09 května, 2015

Cesta s pomocí do míst války, cesta na východní Ukrajinu


Jedna z věcí, která mě hodně zajímá, je situace na východní Ukrajině. Proto když se hledalo, kdo by jel spolu s Petrem Kučerou předat sbírku, kterou naše církev dělala na postižené probíhajícím vojenským konfliktem, chtěl jsem jet. Před zhruba měsícem jel na západní Ukrajinu s první částí sbírky spolu s Petrem Kučerou předseda naší církve D. Fajfr, nyní já. O této cestě bych napsal pár řádků.


Jak jsem psal, cílem naší mise bylo předat částku, kterou mezi sebou vybraly sbory CB. V tomto případě se jednalo o druhou polovinu této sbírky. Mnozí se mě ptali, proč peníze do takto neklidných míst vezeme v hotovosti, když by se to dalo vyřešit bankovním převodem. Důvodů bylo několik. Jednak lidé, kterým jsme peníze vezli, většinou nemají bankovní účty, dále jsme chtěli osobním předáním vyjádřit naší spoluúčast a nakonec jsme chtěli na vlastní oči a uši vidět a slyšet kam, komu a do čeho peníze jdou.  Když se blížil den našeho odjezdu, stále více jsem četl, co se v oblasti západní Ukrajiny děje, až jsem toto nakonec nechal, protože ve mně rostl strach. Asi není třeba psát proč…

Naše cesta tentokrát vedla do oblasti, kde je hranice mezi Ukrajinou a nárazníkovým pásmem, které bylo určeno Minskými dohodami. Poté, co jsme přiletěli do Charkova, jeli jsme autem dál na východ. Když jsme přijížděli na místo, kde jsme měli přespat, konkrétně do města Lysičansk, bylo stále jasnější, že se pohybujeme v místech, kde byla válka a kde panuje veliké napětí. Na silnicích jsou zátarasy, které hlídají ozbrojení vojáci, kteří nás stále dokola kontrolovali, ptali se, co zde chceme, proč a kam jedeme atd. Bez našich ukrajinských přátel, kteří s námi jeli, bychom jako cizinci neměli šanci se do Lysičansku dostat. Jednak bychom nebyli schopni s naší ruštinou všemu rozumět a vše vysvětlit a hlavně do území blízko nárazníkové zóny je třeba jakási propustka, kterou ani nevím, jak bychom získali.

Poté, co jsme dojeli a přespali v Lysičansku, začala naše hlavní mise a to předání peněz potřebným. Pochopitelně jsme nevěděli, kdo jsou oni potřební. V tomto se ukázalo jako výborné, že Petr Kučera má již vytvořené kontakty. Jedním z nich je kazatel jednoho sboru ze Zakarpatí, který s námi celou misi absolvoval, a který znal dalšího spolehlivého bratra z místa, kde jsme působili. Tento bratr nám jednak dělal řidiče a jednak nás vozil k lidem, kteří potřebovali pomoc nebo pomoc distribuovali. Kolik konkrétním lidem předáme, bylo na našem zvážení podle toho, co jsme viděli a co jsme zjistili při rozhovorech.

Mnohá města a vesnice, kde jsme byli, jsou poničená válkou. To, co našinec zná z válečných filmů, je zde realita. Lidé nám vykládali, jaké to bylo během bombardování, o desítkách mrtvých nakládaných na korby náklaďáků, o tom, že lesy a louky jsou stále zaminovány, že jejich krávy přestaly v důsledku šoku z dělostřelby dávat mléko a začaly rodit mrtvá telata, že se sbory vylidňují, protože lidé prchají pryč a jen někteří se vrací. Zároveň mnozí měli pocit, že svět na tuto část světa zapomněl. O to byli vděčnější, když viděli dva lidi z Čech, kteří jim přivezli pomoc od jakési církve bratrské. Peníze, které jsme dovezli, šli na opravu poničených domů některých lidí z místních sborů, dále na léky, mnoho peněz šlo na pomoc křesťanům, kteří jsou v nárazníkové zóně, která je zdevastována prošlými boji. Do této zóny jsme se nedostali, ale jezdí do ní někteří místní bratři, kteří zde distribuují pomoc, a těm jsme peníze předali. Další část peněz šla na pomoc běžencům, o které se místí křesťané starají. Křesťané tvoří jednu z hlavních skupin, která pomáhá, a tím se stávají obrovským svědectvím svému okolí.

Smyslem naší mise bylo distribuovat pomoc druhým. Přesto ale odjíždím s tím, že jsem pomoc spíše přijal a že to, co jsem viděl a slyšel, mi dalo více, než několik přednášek a konferencí na téma víra. Asi nejvíce mě fascinovalo, že křesťané, kteří trpí kvůli válce, si nestěžují. Mnohokrát jsem slyšel, že „Bůh je dobrý“, že se o ně stará a že ví, co dělá. Měl jsem pocit, že asi takto nějak vypadá „pokoj, který převyšuje naše myšlení“. Zároveň mě nesmírně inspirovalo, že mnozí křesťané neodchází z východní Ukrajiny proto, aby pomohli druhým přežít. Mají nabídky jít za prací třeba do Čech, nebo do vnitrozemí, ale zůstanou… a to mnohokrát i s rodinami. Někteří muži odvezou rodiny, ale sami se vrátí.

 Co napsat závěrem… jednak jsem vděčný za to, že se nám nic nestalo. Sice zde v současnosti neprobíhá válka, ale někdy prý odkudsi přiletí nějaký střela, nebo bouchne nastražená mina. Prostě bych řekl, že v ČR je v současnosti bezpečněji. Jsem velmi rád, že se podařilo peníze přivést a distribuovat. Přiznám se, že vést jen tak v ledvince stovky tisíc a koukat se na ozbrojené muže Ukrajinské armády byl zvláštní pocit. Nedělali jsme nic ilegálního, měli jsme vystavená potvrzení, ale stejně… kdyby nám vojáci řekli, ať peníze odevzdáme, asi by nám nepomohla žádná „bumáška“.  Ukázalo se, že dělat podobnou pomoc bez pomoci místních je nemožné. Zde se ukazuje, jak skvělá byla mnohaletá služba br. Heczka, na kterou nyní výborně navazuje Petr Kučera.

Co se situace týká, pak když jsme se místních ptali, zda by chtěli být raději pod Ruskem, nebo Ukrajinou, pak nikdo z nich nechce pod Rusko. Zároveň nikdo z nich nepochybuje, že Rusko povstalce podporuje. Podle místních je jasné, že dojde k odtržení některých částí Ukrajiny, které se stanou nezávislé, ve skutečnosti se bude jednat o Ruské satelity. Jenže to vláda Ukrajiny nepřipustí a tak dojde k další válce. Když tento scénář čtu někde na internetu, je mi z toho smutno. Když toto slyšíte v reálu, tváří v tvář konkrétním lidem, chce se vám brečet. Všichni totiž nakonec řeknou to, že více než Ukrajinu, Rusko si přejí mír. Jenže to je asi tak to poslední, co si přejí někteří politici. 

Chtěl bych tímto velmi poděkovat všem, kdo se jakkoli podíleli na finanční sbírce na východní Ukrajinu. Jsem přesvědčen, že peníze byli a budou použity správně. Někdo může namítnout, že se jednalo kapku v moři. Ano, ale i kapka (celá sbírka vynesla přes milión korun) má smysl. 
Na vlastní oči jsem viděl, že situace tam je skutečně zlá a že mnozí naši bratři a sestry trpí a to nikoli proto, že nemají co na sebe, ale že jim hrozí válka. I proto nás místní spolu s díkem za naši pomoc prosí – modlete se za nás!

Žádné komentáře: