Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey je vynikající vypravěč, zároveň nijak nezjednodušuje to, o čem píše. V podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou.
Kdyby Yancey znal příběh někdejšího premiéra Grosse, myslím, že by jej použil jako další ilustraci do své knihy. Skandály, které vyplavaly během jeho života, byly „dost hustý“. O to šíleněji působí, že Gross se „jen tak omluví, přijme Krista a je to“. Nejen nekřesťané, ale i křesťané argumentovali, že tato jednoduše to prostě nefunguje. Jaký „a je to“. Přece měl vrátit, co nakradl, navíc toho spáchal tolik, že to prostě už spláchnut nějakou omluvou a přijetím Krista nejde!
Mám pro některé dost pobuřující zprávu. Jde! Co vrátil otci marnotratný syn? Jak napravila cizoložná žena svoje hříchy? Ano, znám příběh o nápravě Zachea, ale znám i příběhy, kde k nápravě nedojde a dojde „jen“ k Božímu odpuštění – tedy těch, kdo o odpuštění stojí. Milost je totiž skandální, nespravedlivá, pobuřující a provokující. Je jak pro premiéry, kteří zneužili svoje postavení, tak pro ty, kdo nikdy nic nezneužili. Je pro ty, kdo jsou nemocní hříchem a to jsme všichni.
Už slyším argument, že to co píšu, je laciná milost. Nikoli. Laciná milost je milost bez lítosti a pokání. Drahá milost není ta, kterou si nějak zasloužím – třeba tím, že všechno vrátím, ale ta, která je spojena s pokáním. Je to zneužitelné? Je i není. Kdo prožije milost, ten jí nezneužívá, protože je pro něj drahá. Kdo bere milost jako možnost dělat si co chci, ten vůbec nepochopil, o co jde.
Ježíš tím, že o milosti hovořil, neuvěřitelně vytáčel tzv. spravedlivé. Stejně tak jako mnohé vytočilo, že by mohlo být Grossovi „jen tak odpuštěno“. Ano, milost vytáčí. Do té doby, než jsme ochotni podívat se sami na sebe. Pokud jsme neztratili soudnost (což se nám, žel, občas stává), brzy zjistíme, že i naše odpuštění je skandální a že jsme si jej nezasloužili. I když jsme toho možná tolik nenakradli. Milost totiž potřebují všichni a je pro všechny. Od Grosse po Nováka. A to je moc dobře.
Člověk se rodí rozbitý. Žije spravováním. Milost je Božím lepidlem. Eugenr O’Neill
3 komentáře:
Jistěže milost Boží je nekončící,pokud byla udělena. Ovšem víra a pokání nesou určité znaky. Jeden z nich je i přiznání se a pokus napravit v životě, co se napravit dá. Prostě posloužit Bohu jako Jeho služebník. Oslavit Boha svým životem.
Lukáš 15:
16 I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, a žádný nedával jemu.
17 On pak přišed sám k sobě, řekl: Aj, jak mnozí čeledínové u otce mého hojnost mají chleba, a já tuto hladem mru!
18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
19 A již více nejsem hoden slouti syn tvůj. Ale učiň mne jako jednoho z čeledínů svých.
A tak tím způsobil, že mnozí pochybují a mnozí odmítají. Odmítají nejen skutečnost jeho víry, ale i uchopit takovou víru pro sebe.
A v tom shledávám velké Grossovo pochybení ve službě Bohu. Stal se pro mnohé kamenem úrazu nad křesťanstvím.
A mohl si snad svůj majetek užít? Mohl si ho vzít sebou? Nikoliv.
Snad proto byl vzat z tohoto světa tak mlád.
Trošku nerozumím poslední větě: "Snad proto byl vzat z tohoto světa tak mlád." To znamená, že tou příčinou odchodu je Bůh? Že Gross dělal něco, co se mu nelíbí?
Okomentovat