Třicet let svobody a jak dál?

V roce 1989 jsem pracoval jako elektrikář – údržbář na Poříčí v tiskárně Rudé Právo. Tehdy se tam tiskly nejen noviny, po kterých byla tiskárna pojmenována, ale i mnohá další periodika, protože všechna periodika podléhala cenzuře a bylo jedno, zda čtete Rudé Právo nebo Večerní Prahu. Když došlo k listopadovým událostem, do Rudého Práva se začaly sjíždět Lidové milice a tehdy jsem si říkal, že z toho asi bude pořádný masakr. Jak vše dopadlo, víme… k násilí nedošlo.

Já sám jsem 17. 11. 1989 na Národní třídě byl, protože se vědělo, že se cosi velkého chystá a tak jsem šel na „čumendu“. Nebyl jsem žádný hrdina, navíc jsem strašně rychle běhal, proto jsem při uzavírání Národní třídy utekl, byť mě a další proháněli chlapíci s obušky a s barety. Pomalejší dostali nakládačku, rychlejší utekli. Netušil jsem, že jsem se připletl do klíčové události našich dějin.


Proč to ale píšu. Po Sametové revoluci tiskárny Rudé Právo fungovaly dál a já zde dál pracoval. Mezi chlapama na dílně probíhaly pochopitelně živé diskuse, kam náš národ bude směřovat, a já si pamatuji, že někteří zastánci komunistů říkali něco ve smyslu, však počkejte, vy uvidíte… ta svoboda vás časem přestane bavit a komunisté se vrátí. Hádali jsme se a mě tehdy jejich povídání přišlo jako sci-fi. Jestli se mi zdálo něco jasné, pak to, že komunisté se nikdy nevrátí. Jako většina tehdejších lidí jsme byli naivní, přišla divoká 90. léta a mnohým docházelo, že to se svobodou je poněkud složitější, než jsme si představovali, ale přesto jsme nepochybovali, že naše země jde dobrým směrem, jakkoli se u toho různě naklání a otřásá.


Nyní je za mnou 30 let, během kterých jsem se oženil, mám dvě děti, něco jsem vystudoval, něco napsal, něčeho dosáhl a něčeho nedosáhl. Vím jistě, že jako elektrikář bych se už neuživil, určitě bych neutekl chlapcům, kteří mě kdysi honili na Národní třídě, „moje“ tiskárna už neexistuje, neexistuje ani zahulená knajpa u Rozvařilů, kam lidé z tiskárny chodili pěkně v montérkách a kam jsem starším chlapům z dílny musel běhat pro pivo a kde na vás téměř skočila rakovina jen při pouhém pohledu na sekanou, která se dělala v nespočetněkrát přepáleném oleji (-:


Občas si vybavuji naše diskuse na dílně, a kdybych měl možnost se setkat „s chlapama“, kteří vášnivě obhajovali socialismus či komunismus, přiznal bych, že v mnohé měli pravdu oni a já se mýlil.


Nějak naplno mi to docvaklo 28. října tohoto roku, kdy jsem byl jako církevní představitel s dalšími asi 1000 lidmi pozván na raut do Španělského sálu. Snažím se těmto akcím vyhýbat, jak „čert kříži“ (zatím jsem nikdy na žádné nebyl), ale mohl jsem s sebou někoho vzít a tak jsem vyrazil se starším synem. Když skončila ceremonie ve Vladislavském sále, účastníci šli směrem k nám, kdo jsme byli na rautu. Nebo jinak řečeno – z Vladislavského sálu k nám měla přijít určitá elita národa. První z této elity dorazil T. Okamura, následován předsedou komunistů Filipem, pak dalšími poslanci KSČM, SPD, premiérem Babišem a dalšími. Po pár minutách vyšel Mynář, Nejedlý, Ovčáček a prezident, který spolu se jmenovanými zmizel v jakémsi salónku. Neviděl jsem nikoho z opozičních stran, jen strašně málo představitelů akademického života, armády, justice atd. Ano, teď vím, že 28. říjen 2019 byl hradní mejdan svolaný u příležitosti dne republiky, že poslední zbytky jakési důstojnosti spojené s hradem jsou definitivně pryč, ale stejně…


Pak jsem šel se synem domů a to přes Národní třídu. Po třiceti letech… Po třiceti letech komunisté drží vládu v šachu, v čele vlády je bývalý agent STB, který je v obřím střetu zájmů, prezident veřejně zesměšňuje práci BIS, která upozorňuje na rejdy ruských agentů, jeho nedovzdělaný mluvčí bezostyšně napadá lidi, kterým nesahá ani po kotníky a který buď díky své blbosti, nebo neřízené nenávisti spolu s dalšími systematicky vytváří pocit třídní nenávisti (kavárna vs. normální lid). Parta kolem prezidenta je zamotaná do nejrůznějších podivných finančních machinací, hlavním vysílacím médiem hradu je bizár jménem TV Barrandov a periodikem pak Blesk, není problém veřejně zpochybňovat hrdiny umučené komunistickým režimem, v národě narůstají síly zpochybňující naše zařazení do Evropy, protože tam jsou ti zlí genderisté, vítači, homosexuálové, odebírači dětí, neznabozi, nepřátelé Izraele a další pakáž (co na tom, že když tito kritici posílají své děti studovat na střední nebo na vysokou, nebo když jedou na dovolenou pak do prohnilé Evropy).


Nejen Evropa, ale celý svět má velké problémy, některé postoje jak z pravého tak levého politického spektra jsou nepochybně ulítlé a co je pro některé nepříjemné sdělení, jednoduchá řešení skutečně neexistují a pokud ano, pak nás historie učí, že je většinou mají ti, kdo nám svobodu jednou uzmou definitivně. Přesto mám naději, že zpupnost neroste navěky… a to i v našem národě. Zároveň poučení po třiceti letech je, že svoboda není nic automatického a že o ní lze přijít, aniž by se zavíraly dveře žalářů. Třeba tím, že někdo ovládne média, justici nebo propojí politiku se svým byznysem. Též jsem si uvědomil, jak snadno se dá prohospodařit potenciál důvěry, což se stalo kdysi největším stranám u nás, které měli obrovské možnosti, které ale mnohokrát zneužili.


Když jsem šel tehdy s průvodem na Národní třídu, zašel jsem do telefonní budky a za 50 halířů telefonoval svému kamarádovi, ať se připojí, že se něco chystá. Jenže budka nefungovala a navíc mi sežrala padesátník. I tato epizoda ukazuje, jak moc byl svět jiný. Dnes je složitější, a snad i proto svět skáče na špek nejrůznějším šarlatánům, kteří „to“ vyřeší. Snadno a rychle. A právě z toho mě mrazí.