Před pár dny proletěla médii zpráva o tom, že reprezentační trenér Růžička přijal úplatek 500000 Kč od jakéhosi otce za to, že syn bude nastupovat v ligovém kádru pražské Slávie. Případ je na začátku, ukazuje se, že není jasné, zda skutečně šlo o úplatek, ale to ponechme stranou. Po té co se kauza zveřejnila, začínají se množit svědectví o tom, že se jedná o normální věc. Tedy pokud rodiče chtějí, aby jejich dítko hrálo, musí platit. Nechci ale řešit problém sportu a korupce. Kauza ukazuje na ještě jeden rozměr. Co všechno jsme ochotni obětovat pro úspěch svých dětí?
Když jsem dokončil střední školu, přišel za mými rodiči jeden jejich známý a nabídl jim, že se dostanu bez přijímaček na vysokou školu. Měl možnost to nějak zařídit. Rodiče to tehdy odmítli a já jsem místo pražského vysokého učení technického studoval prešovskou poddůstojnickou školu, z které jsem byl po půl roce převelen na západní vojenský okruh. Tedy místo VŠ jsem šel na vojnu. Pravda je, že jsem se na vojně naučil skvěle Morseovu abecedu a pochodovat. To první zvládám dodnes, což se pro praktický život skvěle hodí (-:
Nakonec jsem si naše v životě jinou cestu a vystudoval jiné školy, ale o to nejde. Později jsem se ptal rodičů, proč tehdy onu nabídku odmítli. Mohli si odpustit strach, se kterým mě doprovázeli na vojnu a navíc mohli mít dobrý pocit, že studuji VŠ. To se přece líbí všem rodičům. Odpověděli mi, že nechtěli pokoušet Pána Boha. Žádná hluboká teologie, jenže ty nejhlubší pravdy složité nejsou, to jen mi si je někdy hluboké a složité děláme, abychom se měli na co vymlouvat, když se nám nechce dělat to, co chce Pán Bůh.
Rodiče odmítli dát úspěch dítěte před Boha. Až po letech jsem plně docenil jejich rozhodnutí. Vím totiž, že cestu životem mi neusnadňovaly podvody a kompromisy mých rodičů. Když byl můj otec před smrtí, zažil mojí promoci v Karolinu. Prý si to přál zažít, ale přesto kdysi odmítl kompromis. Dítě pro něj nebylo výše než Bůh.
Od té doby uplynulo pár desítek let, ale lidé se nezměnili. Stále mnozí touží vidět svoje děti na piedestalu a projektují do nich svoje představy. Mnozí z nás zakusili, že jsme se o něco v životě pokoušeli a nevyšlo nám to. Kdo z nás to nikdy nezkusil s nějakým nástrojem, jazykem, sportem a nevím čím dalším a nedotáhl svoji snahu ke kýženému konci? Na tom není nic nenormálního ani špatného. Špatným se stane, kdy některé svoje neúspěchy, začneme „léčit“ pomocí svých dětí. Když to, čeho jsme nedosáhli, začneme dosahovat jejich prostřednictví. Když do nich začneme projektovat svoje nesplněné touhy a sny. Výše uvedený příklad projekce poukazuje ale pouze na ty, kterým se něco v životě nepodařilo. Existuje ale i jiný scénář, kterého jsem si všiml především u některých úspěšných rodičů. Může se stát, že vaše rodina se těší vysokému sociálnímu statusu, že jste úspěšní manažeři, právníci, doktoři, učitelé ale třeba i sportovci, muzikanti atd. Jistě se jedná o Boží požehnání a milost. V takovýchto rodinách se někdy zcela automaticky očekává, že dítě musí jít ve šlépějích svých nadaných a schopných rodičů. Skoro se ani nepřipouští, že by dítě nevystudovalo vysokou školu, že by pracovalo „jen“ manuálně, že by nedělalo nějaký sport nebo neovládalo nějaký nástroj. Určitě je moudré něco od dětí očekávat, jenže ono se může stát, že naše děti prostě náš ideál nenaplní. Že z nic nebudou námi vysnění doktoři, profesoři, sportovci, muzikanti a to přes naší rodinnou tradici nebo to, čeho jsme v tom či onom oboru či profesi dosáhli. Pro mnoho rodin je tato představa nemyslitelná. Prostě jejich dětí musí… První popisovaná skupina projektuje do dětí to, čeho nedosáhla, druhá potom to, čeho dosáhla.
Každopádně si myslím, že se dnes okolo dětí dělá více humbuku, než je třeba. Je dobré od nich požadovat, ale neprožíváme jejich (ne)úspěchy příliš? Vzpomeňte si, na třídní srazy. V životě se daří i těm, kdo na tom s prospěchem i s chováním nebyli moc dobře. Proč? Protože v životě záleží na jiných věcech, než jsou známky, výsledky na školních akademiích, představeních atd. Tím absolutně nechci tvrdit, že by nás tyto věci neměli těšit, že na nich vůbec nezáleží, spíše se ptám, zda modla naší společnosti, která se jmenuje úspěch, neovlivňuje i mnohé křesťanské rodiče potažmo jejich děti.
Skutečně nemohu něco v životě obětovat pro druhé, „protože mám děti, o které se musím starat“? Ptám se, zda je skutečně moudré místo dorostu, shromáždění vozit děti na sportovní zápasy nebo do LŠU (když se jedná o výjimku, proč ne, pokud pravidlo, je to chyba). Zda je správné dát děti do x kroužků a v podstatě je nenechat si normálně hrát, zda tak trochu nedegradujeme sami sebe, když se z nás stávají taxikáři vozící děti z akce do akce, z kroužku do kroužku atd. Toto souvisí i s tím, jak moc jsme ochotni dětem nastavovat hranice, motivovat je a někdy i rozumně nutit dělat věci, které dělat nechtějí. Jak moc jsme ochotni přijmout kritiku mířící na naše děti a naopak jak moc to jsou posvátné kravičky, které jak známo, jsou nedotknutelné.
Jak poznáme, že doma je místo dítěte posvátná kráva? Třeba tak, že špatné známky jsou chybou školy, špatné výkony chybou trenéra, špatné chování chybou kolektivu, nezájem o Boží věci chybou sboru atd. Posvátná kráva totiž zásadně nechybuje, protože je… posvátná.
Vím, že tyto věci jsou nesmírně citlivé. Když v Indii zabijete posvátnou krávu, hrozí vám lynčování a někde prý i smrt. Když si dovolíte vznést námitku ohledně chování dítěte bratra či sestry ve sboru, hrozí vám (tedy někdy) rozkol ve vztazích. Proto jsou tyto věci většinou tabu, čímž ale dětem i sobě škodíme.
Pokud někdo o něčem mluví nebo píše, sám by to měl mít zmáklé. O mě toto – co se výchovy týká, neplatí. Nicméně „kauza Růžička“ mi dává otázku, zda moje děti nestojí výše než Pán Bůh.
Žádné komentáře:
Okomentovat