Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme?

                                                                                                                                                                      

To, že článek „Tahle církev není pro starý“, někoho vytočí, jsem čekal. To, že vyvolá takovou vlnu diskusí, souhlasných a nesouhlasných reakcí jsem nečekal. Nečekal jsem ani to, že se za pár dní článek stane druhým nejčtenějším blogem, který jsem kdy psal (nejčtenější je recenze knihy Chatrč). Jak kritici tak ti, kterým se článek líbil, se shodnou minimálně na jedné věci – článek otevřel bolestivé téma starých, slabých a nemocných v církvi. Téma, které se v něm otevřelo, tnulo do oblastí, které mnozí prostě prožívají a trápí je. Pokud jste četli pozorně, tak část článku se snažila vnímat sbor optikou starého člověka. Nešlo o kritiku chval, ani nových forem církve, ani změn. Nakonec pokud jen trochu něco víte o sboru, kde jsem kazatelem a o mojí mnohaleté službě mládeži, pak mi lze těžko vyčítat, že bych nebyl otevřený novým věcem. Pokusil jsem se pouze popsat, jak některé změny může vnímat starý člověk, který jednak vyrůstal v hodně jiné době a jednak má jisté fyzické indispozice, které více či méně zasahují do jeho vnímání reality. Závěr pak není „udělejme církev pro starý“, ale ani „udělejme církev pro mladý“. Je-li církev přirovnávána k tělu, pak platí, udělejme ji pro všechny údy, tedy i zdravé i trpící nebo v kontextu našeho přemýšlení pro všechny generace.


Ano, jsou sbory, které by mohli sloužit spíše jako muzeum a na které by slušel článek „Tahle církev není pro mladý“. Mnoho let se v nich nezměnilo vůbec nic a to, že přichází nová generace, absolutně nereflektují. To je jistě chyba.

Jenže položme si zdánlivě stupidní otázku, proč vůbec chceme změny? Kvůli mladým nebo starým?   A o co případné změny opřít?

Dovolím si napsat osobní zkušenost. Za svůj život jsem byl v týmu, který založil dva skvělé, zdravé  a zároveň nedokonalé sbory. K jejich založení jsme nepotřebovali žádná školení, řídili jsme se intuicí, těžili z dlouholetých přátelství a učili se spoléhat na Pána Boha. Tím neříkám, že školení nejsou potřeba. Někdy jsou, někdy nikoli. Záleží na tom kterém člověku a týmu. Nicméně… když jsme založili sbor, chtěli jsme některé věci dělat jinak než ve sboru, z kterého jsme vzešli. Nebo řečeno jinak – poučili jsme se z chyb sboru mateřského. Nikoli proto, že mateřský sbor byl špatný, zlý nebo neschopný, ale nedělal vše dokonale a tak jsme nechtěli opakovat staré chyby. Oba nové sbory za pár let vyrostly na zhruba 200 lidí, včetně dětí. A najednou jsme začali narážet. Nikoli na nové formy, které jsme začali hned od začátku praktikovat, ale… možná se budete divit, ale sami na sebe. Co mám na mysli. Mohli jsme dělat jakoukoli hudbu, měli jsme finanční prostředky (byť nám nikdy za zády nestáli podporovatelé z USA), během každých prázdnin jsme dělali mnoho kempů, neexistovala věc, kterou bychom nemohli zkusit, starší byli ti, kdo sbor založili, a proto vše bylo možné… Jenže jsme začali narážet na oblasti, jakými jsou lenost, hřích, malověrnost, zaneprázdněnost, materialismus atd. Začali jsme narážet na oblasti, na které naráží jak sbory staré tak nové, tradiční tak netradiční. Na které naráží církve jak liturgické tak neliturgické. Začali jsme narážet na oblasti, které popisovali Pavel, Petr, Lukáš a další, kteří psali o vzniku církve. Největší překážkou jsme najednou byli a jsme my sami.

Budete-li pozorně číst o první církvi, pak se nedočteme skoro nic o tom, jak mají vypadat bohoslužby, zpěv, služba dětem, mládeži, kázání, sbírka… atd. Mnohem silnější akcent je v Novém zákoně na principy, kterými jsou uctívání Pána Boha, radostné dávání, život ve společenství, vyučování Božího slovu, proměna charakteru atd. Jenže jak to dělat, když to není podrobně popsáno v Písmu? Mám jednu geniální radu! Modlit se, řídit se zdravým rozumem a inspirovat se zkušenostmi jiných. A dokonce si dovolím jít ještě dál – naslouchejte i dalším oborům lidské činnosti a poznání, jakými jsou psychologie, sociologie, management a další. Co mám na mysli? Uvedu pár příkladů. Pokud berete vážně výzvu, že máme vštěpovat Boží slovo svým dětem, není nic špatného vědět něco o vývojové psychologii dětí, která nám může ukázat, na co je dítě v tom kterém věku vnímavé. V Bibli se totiž o tom, jak vyučovat děti, skoro nic nedočtete. Není špatné vědět ze sociologie něco o dynamice práce se skupinou. V určitém počtu společenství ztrácí pocit sounáležitosti a je dobré na to reagovat. V Bibli se toto nedočtete…  Je dobré vědět něco o managementu, protože nás učí o některých zákonitostech vedení, o tom jak delegovat atd.

Jenže přesně zde nastává problém a to pokud tyto a další věci začneme příliš zduchovňovat nebo na nich začneme příliš stavět.

Co myslím přílišným zduchovňováním? Třeba že není třeba mluvit o „strategii Kristovy služby“        a snažit se dělat z Ježíše předchůdce strategického myšlení. Hlavní poselství Ježíše bylo jiné než předávat strategii. To, co Ježíš dělal s učedníky, byla zcela běžná praxe v Židovství ale i v jiných náboženstvích (vztah učitel – žák) a osobní přístup k učedníkovi skutečně není výmyslem Ježíše. Není třeba přeceňovat Jitrovy rady Mojžíšovi, aby všechno nedělal sám, jinak se unaví a aby se o svojí práci rozdělil. Na podobné principy přišli všichni vedoucí – pokud dříve nevyhořeli. Způsoby vedení jsou navíc dobře popsané nejen v Bibli. Dokonce často lépe než v Bibli. Není třeba z Ježíšova poslání, které dává Petrovi ve slovech „pas mé beránky“, dělat výzvu k vedení mládeže (protože beránek je ještě mladý). Práce s mládeží má svoje opodstatnění, které je dané zkušenostmi mnoha generací před námi. Netvrdím, že v Bibli nejsou popsány žádné formy a metody, ale je jich tam skutečně málo. Proto některé přebíráme z Bible, ale některé ze světa. Pokud je přebíráme ze světa, nezduchovňujme to a necpěme Bibli do oblastí, o kterých mlčí. Určitě má smysl učednictví, vedení, práce s mládeží, přemýšlení nad strategií ale mnoho dobrého o těchto věcech najdete nejen v Bibli.

Co mám na mysli přeceňováním forem? Je obrovským omylem si myslet, že našlápnutá hudba, perfektně zmáknutý systém skupinek, dynamický kazatel, PR a další oblasti automaticky přinesou požehnání. Zároveň nakonec stejně narazíte na to, co jsem popisoval. Závěr pak není „nemá smysl se o nic snažit“. Netvrdím, že nemáme pracovat na perfektních formách a stylech služby v církvi a pro Boží království, jen píšu, že to není jen o nich. Narazíte totiž sami na sebe. Zde je pár příkladů.
Vše šlape, roste vám sbor… a najednou vám to stoupne do hlavy. Dobře vám to káže… a najednou se srovnáváte s druhými. Dostanete se k penězům… a najednou přichází pokušení část peněz použít pro sebe. Vedete chvály… a najednou nesnesete kritiku. Vedete modlitební chvíle… a najednou vás štve někdo, kdo se tolik nemodlí a při tom vede duchovní řeči. Vedete sbor… a najednou nejste schopni vést svoje děti. Toto a další se může stát v každém sboru a každému.

A především s těmito oblastmi se Písmo vyrovnává a vede nás k proměně. Jenže toto je těžší cesta, protože se týká charakteru. Proto vždy hrozí, že budeme klouzat po povrchu pouhých forem – tedy upravování vnější fasády. A třeba dodat, hrozí to všem církvím a křesťanům. Je jedno, zda se jedná o fasádu novou, nebo starou a oprýskanou. Pokud je vnitřek prázdný, fasáda to nespraví. Zároveň ale, pokud se mění vnitřek, mění se postupně i formy.

Je-li sbor zdravý, pak vnitřek je v symbióze a harmonii s vnějškem. Zdá se mi, že přesně o to se vede zápas. Přál bych si, abychom v tomto zápase obstáli.