Odpuštění - jde to?

17. listopad jsem oslavil v chrámu sv. Víta poslechem Mozartova Requiem, které bylo hráno jako modlitba za ty, kdo svobodě obětovali život. Hlavou se mi při poslechu honilo mnoho myšlenek a jedna z nich je otázka odpuštění. Mozart toto vyjadřuje slovy ve strhující pasáže Rex Tremendae a to ve slovech: „Králi věčný a obávaný, všem potřebným nabízíš zachránění, spas i mě, prameni slitování.“ (Pokud vás to zajímá, najdete to třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=SKityhJZDV0.) Chtěl bych vás k tomuto přemýšlení o odpuštění přizvat s tím, že mě moc zajímají vaše postřehy.

Čtu teď knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii člověka, ke kterému chovám obrovský obdiv kvůli jeho touze prosadit spravedlnost, – Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev v této knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.

Danění círevních restitucí a KSČM a spol. to těm flaďákům nandá!

Asi většina čtenářů tohoto blogu zaznamenala zprávu, že KSČM podmiňuje podporu ANO tím, že budou zdaněny církevní restituce. Předseda hnutí Ano s tímto souhlasí (na rozdíl od církví přece on přišel k majetku poctivě a daně bezvadně odvádí) a k podpoře komunistického návrhu se přidají i Okamurovci. Není třeba se ale ničeho bát. KSČM a spol. zdaněné církevní restituce jistě chtějí pro "dobro obyčejného lidu". 

Jinými slovy ti, kteří majetek ukradli, ukradený majetek chtějí danit. Dokonce se tato kauza stává podmínkou toho, aby se dostali k moci. Připadá mi to jako špatný sen nebo jako divadlo absurdity. Jde o to, že když šli bolševici od koryt, pak po nekonečných peripetiích dostaly církve část svého majetku zpět. Dělo se to na stejném principu, jako dostávali zpět majetek restituenti (i když často, žel, po šílených peripetiích). Prostě když se něco ukradne, má se to vrátit. Když už někteří tak rádi šermují „křesťanskými hodnotami, které nás chrání od islámu“, pak ochrana soukromého majetku je jednou z křesťanských hodnot. Další pak to, že krást se nemá.

O církvi a pokušení moci

Několikrát jsem se ve svých článcích zabýval otázkou pokušení moci. V tomto článku se k tomu chci opět vrátit…

Třetí pokušení, kterým ďábel 
zkoušel Ježíše, bylo to pokušení moci a je vyjádřeno v následující nabídce: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království".

Jak geniální ďáblova nabídka byla, se ukázalo v dějinách církve v míře vrchovaté. Začtěme se do slov H. Nouwena, který o fenoménu moci píše:
< „Když se sám sebe ptám na důvody proč tolik lidí v posledních desetiletích ve Francii, Německu, Holandsku, a také v Kanadě a v Americe odešlo z církve, snadno mi na mysl přichází slovo „moc“. Jednou z největších ironií v dějinách křesťanství je, že jeho vůdci stále podléhali pokušení moci - politické moci, vojenské moci, ekonomické moci nebo morální a duchovní moci - přestože stále mluvili ve jménu Ježíše, jenž nelpěl na své božské moci, ale sám sebe se zřekl a byl jako my. Pokušení považovat moc za vhodný nástroj k hlásání evangelia je tím největším ze všech pokušení. Co činí pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným?