Každý z nás je otřesen tím, co se v posledních dnech děje a každý se snaží hledat nějaké odpovědi. Odpovědí je mnoho a zcela logicky se mnozí ptají „kdo se v tom má vyznat“? Jedna z emocí, která je ve společnosti stále silnější, je strach, ale i nenávist a rozdělení. Jako křesťané si uvědomujeme, že existuje jak hmatatelná realita, tak i duchovní svět, který je pod Boží vládou. Stejně tak ale i svět „duchovních mocností, které ovládají tento věk tmy“. Po posledních dnech se nám zdá, že tento temný svět se zhmotnil v teroru, který představují muslimští radikálové. Jistě to tak je. Zároveň je ale dobré vědět, že jeden z krvavých incidentů v Paříži se stal během koncertu kapely Orlové mrtvého metalu (Eagles of death metal) a samotný útok začal při zpěvu písně s těmito slovy:
Kdo bude milovat ďábla, kdo bude milovat jeho píseň?
Já budu milovat ďábla, já budu milovat jeho píseň.
Kdo bude milovat ďábla, kdo políbí jeho jazyk?
Já budu milovat ďábla, já políbím jeho jazyk.
(Zdroj: Dailymail, Nov. 16, 2015)
Vůbec tímto nechci tvrdit, že si na sebe lidé touto písní přivolali smrt! Útok by nastal i při jiné písni. Chci ale říci, že smrt se zjevila v okamžiku, kdy byl opěvován otec smrti – ďábel. Že se v jednom okamžiku setkala smrt duchovní, vzývaná v písni skupinou Eagles of death metal, se smrtí tělesnou. Zda se jednalo o náhodu nebo Boží mluvu ponechávám na čtenářích…
Jakoby ale spojení oné písně a toho, co se stalo, ukázalo, že to, co se odehrává v posledních dnech a možná i letech je konflikt nejen pozemský, ale i konflikt duchovní. A na nás je, abychom do této tmy dokázali vnášet světlo, naději, ale i jinou perspektivu.
Když stojíme před nějakou otázkou, pak si jako kristovci máme klást otázku, jak se na to všechno dívá PJK. Ke komu by se přidal? Není to otázka teoretická, ale praktická, protože chceme jednat jako on.
Ježíš žil v době, která byla velmi neklidná a politicky hodně nestabilní. Sice v římských provinciích neexistovala parlamentní demokracie, ale byl zde silný odpor proti vládnoucímu Římu a navíc i uvnitř židovského státu mezi sebou zápasilo o vliv několik nábožensko-politických frakcí. Nebyly to politické strany v našem smyslu, spíše jakési názorové a vlivové skupiny. Přesto, že tyto frakce byly z jednoho státu, resp. provincie, neměli se mezi sebou rádi. Spojovala je pouze nenávist vůči Římu, protože nenávist, jak známo, dokáže spojit kohokoli. Tato nenávist nakonec zhruba 30 let po smrti PJK vyústí v povstání.
Do této situace přichází Ježíš. Je zcela normální, že lidé kolem něj očekávají, že se k situaci nějak vyjádří, že dá zapravdu té či oné straně, frakci nebo že alespoň jasně a hlasitě řekne, že nesouhlasí s okupací Říma. Jenže nevíme, co si myslel o císaři Gaiovi Oktaviánovi nebo o Tiberiovi, nevíme ani co si myslel o vládnutí Piláta. Nevíme, jaký byl jeho názor na politiku Heroda. Jediné co nám řekne o politice je, že co je císařovo, máme dát císaři a pak že jeho (Kristovo) království není z tohoto světa. Z tohoto někteří odvozují správnost oddělení církve a státu… Z věty "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22, 25 – 26 lze usuzovat, že si o politické moci nedělal iluze. Věděl o pokušení moci.
Když Ježíš nechce mluvit o politice veřejně, snaží se ho jeho oponenti nachytat. Třeba otázkou koho mají poslouchat – zda císaře nebo Boha, nebo když se ptají, zda mají kamenovat cizoložnici. Pokud řekne, kamenovat, pak se protiví Římu, protože židé nesměli popravovat, pokud řekne ne, protiví se zákonu. Ježíš se ale nikdy nachytat nenechá a geniálně stočil rozhovor k něčemu jinému.
Když má být Ježíš ukřižován, najednou slyšíme od jeho opozice velmi silný politický apel a to ve slovech pronesených k Pilátovy – když necháš tohoto muže jít, nejsi přítel císařův. Sám Ježíš je odsouzen v politickém, nikoli v náboženském procesu. Tedy jeho doba rozhodně nebyla apolitická a jeho situace rozhodně nebyla snadná.
Přesto nám Ježíš ukazuje několik velmi zásadních principů, podle kterých se lze inspirovat i dnes.
Ježíš hovoří o ďáblovi jako o zcela reálně bytosti ovládající lidi: On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel“. Mt 13, 37 – 39 Kristus říká, že existují síly temnoty a ďábel působící na tomto světě skrze „svoje syny“. Aplikováno do naší doby, toto se jakoby naplno projevily právě v oněch děsných minutách hrůzy, kdy se vyznávání lásky k satanu a zpěv o smrti spojil s vražděním, prováděným „jeho syny“. Jenže je zde ještě další sdělení. Jako Evropa se otevíráme čím dál více silám zla a to nikoli především tím, že do Evropy přichází muslimové a utečenci, jakkoli si mnohá rizika uvědomujeme, ale že opouštíme Krista a nahrazujeme jej vším možným. Žel, jako křesťané až tak moc neregistrujeme zlo duchovní, a nebo na něj rezignujeme. Ježíš nám realitu království temnoty odhaluje i proto, aby nám sdělil, co máme dělat. Hovoří o tom, že moc satana může být zlomena skrze modlitby a skrze svědectví o Kristu a o jeho moci. Boj se veden na dvou frontách a ta neviditelná, je s viditelnou úzce propojena. Pokud prohráváme v neviditelné, jsme pro satana směšnými soupeři. Bojím se, že toto je nebezpečí části evropské církve. Je normální, že jsme rozhořčeni krvavým útokem, zároveň realita duchovní smrti, by nás měla znepokojovat stejně, jako realita smrti fyzické.
Ježíš nemluví o politice a politicích, ale vytváří prostředí, do kterého každý politik, stejně tak příslušník jiného etnika či náboženství může přijít. Muslim, ateista, utečenec, terorista, politik. Naprosto bourá společenské konvence, šokuje a svým vstřícným přístupem provokuje. Baví se s každým a každému zvěstuje evangelium, protože každý evangelium potřebuje. Je jen jediný druh lidí, o kterých otevřeně řekne, že to mají s přijetím evangelia těžké. Nejsou to příslušníci jiných náboženství ani kultur. Jsme to my – tedy bohatí, protože majetek a hlavně péče o něj žere čas a nervy. Nebojí se nazývat hřích hříchem, zároveň zvěstuje Boží odpuštění. V tomto jde napříč politickým, etnickým a náboženským spektrem. Není politicky korektní naivka, který plácá druhé po zádech a říká něco ve smyslu, „hlavně buďte tolerantní a respektujte své lidství a odlišnosti“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem a odpuštění odpuštěním. Zároveň ukazuje, že toto potřebují všichni. Když jsem si četl o lidech na koncertě, kteří uprostřed zpěvu písně „já budu milovat ďábla“, najednou viděli ďábly reálně, ďábly rozsévající smrt, říkal jsem si, zda někdy slyšeli slova o Boží lásce. Mnoho křesťanů si na FB profil dalo francouzskou vlajku, aby vyjádřili nesouhlas s terorem v Paříži. Jiné vyjádření nesouhlasu je zvěstování toho, kdo zvítězil nad smrtí a to jak fyzickou, tak duchovní, tou, kterou jsme viděli. Problém Evropy je nejen terorismus, ale mnoho dalších oblastí, - ismů, které se někdy přímo vysmívají Kristu. Jenže to se nezmění, pokud budeme o Kristu mlčet. To se nezmění, pokud budeme pouze rozhořčeni tím, co se děje.
Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát“. Mt 12, 25 V současnosti je „království české“ vnitřně rozdělené a to nejvíce od roku 1989. Jaký je závěr? Ježíš říká, že takové království pustne a nemůže obstát. Toto je velmi vážné varování pro náš národ, ale i pro církev. Ono rozdělení není jen fakt, který vidíme dnes a denně na internetu, ve zprávách, v rozhovorech, ale je to fakt, který má duchovní základ. Je velmi snadné, aby se tento duch, toto nastavení přelilo do církve a to nikoli nezbytně kvůli tomu, jaký máme pohled na utečence, na islám ale především proto, že přijmeme styl komunikace, který vidíme všude kolem sebe. Ježíš hovoří o tom, že máme být nositeli pokoje, nikoli rozdělení.
Na několika místech Ježíš a poté zvláště jeho následovníci hovoří o jedné duchovní síle, která když dominuje, stává se destruktivní a vyvolává nenávist, úzkost, agresivitu atd. Onou silou je strach. Proto „neboj se“, je jednou z nejčastějších výzev bible. Bojíme-li se, budeme paralyzováni a povede nás to k věcem, které dělat nechceme. To, co kolem sebe prožíváme, je atmosféra strachu, která nahrává nejrůznějším lidem k tomu, aby nabídli nějaké nejlépe silové řešení, které bude jednou pro vždy platné. Ježíš říká, nebojte se, já jsem přemohl svět. Neříká, nebojte se, svět je od této chvíle bezpečný, ale je v mé ruce. Zároveň vaším cílem nemá být si z tohoto světa udělat ráj na zemi, ale ukazovat na toho, kdo dává pokoj.
Svět kolem nás neosloví náš názor na uprchlickou krizi. Ten jistě nějaký máme a je normální, že jej někde prezentujeme, ale mají ho i jiní. Stejně tak jej neosloví naše znalosti islámu, i ty nějaké máme, i ty někde prezentujeme, ale mají je i jiní. Osloví jej, budeme-li nositelé naděje, dokážeme-li nabídnout alternativu, budeme-li nositelé pokoje. Zároveň to co se odehrává kolem nás, má duchovní pozadí a bez toho, že vstoupíme i to tohoto rozměru, žádný vliv na svoje okolí mít nebudeme a navíc nás atmosféra okolo nás velmi snadno sežere.
Přál bych nám všem, abychom obstáli.
Žádné komentáře:
Okomentovat