Strach

Jeden z pocitů poslední doby je strach. Strach z... je toho hodně.

První emoce popsaná v Bibli je strach (Ge 3,10). Poté, co Adam zhřešil, a poté co se ho Bůh ptá „kde jsi“, Adam vysvětluje, „že se bál, a proto se ukryl“. Strach nakonec vede Adama ke zcela iracionálnímu chování – snaží se skrýt před vševědoucím a všudypřítomným Bohem. Čteme-li biblické příběhy dál, potom vidíme, že téma strachu se opakuje znova a znova. Abram se bojí, a tak řekne, aby Sáraj v Egyptě popřela, že je jeho žena. Izák v Geraru stejně jako jeho otec zapírá svoji ženu, protože se bojí. Jákob se díky svému podvodu skoro celý život bojí svého bratra. Rúben se bojí postavit proti svým bratrům, kteří se rozhodnou zabít Josefa, a proto nakonec spolu s nimi vymýšlí lež o tom, že Josefa roztrhala divoká zvěř. Bratři se nakonec setkají s Josefem v Egyptě a logicky se bojí pomsty. Mojžíš se bojí svého povolání a doplatí na to tím, že dostane Arona, který mu je někdy spíše přítěží. Izraelci se bojí jít pouští z otroctví do zaslíbené země. Proto reptají a svalují svoje problémy do Mojžíše a Árona. Strach jim nakonec zcela ochromí jejich počáteční nadšení a víru. Když poprvé přicházejí zvědové z průzkumu zaslíbené země (Dt), strach je doslova paralyzuje a tak odrazují Izrael od pokusu zemi dobýt. Jozue a Káleb sice bojícím se lidem domlouvají, ale málem při tom přijdou o život. Dalším příkladem je známý příběh o Davidovi a Goliášovi, kdy Izraelská armáda stojí sešikována k boji a chybí jediný „detail“ – buď vyrazit do útoku, nebo se utkat s Goliášem… protože se bojí.

Mohli bychom pokračovat, příkladů je v  Bibli celá řada. Z mnohých příběhů se zdá, jako by strach byl jednou z nejúčinnějších zbraní bránící růstu víry. Když si do některých těchto příběhů dosadíme sebe, vidíme následující schéma: Jakmile začne mít církev a jí tvořící křesťané strach, postupně ztrácejí víru a tím i svoji slanost. Stejné ale platí i naopak – pokud se nebojí, potom přichází požehnání. Slovem „nebojí“ nemyslím potlačení strachu, ale to, že mě strach neovládá a že mě neochromuje.

V mnoha církvích se dnes vede diskuse o důvodech určité početní stagnace církve. Důvodem zřejmě nebude dostatek správných informací. V současné západní církvi skutečně není problémem, že by lidé nebo dokonce duchovní neměli dostatek správných informací. Existuje dostatek teologických škol, dobrých knih, máme kolem sebe vzdělané lidi, jsme většinou materiálně zabezpečení, jenomže toto nestačí – pokud chybí odvaha. Člověk si v této souvislosti klade provokativní otázku, k čemu teologické školy, pokud v nich nejsou vychováváni odvážní lidé.

R. Rohr (jeden z  představitelů duchovní obnovy v rámci katolické církve v USA) píše, že „Boha poznáváme nikoli skrze pojem, ale skrze zkušenost“. Tentýž autor zavádí pojem „křeslová teologie“. Má na mysli teologii, která se rodí odtrženě od světa, kdesi v závětří seminářů a škol, bez reálného střetu se světem. Tím není řečeno, že nepotřebujeme semináře či teologické školy, kde se rodí nové myšlenky. Citovaný autor chce pouze říci, že bez střetu s někdy krutou realitou světa se víra stává poněkud jalovou. Jenže abychom se s realitou světa střetli, musíme mít odvahu do střetu jít, jinak budeme rozvíjet maximálně nové myšlenky a koncepty, které budou mít jen malý dopad na každodenní realitu života.

K čemu tedy konkrétně potřebujeme odvahu?  Adam ji potřeboval k vyznání, že zhřešil, Abram a Izák k tomu, aby mluvili pravdu, i když hrozilo, že si tím přitíží, Jákob potřeboval odvahu k tomu, aby jednal poctivě, Rúben potřeboval odvahu postavit se proti nespravedlnosti a většině, Mojžíš potřeboval odvahu k tomu, aby přijal zodpovědnost, k níž ho povolal Bůh, Izraelci potřebovali odvahu důvěřovat navzdory nepříznivé situaci, Izraelská armáda potřebovala odvahu prostě vyrazit… Myslím, že se všemi těmito příklady se můžeme snadno ztotožnit. Většinou totiž stejně jako zmiňované osoby víme, co bychom měli dělat, ale strach je silnější.

Několik měsíců po smrti matky Terezy se objevily „senzační myšlenky“ o tom, jak hluboké pochybnosti měla tato žena ohledně víry. Přiznám se, že její pochybnosti jsou mi mnohem bližší než „jistoty“ některých „pravověrných“. Jsou mi bližší, protože plynou z kruté reality střetu se syrovostí světa, z bolesti, ze ztráty naděje, z mnohdy nezodpovězených otázek s kterými se tato žena musela v důsledku svého poslání a života střetnout. Její pochybnosti jsou mi mnohem bližší než zdánlivě jasné a systematické odpovědi na otázky po původu zla, proč trpí děti, po lidské svobodě a Boží vševědoucnosti a na podobné další otázky. Možná že kdyby tato žena žila v pohodě kdesi v závětří, potom by podobné otázky a z nich plynoucí kruté vnitřní zápasy nikdy nepocítila. Ten, kdo se na rozdíl od ní (a mnohých jiných, ne tak známých lidí) příliš zabydlel v církvi a na tomto světě vůbec, se možná přestal ptát, což ale nic nevypovídá o síle jeho víry či zakotvenosti v Bohu. Nakonec vidíme i Jana Křtitele, který pochybuje o Ježíši, zda je to onen předpovězený Mesiáš (Mt 11). Tyto příklady ukazují, že odvážní lidé se někdy nevejdou do zaběhlých škatulek a že odvahu provází pochybnosti.

Existuje cesta k překonání strachu? Asi nenajdeme jasnou a vyčerpávající odpověď. Proto se v tomto úvodu omezím na tři vlastnosti, kterými jsou víra, naděje a láska. Víra proto, že je spojena s důvěrou. Kdo důvěřuje, že je v dobrých a laskavých rukou, nemusí se bát. Naděje proto, že je spojená s budoucností a s tím, že to co dělám, jakkoli to může být někdy absurdní a vyžadující odvahu, směřuje k věčnosti. A nakonec láska – protože pokud jsem milován, nemusím mít strach, že když se mi něco nepodaří, když selžu, tak přijdu o svoji hodnotu a identitu. Pokud se tyto tři vlastnosti spojí se skutkem, potom je naděje, že strach nebude mít v našem životě poslední slovo.