Nedávno mi tuto otázku položil jeden můj přítel. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svůj osobní příběh. Jsem ještě z generace, která rukovala na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co budu dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. O něco složitější byla otázka Afghánistánu. V době, kdy jsem byl v armádě, tam bojovala Ruská armáda a na některých útvarech se mluvilo o tom, že určité jednotky tam budou poslány. Mluvilo se i o jednotkách, kde jsem byl. Nevím, zda to bylo myšleno vážně, ale to už se nedozvím nikdy. Každopádně jsem si kladl otázku, co bych měl dělat kdyby… Odmítnutí vojenské služby se trestalo vězením, nevím, jak by se trestalo odmítnutí nastoupení do války.
Nic se ale nestalo a všechny tyto úvahy zůstaly v teoretické rovině. Mnohem konkrétnější problémy ale řešil můj děda, který byl zapojený do atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Nebyl jediný a proto skoro celý dům, kde bydlel, nacisté vystříleli a umučili. Děda a jeho rodina zázrakem přežil. Vzpomínal, jak slyšel údery hlavy paní Moravcové (paní, která s se svojí rodinou také podílela na atentátu) o schody, kterou gestapo táhlo nohama napřed jak kus hadru poté, co spolkla jed při zatýkání a zemřela… Kdyby byl děda pacifista, do atentátu by nešel, protože se jednalo o zabití a protože přece Ježíš byl pacifista! Podobnou „špinavou práci“ by na sebe měli vzít nekřesťané a děda by jim měl raději nabídnout „modlitební podporu“. Asi cítíte, že v tomto tvrzení je něco divného.
Podívejme se na tuto otázku trochu podrobněji. O Ježíši je řečeno, že je „vládce pokoje“ - Iz 9, 5. Když čteme např. blahoslavenství, pak vidíme poselství pokoje a míru. Křesťanům je řečeno, že mají být „činitelé pokoje“. Ježíš nikde k násilí nevyzýval a nikde ho nevyvyšuje a ani neprosazuje věci násilnou cestou. Když Petr usekne při Ježíšově zatýkání jednomu z vojáků ucho, Ježíš ho uzdraví a Petrovi řekne, ať zastrčí meč do pochvy (J 18, 11) u Lukáše ve stejném příběhu dodá všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.
Zároveň ale Ježíš nikde nikomu neříká, aby odešel z armády. Neříká to např. setníkovi, kterému uzdraví sluhu. Když se vojáci ptají Jana Křtitele, co mají dělat (Lk 3, 14), pak místo toho, aby jim Jan řekl, „odejděte z armády“, slyší, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte a spokojte se se svým žoldem. Učedníkům Ježíš dokonce poradí, ať si na cesty koupí meč (Lk 22, 36). Nenosili ho jistě proto, aby na někoho útočili, ale aby se bránili. Někteří tento Ježíšův příkaz vykládají pouze jako symbolický pokyn, skrze který Ježíš údajně ukazuje na stoupající nebezpečí a nenávist vůči jemu a jeho učedníkům a nebo jako naplnění proroctví, že byl počten mezi bezbožníky. A bezbožníci nosili zbraně… moc se mi tyto interpretace nezdají a hlavně si nejsem jist, jak moc by tyto náznaky pochopili učedníci.
Jedním z prvních pohanů, kteří uvěřil, byl voják Kornelius. Petr mu neříká nic ve smyslu, aby dezertoval. Pavel píše, že vláda ne nadarmo má meč (Řím 13, 4). Ve Skutcích při ohrožení svého života, využije ochrany Římských jednotek. Nezmiňuji texty Starého zákona, které jsou nesnadné na výklad. Uvedu jen jeden a to s knihy Kazatel, kde čteme, že je čas pokoje i čas boje.
V otázce, kterou zde řeším, je velmi nebezpečné toto posuzovat bez znalosti kontextu. Pro Boha je život posvátný, člověk život nestvořil a proto ho nesmí vzít. Ale… v etice vždy existuje výjimka. Pokud chráníte něčí život a musíte použít násilí, může být zabití někdy ospravedlnitelné. Nikoli jako normální způsob řešení konfliktu, ale jako krajní řešení. Stejně tak není normální používat fyzické násilí při řešení konfliktů. Jenže když máte chránit sebe nebo druhé před agresorem, pak násilí použít někdy musíte. Nedávno jsem se nechtěně dostal na fotbale do rvačky. Nebyl jsem přímým účastníkem, ale lítalo to kolem mě. Poněkud nepříjemné bylo, že jsem tam byl se svým klukem, kterému je 13. Asi si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když do konfliktu zasáhli těžkooděnci. A dokonce nejen zasáhli, ale vytáhli obušky a začali oba tábory mlátit. Budete se divit, ale nezačal jsem křičet – ale to se nedělá, Pán Ježíš byl pacifista! Spíše jsem litoval, že těch ran policisté nerozdali více, aby agresory odradili od podobných incidentů v budoucnu.
Realita je, že žijeme v padlém světě a jedním ze způsobů jak bránit zlu, je násilí. Nikoli vždy, nikoli jako jediné řešení, ale jako jedno z řešení. Krajní, nehezké ale přesto řešení. Jistě, násilí je zneužitelné, ale může být i ochranou před ještě větším násilím. Někdy jsem slyšel námitku, že kdyby všichni byli pacifisté, bylo by na světě krásně. Ano, bylo by lépe, ale realita je prostě jiná.
Proto je dobře, že mnozí křesťané jsou v armádě, u policie a v některých zemích i rezortech obrany. Někdy musí řešit dilemata, která běžně ostatní křesťané řešit nemusí. Dilemata násilí a někdy dokonce i zabíjení. Dilemata, na která neexistují černobílé odpovědi typu „křesťan nesmí být v silových rezortech“ nebo „je to v pohodě“.
Jisté je, že Ježíš pacifista nebyl, ale vedl k pokoji. Pacifistická není ani Bible, ale vede k hledání cest jednoho k druhému. K poznání toho, kdo dává pokoj a kdo pokoj přináší. Zároveň ale do světa, kde pokoj není a nebude a který se někdy musí hájit i za cenu použití násilí.
Nic se ale nestalo a všechny tyto úvahy zůstaly v teoretické rovině. Mnohem konkrétnější problémy ale řešil můj děda, který byl zapojený do atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Nebyl jediný a proto skoro celý dům, kde bydlel, nacisté vystříleli a umučili. Děda a jeho rodina zázrakem přežil. Vzpomínal, jak slyšel údery hlavy paní Moravcové (paní, která s se svojí rodinou také podílela na atentátu) o schody, kterou gestapo táhlo nohama napřed jak kus hadru poté, co spolkla jed při zatýkání a zemřela… Kdyby byl děda pacifista, do atentátu by nešel, protože se jednalo o zabití a protože přece Ježíš byl pacifista! Podobnou „špinavou práci“ by na sebe měli vzít nekřesťané a děda by jim měl raději nabídnout „modlitební podporu“. Asi cítíte, že v tomto tvrzení je něco divného.
Podívejme se na tuto otázku trochu podrobněji. O Ježíši je řečeno, že je „vládce pokoje“ - Iz 9, 5. Když čteme např. blahoslavenství, pak vidíme poselství pokoje a míru. Křesťanům je řečeno, že mají být „činitelé pokoje“. Ježíš nikde k násilí nevyzýval a nikde ho nevyvyšuje a ani neprosazuje věci násilnou cestou. Když Petr usekne při Ježíšově zatýkání jednomu z vojáků ucho, Ježíš ho uzdraví a Petrovi řekne, ať zastrčí meč do pochvy (J 18, 11) u Lukáše ve stejném příběhu dodá všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.
Zároveň ale Ježíš nikde nikomu neříká, aby odešel z armády. Neříká to např. setníkovi, kterému uzdraví sluhu. Když se vojáci ptají Jana Křtitele, co mají dělat (Lk 3, 14), pak místo toho, aby jim Jan řekl, „odejděte z armády“, slyší, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte a spokojte se se svým žoldem. Učedníkům Ježíš dokonce poradí, ať si na cesty koupí meč (Lk 22, 36). Nenosili ho jistě proto, aby na někoho útočili, ale aby se bránili. Někteří tento Ježíšův příkaz vykládají pouze jako symbolický pokyn, skrze který Ježíš údajně ukazuje na stoupající nebezpečí a nenávist vůči jemu a jeho učedníkům a nebo jako naplnění proroctví, že byl počten mezi bezbožníky. A bezbožníci nosili zbraně… moc se mi tyto interpretace nezdají a hlavně si nejsem jist, jak moc by tyto náznaky pochopili učedníci.
Jedním z prvních pohanů, kteří uvěřil, byl voják Kornelius. Petr mu neříká nic ve smyslu, aby dezertoval. Pavel píše, že vláda ne nadarmo má meč (Řím 13, 4). Ve Skutcích při ohrožení svého života, využije ochrany Římských jednotek. Nezmiňuji texty Starého zákona, které jsou nesnadné na výklad. Uvedu jen jeden a to s knihy Kazatel, kde čteme, že je čas pokoje i čas boje.
V otázce, kterou zde řeším, je velmi nebezpečné toto posuzovat bez znalosti kontextu. Pro Boha je život posvátný, člověk život nestvořil a proto ho nesmí vzít. Ale… v etice vždy existuje výjimka. Pokud chráníte něčí život a musíte použít násilí, může být zabití někdy ospravedlnitelné. Nikoli jako normální způsob řešení konfliktu, ale jako krajní řešení. Stejně tak není normální používat fyzické násilí při řešení konfliktů. Jenže když máte chránit sebe nebo druhé před agresorem, pak násilí použít někdy musíte. Nedávno jsem se nechtěně dostal na fotbale do rvačky. Nebyl jsem přímým účastníkem, ale lítalo to kolem mě. Poněkud nepříjemné bylo, že jsem tam byl se svým klukem, kterému je 13. Asi si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když do konfliktu zasáhli těžkooděnci. A dokonce nejen zasáhli, ale vytáhli obušky a začali oba tábory mlátit. Budete se divit, ale nezačal jsem křičet – ale to se nedělá, Pán Ježíš byl pacifista! Spíše jsem litoval, že těch ran policisté nerozdali více, aby agresory odradili od podobných incidentů v budoucnu.
Realita je, že žijeme v padlém světě a jedním ze způsobů jak bránit zlu, je násilí. Nikoli vždy, nikoli jako jediné řešení, ale jako jedno z řešení. Krajní, nehezké ale přesto řešení. Jistě, násilí je zneužitelné, ale může být i ochranou před ještě větším násilím. Někdy jsem slyšel námitku, že kdyby všichni byli pacifisté, bylo by na světě krásně. Ano, bylo by lépe, ale realita je prostě jiná.
Proto je dobře, že mnozí křesťané jsou v armádě, u policie a v některých zemích i rezortech obrany. Někdy musí řešit dilemata, která běžně ostatní křesťané řešit nemusí. Dilemata násilí a někdy dokonce i zabíjení. Dilemata, na která neexistují černobílé odpovědi typu „křesťan nesmí být v silových rezortech“ nebo „je to v pohodě“.
Jisté je, že Ježíš pacifista nebyl, ale vedl k pokoji. Pacifistická není ani Bible, ale vede k hledání cest jednoho k druhému. K poznání toho, kdo dává pokoj a kdo pokoj přináší. Zároveň ale do světa, kde pokoj není a nebude a který se někdy musí hájit i za cenu použití násilí.
3 komentáře:
Tuto otázku použití násilí nebo odmítnutí násilí a války řešili již na začátku 15. století husité. Elity Karlovi univerzity tehdy dospěli k závěru, že obranný boj nebo válka je možná. Petr Chelčický, ale tehdy s tím nesouhlasil. Samozřejmě tehdy všechny spojovala jedna víra v Boha a idea že bojují za správnou věc.
To je rozdíl proti první i druhé světové válce, kdy vojáky žádná idea víry v Boha nespojovala. Můj tatínek za druhé světové války když byl na straně wehrmachtu tak to řešil tak, že střílel do vzduchu za což mu velitel pořádně vždy vynadal. Pak na straně československé jednotky dělal spojku Lomskému a byl pozorovatel, takže byl ostřelován, protože z pozorovatelny dělostřelcům hlásil kam mají střílet.
Podle bible lze říci, že naše skutky by měli odpovídat Boží vůli a tu vůli my známe je právě v bibli.
Myslím, že platí to k čemu dospěli tehdy elity Univerzity Karlovi, Petr Chelčický si ale uvědomoval, že krásné idee se dají také zneužít.
Diky za ten článek. Konečně jsem našel někoho kdo se na tyto otazky divá podobne ;-) ...
Násilí plodí zase jenom násilí.Rumuni popravili 25.12.1989 před očima celého světa svého prezidentai s jeho ženou,dva starce.Neměli moc dobrých vlastností,ale potom nerozumím proč je v Bibli Kapitola 12 Římanům.A proč nás tak"dojíma",když to samé dnes činí naším bratrům v Kristu.Ano zastrašujeme jedni druhé.Strach není dobrý rádce.Pouze v tom případě kdy se bojíme Boha.
Okomentovat