrátí, ale zločinec může přestat být zločincem. Tomuto obratu říká Bible milost.“
Já bych jen dodal, že považuji za milost, když se v životě dostanete pod vliv některých vynikajících lidí, jako byl třeba Jan Sokol.
Žádné komentáře:
Okomentovat