Chlapi podle Johna Eldredge

Jedna z oblastí, která mě zajímá, je oblast mužské spirituality. Snad i proto jsem nemohl nepřečíst knihu Srdce muže. Poté jsem četl několik dalších knih od J. Eldredge. Upoutal mě mj. úspěch, který kniha Srdce muže měla a to především v porovnání s jinými knihami, které se zabývají podobnými tématy a kterých je na trhu nejen dost, ale které jsou velmi dobré. To mě vedlo i zamyšlení, právě nad knihami J. Eldredge.

Eldredge představuje svět „drsných mužů“. Podle svých slov, kterými se představuje i na obalu svých knih miluje vysoké hory, muškování, které (myslím) nejde dělat jinde než v divoké vodě, horolezectví a kanoistiku. Se stejně drsnými chlapy jako on, organizuje riskantní akce v divočině, kde jde někdy o život.
Jeho synové si v dětství na rozdíl od „hodných církevních chlapců“ nejraději hráli na vojáky a jejich pokojíčky, k otcově potěšení, vypadaly jak zbrojní sklad. Ve svých knihách autor s oblibou cituje filmy typu Gladiátor, Statečné srdce a jiné filmy či knihy s válečnou tématikou. Chlap podle jeho základní filozofie totiž potřebuje zažít dobrodružství, podstoupit boj a zachránit krásnou paní. Jako mnoho křesťanských autorů jeho ražení má svoji „ministry“, která se věnuje mužům.

Eldredge opakovaně vyčítá církvi, že z chlapů dělá měkké a poddajné padavky. Důvodem je příliš akcentovaný důraz na poddajnost, tichost, pokoru, mírnost a další oblasti. Dále je důvodem pokroucený pohled na Ježíše, který byl dle jeho slov „nepochybně divoký muž, který ví, co chce“, nikoli „Ježíš našich bohoslužebných písní“, z kterých prý „tryská náboženská mlha“ (tak mě napadlo, co by si Eldredge myslel např. při slovech mého oblíbeného autora Paula Gerharta). Eldredge ale pokorou, tichostí a dalšími vlastnostmi nepohrdá, spíše zdůrazňuje, že je církev špatně interpretuje. Celkově (nejen) na mě jeho knížky působí drsně s tím, že tuto drsnost chce přenést na muže v církvi a prohloubit jí na duchovní rozměr v tom smyslu, že muž má bojovat především v duchovní rovině.

Myslím, že docela chápu autorovi důrazy. Zároveň v nich vidím jisté nebezpečí, o kterém bych rád napsal. Dovoluji si psát o tomto tématu i proto, že bych možná v něčem vyhovoval Johnovým kritériím. Mám za sebou kolem stovky kempů přežití. Uběhnu maraton, boxoval jsem, mám rád výzvy, občas hraju air soft, sbor, který vedu má ve svých řadách mnoho sportovně velmi schopných chlapů… jenže nic z toho ze mně chlapa neudělalo a ani neudělá. Nikdy bych si nic z toho, co popisuji, nedal jako popis svojí osobnosti. Nebezpečí Eldredgových knih je v tom, že příliš akcentují určitý druh mužského charakteru, kterým je riziko, boj a výzva. Já s tímto rezonuji, jenže je to dáno mojí osobností, nikoli vyzrálým charakterem. Tak jsem se prostě narodil… Zároveň jsem obklopen i dalšími muži, kterým podobné oblasti tolik neříkají a kteří jsou jednak zbožní a jednak stejně inspirativní jako „Eldridgovi bojovníci“. Někteří moji přátelé prostě submisivní jsou, žádné zásadní výzvy nepotřebují a ani nehledají, sport ani drsná příroda jim nic neříkají a přesto se nejedná o žádné ubožáky. Prostě jsou jen jinak nastavení. Zároveň se jedná o pevné charaktery, od kterých by se nejeden „drsňák“ měl co učit. Stejně tak někteří malí kluci nemají potřebu hrát si na vojáky a nic to nevypovídá o jejich budoucím „mužství“.

Nedávno se mě kdosi ptal na moje syny a s tím, že mi řekl, že to asi musí být dobří sportovci, když to jdou moje děti. Nejsou… a moc mi to nevadí, a pokud ano, pak pouze proto, že je pro mě někdy složitější najít společnou činnost, nikoli proto, že bych se bál, že z nich nevyrostou chlapi.

Z jiných pasáží Eldredgových knih vím, že autor mnohé svoje příklady převádí na duchovní principy. Nicméně z jeho psaní je cítit, že správný muž by přece jen měl být akční (viz např. jak sám sebe prezentuje v knihách, které píše). Proč ne… Trapné ale je, když si muži začnou hrát na muže tím, že spolu lezou po skalách, hrají air soft, chodí na bojové sporty atd. Nic z toho z nás chlapy neudělá. Zároveň není třeba podléhat mýtům, že církev z chlapů dělá hodné chlapečky. Ano, najdou se věřící rodiče, kteří chlapcům nedovolí hrát si ze zbraněmi, nebo jim zakazují se bránit, když je někdo bije. Jenže mnohem více je těch, kdo svoje chlapce učí mít ostré lokty, což též není dobré a ve finále takováto výchova vede ke zrodu nesnesitelných mačů. Myslím si dokonce, že druhé popisované riziko je dnes v církvi mnohem větší.

Eldredge je jistě inspirativní autor, zároveň jej doporučuji ředit dalšími autory zabývajícími se mužskou spiritualitou. Pokud na vás jeho knížky příliš chrastí nábojnicemi či z nich cítíte unikat příliš testosteronu, vězte, že něco prostě musíte překousnout a pod nábojnicemi či nadbytečným testosteronem najdete i dobré principy. Zároveň je ale třeba vědět, že mužem se nestávám skrze pobyt v přírodě či na hřišti a že mohu být zcela nesportovní a nedrsný, na břiše místo píšťal od varhan valit měchy na varhany a přesto mohu být mužem podle Boží vůle. Při pozorném čtení toto ale nakonec najdeme i u Eldridge…

Jako křesťan zabývající se outdoorem a sportem mohu napsat, že mně muži – sportovci absolutně neinspirují více než gaučáci. Mám k nim sice blíže, ale především proto, že s nimi snadněji najdu společnou řeč a zábavu.

Mnohem více mně inspirují muži, kteří našli a udržují hluboký vztah s Bohem, kteří dokáží dlouhodobě nést zodpovědnost za oblasti, které je přesahují, aniž by to byla jejich práce (jinými slovy muži, kteří slouží Bohu a jsou v civilním zaměstnání nebo Bohu slouží nad rámec svého plnočasového úvazku v církvi či nějaké křesťanské organizaci), muži, kteří kolem sebe dokáží vytvářet zdravé a hluboké vztahy a nakonec muži, kteří dokáží přiznat svoji porážku a omezení. Těch znám mnohem méně než oněch „drsňáků“ či sportovců.

Eldredge by se mnou v tomto snad souhlasil a nakonec to lze u něj najít. Jen to pro některé nemusí být jasné hned. Na závěr snad jen to, že Srdce muže i další knihy od J.E. jistě stojí za přečtení. K tomu bych si ale dal přílohu třeba Adamovo mlčení, asi cokoli od R. Rohra… a jistě i další knihy, které znáte.