Strach

Jeden z pocitů poslední doby je strach. Strach z... je toho hodně.

První emoce popsaná v Bibli je strach (Ge 3,10). Poté, co Adam zhřešil, a poté co se ho Bůh ptá „kde jsi“, Adam vysvětluje, „že se bál, a proto se ukryl“. Strach nakonec vede Adama ke zcela iracionálnímu chování – snaží se skrýt před vševědoucím a všudypřítomným Bohem. Čteme-li biblické příběhy dál, potom vidíme, že téma strachu se opakuje znova a znova. Abram se bojí, a tak řekne, aby Sáraj v Egyptě popřela, že je jeho žena. Izák v Geraru stejně jako jeho otec zapírá svoji ženu, protože se bojí. Jákob se díky svému podvodu skoro celý život bojí svého bratra. Rúben se bojí postavit proti svým bratrům, kteří se rozhodnou zabít Josefa, a proto nakonec spolu s nimi vymýšlí lež o tom, že Josefa roztrhala divoká zvěř. Bratři se nakonec setkají s Josefem v Egyptě a logicky se bojí pomsty. Mojžíš se bojí svého povolání a doplatí na to tím, že dostane Arona, který mu je někdy spíše přítěží. Izraelci se bojí jít pouští z otroctví do zaslíbené země. Proto reptají a svalují svoje problémy do Mojžíše a Árona.

Polibek ďábla a jak se v tom všem vyznat?

Každý z nás je otřesen tím, co se v posledních dnech děje a každý se snaží hledat nějaké odpovědi. Odpovědí je mnoho a zcela logicky se mnozí ptají „kdo se v tom má vyznat“? Jedna z emocí, která je ve společnosti stále silnější, je strach, ale i nenávist a rozdělení. Jako křesťané si uvědomujeme, že existuje jak hmatatelná realita, tak i duchovní svět, který je pod Boží vládou. Stejně tak ale i svět „duchovních mocností, které ovládají tento věk tmy“. Po posledních dnech se nám zdá, že tento temný svět se zhmotnil v teroru, který představují muslimští radikálové. Jistě to tak je. Zároveň je ale dobré vědět, že jeden z krvavých incidentů v Paříži se stal během koncertu kapely Orlové mrtvého metalu (Eagles of death metal) a samotný útok začal při zpěvu písně s těmito slovy:

Kdo bude milovat ďábla, kdo bude milovat jeho píseň?

Já budu milovat ďábla, já budu milovat jeho píseň.

Kdo bude milovat ďábla, kdo políbí jeho jazyk?

Já budu milovat ďábla, já políbím jeho jazyk.

(Zdroj: Dailymail, Nov. 16, 2015)

Vůbec tímto nechci tvrdit, že si na sebe lidé touto písní přivolali smrt! Útok by nastal i při jiné písni. Chci ale říci, že smrt se zjevila v okamžiku, kdy byl opěvován otec smrti – ďábel. Že se v jednom okamžiku setkala smrt duchovní, vzývaná v písni skupinou Eagles of death metal, se smrtí tělesnou. Zda se jednalo o náhodu nebo Boží mluvu ponechávám na čtenářích…

Jakoby ale spojení oné písně a toho, co se stalo, ukázalo, že to, co se odehrává v posledních dnech a možná i letech je konflikt nejen pozemský, ale i konflikt duchovní. A na nás je, abychom do této tmy dokázali vnášet světlo, naději, ale i jinou perspektivu.

Když stojíme před nějakou otázkou, pak si jako kristovci máme klást otázku, jak se na to všechno dívá PJK. Ke komu by se přidal? Není to otázka teoretická, ale praktická, protože chceme jednat jako on.

Ježíš žil v době, která byla velmi neklidná a politicky hodně nestabilní. Sice v římských provinciích neexistovala parlamentní demokracie, ale byl zde silný odpor proti vládnoucímu Římu a navíc i uvnitř židovského státu mezi sebou zápasilo o vliv několik nábožensko-politických frakcí. Nebyly to politické strany v našem smyslu, spíše jakési názorové a vlivové skupiny. Přesto, že tyto frakce byly z jednoho státu, resp. provincie, neměli se mezi sebou rádi. Spojovala je pouze nenávist vůči Římu, protože nenávist, jak známo, dokáže spojit kohokoli. Tato nenávist nakonec zhruba 30 let po smrti PJK vyústí v povstání.

Do této situace přichází Ježíš. Je zcela normální, že lidé kolem něj očekávají, že se k situaci nějak vyjádří, že dá zapravdu té či oné straně, frakci nebo že alespoň jasně a hlasitě řekne, že nesouhlasí s okupací Říma. Jenže nevíme, co si myslel o císaři Gaiovi Oktaviánovi nebo o Tiberiovi, nevíme ani co si myslel o vládnutí Piláta. Nevíme, jaký byl jeho názor na politiku Heroda. Jediné co nám řekne o politice je, že co je císařovo, máme dát císaři a pak že jeho (Kristovo) království není z tohoto světa. Z tohoto někteří odvozují správnost oddělení církve a státu… Z věty "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22, 25 – 26 lze usuzovat, že si o politické moci nedělal iluze. Věděl o pokušení moci.

Když Ježíš nechce mluvit o politice veřejně, snaží se ho jeho oponenti nachytat. Třeba otázkou koho mají poslouchat – zda císaře nebo Boha, nebo když se ptají, zda mají kamenovat cizoložnici. Pokud řekne, kamenovat, pak se protiví Římu, protože židé nesměli popravovat, pokud řekne ne, protiví se zákonu. Ježíš se ale nikdy nachytat nenechá a geniálně stočil rozhovor k něčemu jinému.

Když má být Ježíš ukřižován, najednou slyšíme od jeho opozice velmi silný politický apel a to ve slovech pronesených k Pilátovy – když necháš tohoto muže jít, nejsi přítel císařův. Sám Ježíš je odsouzen v politickém, nikoli v náboženském procesu. Tedy jeho doba rozhodně nebyla apolitická a jeho situace rozhodně nebyla snadná.

Přesto nám Ježíš ukazuje několik velmi zásadních principů, podle kterých se lze inspirovat i dnes.

Ježíš hovoří o ďáblovi jako o zcela reálně bytosti ovládající lidi: On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel“. Mt 13, 37 – 39 Kristus říká, že existují síly temnoty a ďábel působící na tomto světě skrze „svoje syny“. Aplikováno do naší doby, toto se jakoby naplno projevily právě v oněch děsných minutách hrůzy, kdy se vyznávání lásky k satanu a zpěv o smrti spojil s vražděním, prováděným „jeho syny“. Jenže je zde ještě další sdělení. Jako Evropa se otevíráme čím dál více silám zla a to nikoli především tím, že do Evropy přichází muslimové a utečenci, jakkoli si mnohá rizika uvědomujeme, ale že opouštíme Krista a nahrazujeme jej vším možným. Žel,  jako křesťané až tak moc neregistrujeme zlo duchovní, a nebo na něj rezignujeme. Ježíš nám realitu království temnoty odhaluje i proto, aby nám sdělil, co máme dělat. Hovoří o tom, že moc satana může být zlomena skrze modlitby a skrze svědectví o Kristu a o jeho moci. Boj se veden na dvou frontách a ta neviditelná, je s viditelnou úzce propojena. Pokud prohráváme v neviditelné, jsme pro satana směšnými soupeři. Bojím se, že toto je nebezpečí části evropské církve. Je normální, že jsme rozhořčeni krvavým útokem, zároveň realita duchovní smrti, by nás měla znepokojovat stejně, jako realita smrti fyzické.

Ježíš nemluví o politice a politicích, ale vytváří prostředí, do kterého každý politik, stejně tak příslušník jiného etnika či náboženství může přijít. Muslim, ateista, utečenec, terorista, politik. Naprosto bourá společenské konvence, šokuje a svým vstřícným přístupem provokuje. Baví se s každým a každému zvěstuje evangelium, protože každý evangelium potřebuje. Je jen jediný druh lidí, o kterých otevřeně řekne, že to mají s přijetím evangelia těžké. Nejsou to příslušníci jiných náboženství ani kultur. Jsme to my – tedy bohatí, protože majetek a hlavně péče o něj žere čas a nervy. Nebojí se nazývat hřích hříchem, zároveň zvěstuje Boží odpuštění. V tomto jde napříč politickým, etnickým a náboženským spektrem. Není politicky korektní naivka, který plácá druhé po zádech a říká něco ve smyslu, „hlavně buďte tolerantní a respektujte své lidství a odlišnosti“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem a odpuštění odpuštěním. Zároveň ukazuje, že toto potřebují všichni. Když jsem si četl o lidech na koncertě, kteří uprostřed zpěvu písně „já budu milovat ďábla“, najednou viděli ďábly reálně, ďábly rozsévající smrt, říkal jsem si, zda někdy slyšeli slova o Boží lásce. Mnoho křesťanů si na FB profil dalo francouzskou vlajku, aby vyjádřili nesouhlas s terorem v Paříži. Jiné vyjádření nesouhlasu je zvěstování toho, kdo zvítězil nad smrtí a to jak fyzickou, tak duchovní, tou, kterou jsme viděli. Problém Evropy je nejen terorismus, ale mnoho dalších oblastí, - ismů, které se někdy přímo vysmívají Kristu. Jenže to se nezmění, pokud budeme o Kristu mlčet.  To se nezmění, pokud budeme pouze rozhořčeni tím, co se děje.

Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát“. Mt 12, 25 V současnosti je „království české“ vnitřně rozdělené a to nejvíce od roku 1989. Jaký je závěr? Ježíš říká, že takové království pustne a nemůže obstát. Toto je velmi vážné varování pro náš národ, ale i pro církev. Ono rozdělení není jen fakt, který vidíme dnes a denně na internetu, ve zprávách, v rozhovorech, ale je to fakt, který má duchovní základ. Je velmi snadné, aby se tento duch, toto nastavení přelilo do církve a to nikoli nezbytně kvůli tomu, jaký máme pohled na utečence, na islám ale především proto, že přijmeme styl komunikace, který vidíme všude kolem sebe. Ježíš hovoří o tom, že máme být nositeli pokoje, nikoli rozdělení.

Na několika místech Ježíš a poté zvláště jeho následovníci hovoří o jedné duchovní síle, která když dominuje, stává se destruktivní a vyvolává nenávist, úzkost, agresivitu atd. Onou silou je strach. Proto „neboj se“, je jednou z nejčastějších výzev bible. Bojíme-li se, budeme paralyzováni a povede nás to k věcem, které dělat nechceme. To, co kolem sebe prožíváme, je atmosféra strachu, která nahrává nejrůznějším lidem k tomu, aby nabídli nějaké nejlépe silové řešení, které bude jednou pro vždy platné. Ježíš říká, nebojte se, já jsem přemohl svět. Neříká, nebojte se, svět je od této chvíle bezpečný, ale je v mé ruce. Zároveň vaším cílem nemá být si z tohoto světa udělat ráj na zemi, ale ukazovat na toho, kdo dává pokoj.

Svět kolem nás neosloví náš názor na uprchlickou krizi. Ten jistě nějaký máme a je normální, že jej někde prezentujeme, ale mají ho i jiní. Stejně tak jej neosloví naše znalosti islámu, i ty nějaké máme, i ty někde prezentujeme, ale mají je i jiní. Osloví jej, budeme-li nositelé naděje, dokážeme-li nabídnout alternativu, budeme-li nositelé pokoje. Zároveň to co se odehrává kolem nás, má duchovní pozadí a bez toho, že vstoupíme i to tohoto rozměru, žádný vliv na svoje okolí mít nebudeme a navíc nás atmosféra okolo nás velmi snadno sežere.

Přál bych nám všem, abychom obstáli.

Prezident rozvratitel

Když se před několika měsíci po návštěvě ruské ambasády klátil opilý prezident před korunovačními klenoty, bylo to smutné, nechutné, zároveň lidové. Lid chlastá a tak proč by nechlastal jeho prezident? Na rozdíl od Havla si na nic nehrál ne?!

Další z mnoha projevů lidovosti nám Zeman předvedl, když při TV projevu použil slova, která slýcháváme na fotbale, někde ve škole nebo v hospodách nižších cenových skupin. Zeman ale jako mnohokrát prokázal, že „lidu“ rozumí a že vládne jeho jazykem.

V den výročí studentstva se lidový prezident opět hlásí k lidu. Tentokrát byl střízlivý, nepoužil sprostá slova, nicméně jeho projev byl zlý, nebezpečný a neskutečně rozdělující. Oproti tomu co na Albertově předvedl, byla jeho opilost nebo sprostota jen nevinným úletem.

Tentokrát prezident už nenechal nic náhodě a obklopil se pečlivě prolustrovanými lidmi. V zádech měl při svém projevu nápis „Ať žije Zeman“ – to kdyby někdo nevěděl, co skandovat a nebo kdyby hledal asociace s dobou minulou nebo s velkým bratrem na východě… Dokonce součástí průvodu nadšeně aplaudujícího M. Zemanovi byla i dobrovolná jednotka „vojáků v záloze“ (pro mladší ročníky - kdysi se tomu říkalo Lidové milice). Těm, kdo měli pochybnosti nad tím, že to Zeman nemyslí s národem dobře, sdělil, že je „hlasem národa“. Co se chlastu a sprostoty týká, pak toto jsme již pochopili, v tomto projevu svůj „hlas“ rozšířil. Hlas národa v kontextu jeho projevu znamená, že kdo má jiný pohled na uprchlíky a muslimy než Zeman, kdo odmítá princip kolektivní viny, do tohoto národa nepatří. Soudě dle nadšených reakcí a transparentů „lidu“, byla na Albertově naprostá jednota. Úplně jak za socialismu! Mávátka, potlesk, proklamace řečníka, že zastupuje lid a varování před třídním nepřítelem. V toto případě se jedná o řvoucí stádo, v širším kontextu je onou nepřátelskou třídou „pražská kavárna“. Pochopitelně jedni z hlavních nepřátel jsou novináři a média. Tady bych ale prezidentovi připomněl, že přece jen není – co se novin týká, jako kůl v plotě. V rozhodující chvíli jeho prezidentské kampaně ho podpořil Blesk a to díky drsnému dehonestování jeho oponenta, takže ne všichni novináři jsou vůči němu zlí nebo jeho slovy ne všichni jsou pitomci, hnůj a fekálie. Alespoň ti z Blesku ne.

Rád bych věřil, že Zeman pouze podlehl chvilkové euforii, pocitu, který plynul z toho, že byl obklopen pouze svými obdivovateli. Obávám se ale, že se mýlím a že Zeman tímto projevem vyhlásil to, co někteří nazvali vyhlášením studené války. Český národ je rozdělen a Zeman sám sebe pasoval do role vůdce jedné z nesvářených stran. Kým se obklopil, asi není třeba komentovat.

Prezident selhal v roli toho, kdo má sjednocovat. Nejen že nesjednocuje, ale rozeštvává a parazituje na problémech, které Evropa nepochybně má. A to je mnohem vážnější než to, co doposud dělal. Tím se stává pro svůj národ reálnou hrozbou. Od jeho projevu totiž bylo a je jen velmi blízko k prvním fackám a fyzickému násilí.

Zřejmě nikdo nemá řešení na migrantskou krizi, na radikální islám, na mnoho dalších věcí, které tíží Evropu. Nepříjemné je, že se situace v blízké budoucnosti nezmění. Zlé je, když na tomto stavu někdo sbírá popularitu a veze se na vlně nenávisti nebo ji ještě rozněcuje. A to se 17. 11. 2015 stalo.

Kladu si otázku, co na to jako křesťan. Jednak to, co se děje, vnímám i jako duchovní záležitost a proto se modlím, aby Bůh ochránil tento národ před rozdělením a před nenávistí. Snad více než kdy jindy bude potřeba lidí, kteří se postaví (nejen) Zemanovu populismu. Když jsem viděl „zástupce lidu“ stojící vedle Zemana, pak mi přejížděl mráz po zádech při představě, kdyby se dostali do politiky – i toto je třeba si uvědomit a modlit se za volby. Je třeba vidět nastalou situaci ze vší vážností, ale i nadějí, že Bůh jedná. Naštěstí mnohokrát jinak, než chce „lid“. Naštěstí totiž neplatí vox populi, vox dei. Dle Zemanova projevu platí pouze hlas Zemana, hlas lidu…

Na vlně nenávisti vůči muslimům

V poslední době se mi zná, že Češi jsou odborníci nejen na fotbal a medicínu, ale i na islám. Odbornost úvah na téma islámu u některých roste počtem zhlédnutých videí na facebooku. Skvělé je, že už nejen lid z podhradí, ale i pán na hradu je odborníkem a dokonce se očekává, že něco na toto téma pronese při příležitosti výročí 17. listopadu. Sice jakási skupina přiblblých rektorů proti tomu protestuje, ale protože ti spadají pod množinu „kavárna“, tak ať raději drží ústa. Na rozdíl od nich přece „každý ví“, jak to s tím islámem je.  Je to krvelačné náboženství a jeho příslušníci jsou potencionálním nebezpečím pro každou demokracii! Přiznám se, že mě znepokojuje, že tento přístup začíná přebírat i část tuzemského křesťanstva.

Pár myšlenek k Brodfestu 2015

Přiznám se, že když jsem se dozvěděl, že Petr končí s Odborem mládeže, jedna z mých prvních myšlenek byla, že by bylo správné Brodfest zrušit. Akce podobného formátu totiž dělat na koleně dost dobře nejde. Nějak se to udělat sice dá, ale skutečně jen „nějak“. Pokud se lidé ze špatně připravené akce vrátí znechucení a otrávení, pak je lepší nedělat nic. Nakonec jsme se ale rozhodli do Brodfestu jít. Třeba dodat, že spolu s místními byla hlavním tahounem Monika Kučerová, které vydatně sekundovala Hedvika Benáková. Díky holky, bez vás bych dnes neměl o čem psát. Celkově se na přípravách podíleli i další lidé, ale bylo jich málo. Z mého hlediska byl ale konečný výsledek výborný.

Pokusím se o několik pohledů a postřehů.

Brodfest je stále dokola srovnáván s United. Určitě si vážíme toho, že někoho vůbec napadne toto srovnání, zároveň srovnáváme nesrovnatelné. Vítáme mládežníky z jiných denominací, zároveň ale Brodfest není multi-denominační, proto je početně menší. (Mimochodem v datu Brodfestu proběhlo několik dalších denominačních setkání mládeže.) Dále Brodfest není a ani být nechce hudebním festivalem. Jsme rádi ze několik kapel, které v Brodě byly, ale nebylo a asi ani nebude naší vizí počet kapel navyšovat. Specifikum Brodfestu je ve vynikajících seminářích a v hlavních řečnících. V tomto má CB obrovskou výhodu, že je schopno dát dohromady mnoho nadstandartních řečníků, kteří mohou vystupovat na jakékoli jiné konferenci. Dále ke specifikům Brodfestu patří i sporty, které jsou zajímavé v tom, že proti sobě nastupují jednotlivé mládeže. Nikoli specifikum, ale skvělou pomocí je i poradenská místnost, která i tentokrát posloužila mnohým z vás.  K United ještě tolik, že rozhodně nechceme nijak soutěžit nebo se měřit. Chceme si naopak navzájem propagovat svoje akce a vzájemně si přebírat dobré nápady.

I přes upadající zájem o jakékoli konference Brodfest stále patří k nejpočetnějším křesťanským akcím v ČR. Důvodů je mnoho. Jistě jedním z důvodů je dobrá tradice „sjezdů“, dále systematická práce s mládeží na sborech a v neposlední řadě i očekávání, že se jedná o akci kvalitní. Laťka je nastavena hodně vysoko a není snadné jí udržovat. Nicméně se o to pokoušíme a dokonce jí chceme i zvyšovat. A přesně zde je otázka – jak jí zvyšovat. K požehnání přece stačí modlitba. Ano, stačí. Zároveň ale zvěstujeme v kontextu kultury mládeže a ta se mění a to hodně rychle. Určitě byste našli nějaké chybky, protože chodíte více na koncerty než já, máte mnohem větší přehled, co se kapel a chval týká, ale když jsem viděl takřka dokonale šlapající videotechniku, sestřihy, ozvučení (vím ale, že na zvuk se vždy bude nadávat), titulky k písním, reflektory, konferenční brožury a nevím co ještě, tak jsem zíral.