Žena ať ve shromáždění mlčí?!

Také vám občas tento Pavlův výrok vrtá hlavou? Ještě „šťavnatější“ je jeho pokračování: „Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ 1 Kor 14, 34 - 35

Některé církve či sbory si tento text přizpůsobily k obrazu svému a zredukovaly ho na zákaz ženám v neděli kázat, jinde dokonce ženy v církvi nesmějí ani vyučovat. Verš z 1 Kor 14 přece mluví jasně, ne?! Jenže je zde problém. Slovo eklézia, které v 1 Kor 14 překladatelé překládají jako shromáždění, je jinde přeloženo jako církev. Verš by se tedy dal přeložit ženy v církvi (v eklézii) ať mlčí. Jenže zřejmě i ti nejbibličtější z biblických křesťanů nechají ženy vyučovat v besídce, v mládeži, v dorostu, což je v posledku v něčem ještě větší zodpovědnost než kázání nebo vyučování dospělých, protože dospělí si leccos přeberou, kdežto když kážete hereze dětem, tak děti to nerozpoznají. Zároveň i besídka, dorost, mládež či nejrůznější skupinky, kde ženy v rámci sboru učí, jsou církví (eklézií). Dále se asi nikdo neřídí slovy „nedovoluje se jim, aby mluvily, chtějí-li se poučit, ať se doma zeptají svých mužů.“ Dovedete si představit, že na otázku nějaké ženy po kázání odpovíte: Mlč a zeptej se až doma!

Dále jistě neplatí, že dary Ducha svatého, které nazýváme dary jazyka, jsou výhradně pro muže (např. proroctví, vyučování, slovo moudrosti, slovo poznání či evangelizace, která je často spojena s vyučováním). Jiná věc je, že mnohé ženy jsou schopnější než muži a to včetně vyučování, kázání, v práci s lidmi a v mnoha dalších oblastech.

Navíc v 11. kapitole do Korintu Pavel ženy nabádá, aby si zahalily hlavu, když se modlí a prorokují a ve 14. kapitole jim říká, aby mlčely… divné ne? Jednou je povzbuzuje k hlasitým projevům, podruhé nikoli (tedy pokud nepředpokládáme, že Pavel myslel, že mohou svoje modlitby a proroctví jen šeptat).

Podobný text je v 1 Tim 2, 12: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ Zde by žena snad ještě mohla učit děti, ale nikoli muže, tedy zřejmě od mládeže výše se ženám zakazuje učit, aby nad muži neměly moc. Jenže stejně jako v Korintu si Pavel na první čtení protiřečí, protože Timoteus byl z Efezu, kde působila Priscila, která učila Apolla. Na konci druhého listu Timoteovi a v listu do Říma Pavel Priscilu pozdravuje, tedy zjevně s ní neměl problém, byť na první čtení tím, že vyučovala muže, porušovala Boží řády. Anebo neporušovala, ale k tomu se dostanu…

Nejen v církvi, ale i na některých teologických školách ženy skutečně nemohou vyučovat, i díky textům, které jsem citoval, což považuji za veliké ochuzení, nikoli proto, že by žena měla učit kvůli nějakým povinným kvótám, ale protože někdy prostě je lepší a obdarovanější než muž, nicméně díky pohlaví má žena nebo spíše studenti smůlu. Prostě „ženská a systematická teologie je oxymoron.“

Jak k těmto textům přistupovat?

Domnívám se, že Pavel postoj k ženám v listu do Korintu psal kvůli specifické situaci, která nastala v tamním sboru, kde vládl chaos, který byl pohoršením pro lidi, mezi korintské křesťany přicházející. Stojí za zmínku, že v Korintě měl sídlo kult bohyně Afrodity, kde sloužilo 1000 kněžek – prostitutek. Velmi populární byl též kult zasvěcený Bakchovi, což byl bůh tance, vína. Kult více přitahoval ženy, které se mohly vymanit ze společenských konvencí. Je pravděpodobné, že některé z věřících žen v Korintě před obrácením touto zkušeností prošly, proto byly jejich projevy chaotické a divoké.  Text chápu jako namířený na specifický problém, kdy některé ženy rušily a Pavel je napomíná a říká, ať jsou ženy během bohoslužby ticho a neruší a pokud mají otázky, ať se zeptají později. Pokud by to byla univerzální Pavlova rada, nenabádal by jinde k tomu, ať ženy prorokují a modlí se.

V podobném duchu píše i D. Beňa, když formuloval stanovisko CB k otázce mužů a žen v církvi: „I Pavlova slova o pasivní účasti žen na bohoslužbě, zdá se, spíše než proti ženskému mluvení jako takovému míří proti místním výstřelkům: když podle pohanských zvyklostí buďto byly na úkor mužů upřednostňovány ženy „kněžky“, anebo se smazávaly vnější rozdíly mezi pohlavími (1K 11,2nn; 1Tm 2,9nn). Poté D. Beňa cituje vynikajícího novozákonníka N. T. Writa a jeho komentář k situaci v Efezu: „Někteří vykladači (např. N. T. Wright) se domnívají, že apoštol pro ženy žádá vůbec svobodu učit se spolu s muži, a to bez ohledu na mocenské otázky; známé místo lze přeložit: „Žena ať se učí bez vyrušování, v plné podřízenosti [Bohu]. Neříkám tím, že žena má učit muže či mu diktovat, nýbrž že se má učit bez vyrušování“ (2Tm 2,11nn; srov. L 10,38-42)." 

V Efezu Pavel řešil problém falešného učení. Rabínská tradice obviňovala Evu z toho, že způsobila pád. Trestem za to byla podřízenost ženy. Gnostici naopak popisovali ženu jako zdroj duchovního probuzení. Je pravděpodobné, že gnostický přepis Genezis byl jedním z mýtů propagovaných v Efezu, a že právě ženy byly zodpovědné za jeho šíření. Pavel na to reaguje tím, že ženám doporučuje studium v tichosti a podřízenosti. Zároveň nemají učit klamné gnostické nauky, které připisují ženám vládu nad muži. Oproti gnostickému mýtu božské ženy Pavel staví jako kontrast rabínskou interpretaci příběhu Adama a Evy. Je třeba dodat, že rabínský důraz na Evinu vinu koriguje Pavel v 5. kapitole listu Římanům učením o Adamovi, skrze kterého přišel do světa hřích. (Vyčerpávající popis dobových reálií, stejně tak vynikající teologické rozpracování problematiky postavení muže a ženy se nachází ve studii Daniele Pastirčáka „Dve oči, však jedna tvár“ (http://www.cbkaplnka.sk/sk/Kniznica/zeny-dp-1.html), z které jsem čerpal v odstavcích o situaci v Korintě a Efezu a kterou velmi doporučuji.

Nechci z toho, co jsem psal, udělat závěr, že bych byl nebo nebyl inspirován vyučováním nebo kázáním žen více než mužů. Inspiruje a povzbuzuje mě vyučování kohokoli, kdo má co dát a to nezávisle na pohlaví. Tedy žen a mužů. Minulý čtvrtek jsem slyšel vynikající vyučování na naší starší mládeži od ženy. Před měsícem jsem byl velmi obohacen supervizním seminářem, který vedla žena. Mohl bych uvést mnoho příkladů, kdy jsem byl povzbuzen a inspirován od mužů. Ano v našem sboru a v církvi je nepoměr ve vyučování žen a mužů (ve prospěch mužů), ale nemám potřebu tuto realitu obhajovat Biblí. Prostě momentálně to tak je, jsme v proudu jakési tradice a uvidíme, jak se tato situace bude či nebude měnit.

Nakonec ale respektuji, že pohled na tuto oblast mají někteří křesťané jiný, než mám já, byť s nim nesouhlasím. To, co absolutně nechápu, je, že otázka vyučování a kázání žen v církvi je pro některé křesťanské kruhy téměř otázkou pravověří. Kdo by nechal kázat nebo vyučovat ženu, nebere prý Bibli doslova nebo se nechal pohltit liberalismem či levicovým myšlením.

Tak bych chtěl ty, kdo ženu za kazatelnou nebo řečnickým pultem v církvi nesnesou, uklidnit, že my, co to vidíme jinak, nejsme ani liberálové, ani levicově smýšlející. Jen Bibli v něčem čteme jinak.

Na závěr ještě jedna citace ze studie D. Pastirčáka: „Wesley  byl zpočátku v otázce služby žen rezervovaný. Okolo roku 1771 ho však  zkušenost a hlubší porozumění evangeliu vedli ke změně postoje. S jeho požehnáním působilo vícero velmi vlivných ženských kazatelek. Adam Clark, biblický učenec a blízký spolupracovník  Johna Wesleyho  o působení ženských kazatelek napsal toto: „Díky požehnanému duchu křesťanství tyto ženy mají stejná práva, stejná privilegia, stejné požehnání, a dovolte mi dodat: jsou i stejně užitečné.“