17 dubna, 2014

Velikonoce a (ne)zasloužená milost (Jan 15, 10)

Pointa tohoto podobenství (resp. verše) je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Poněkud divně ale zní verš 10 – zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád…

V těchto dnech si připomínáme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. Připomínáme si, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená. Rád bych poukázal na určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.

Čím se tedy milost stává pro mne drahou? Tím, že si v jakémsi emotivním vypětí „uvědomím“, že Kristus za mne trpěl? Sám jsem někdy dával výzvy typu „uvědomte si, jak to Krista bolelo“. Občas jsem četl nebo dokonce viděl v kině hrůzy křižování („abych si to lépe uvědomil“) a pochopitelně mi z toho bylo na nic. Nicméně ono uvědomění mne zas až tak moc nestálo – mimo nedobrého pocitu, který se ale nakonec dal vydržet.

Asi většina křesťanů si o Velikonocích „uvědomí“, že za ně Kristus zemřel, někdo u onoho „uvědomování“ prožije trochu nepříjemné mrazení, někoho to vede k více či méně hluboké vděčnosti, někdo neprožije nic…Není to ale trochu málo si něco „uvědomit“? Milost, která nás stojí maximálně si něco „uvědomit“ je vyprázdněný pojem.

Proto bych rád ukázal na rozměr milosti, který se možná trochu vytrácí. V současné době je moderní hovořit o tom, jak nás negativně poznamenali naši otcové. Určitě tomu tak do jisté míry je. Někteří otcové svoji roli skutečně nezvládli. (Jsou ale díky Bohu i tací, kteří svoji roli zvládli). Klíčová myšlenka je často v tom, že jedno ze selhání otců bylo, že dětem nabídli pouze podmínečnou lásku. A asi to tak je. Často mateřská láska je více bezpodmínečná než láska otce. Je ale, do jisté míry podmínečná láska otce špatná? Pochopitelně je, pokud nás přivede do extrému typu „budu tě mít rád POUZE pokud něčeho dosáhneš”. Jenže - když jsme u náročnosti, potom si vzpomeňte na svoje učitele, trenéry, vychovatele…Nevzpomínáte více na ty, kteří vás díky svým nárokům někam posunuli?

Možná se nám zde poodkrývá další rozměr drahé milosti – nezvěme jej mužský princip lásky. Tedy láska, která něco vyžaduje. Vyžaduje ne proto, abych si ji zasloužil, ale proto, že je drahá.
Kdosi řekl, že Bůh nás miluje jak levou, tak pravou rukou: totálními požadavky (přikázáními) a současně čistou, nezaslouženou milostí. Bůh od nás něco očekává a pokud nic nepřijde, znamená to, že dar nebyl vůbec přijat. Přece i my, přes to že děti milujeme nepodmíněně, tak od nich něco očekáváme.

Prosím abyste mi rozuměli – nemám na mysli farizejskou „zbožnost“, která nakládá na lidi břemena lidských výmyslů. Mám na mysli nároky, které od Boha přichází v okamžiku, kdy přijímáme jeho milost a lásku.

Sám Bůh ve svém slově hovoří o tom, že existují důkazy, že ho milujeme. Přinejmenším je to láska k druhým a zachovávání přikázání. Je to v rozporu s křesťanskými aforismy typu „není třeba snášet důkaz lásky – jediným důkazem lásky, je láska“.

Uvědomuji si, kolik neštěstí v dějinách církve se díky nesprávnému pochopení a aplikování milosti nadělalo. Jedním extrémem se stalo zákonictví, druhým bezbřehost. Obojí přístup potom vychovával nedospělé věřící. Jedni se poměřovali dobrými skutky, druzí nenahmatatelnými pocity. Nicméně jenom proto, že se něco nepovedlo, není třeba pomíjet „mužský princip“ Boží lásky a milosti, který něco vyžaduje.

Když si budeme připomínat letošní Velikonoce, zkusme si nejen „uvědomovat“ Boží milost. Můžeme i přemýšlet nad tím, zda nám ona milost je drahá. Poznáme to snadno – promítala se a promítá se v našich skutcích? Vidíme působení Boží milosti nejen my, ale i lidé kolem nás? Pokud zjistíme, že něco není v pořádku, potom tou nejlepší cestou je nejen „více si uvědomit“ jak to se mnou vypadá. Cesta je… něco změnit. 

1 komentář:

David Diessner řekl(a)...

Souhlasím, že pouhé uvědomění si, nemůže být tak výrazné a hodnotné jako prožití určité události. Do jisté míry tomu brání odlišný stupeň empatie, kterým jsme byli obdarováni nebo který jsme si během života vypěstovali. Vždyť i ten nejvíce empatický člověk, je svými pocity nesmírně vzdálen subjektu, který určitou událost prožívá na "vlastní kůži". Jean Paul Sartre řekl: "Můj život nekonečně překračuje hranice uvědomění, jehož kdy mohu o svém životě nabýt". Nejsem sice ten pravý, kdo by měl psát o utrpení Ježíše Krista, a také toho nejsem hoden, ale dovolím si poznamenat, že utrpení a odplata za své činy se snáší mnohem lépe, když ke svému jednání trpící osoba měla nějaký zvlášť závažný důvod. A myslím si, a pokud to tak není tak mě opravte, že Ježíš ke svým slovům a činům měl důvod, který s největší pravděpodobností přesahoval veškeré lidské chápání. To jestli ke svým činům měli důvod jeho "soudci" je však otázka jiná.

Co se otcovské lásky týče (a stejně tak lásky matky), tak potomci jsou srozuměni s tím, že je jejich rodiče mají rádi. Ale nějaké části, která je uvnitř našeho těla, prostě nestačí být s něčím srozuměn. Každý člověk potřebuje cítit, že je milován a že ho má někdo rád. Vždyť je to jeden z nejhezčích pocitů, které můžeme prožívat. Někdo kdysi napsal: "Mít někoho rád a nedat mu to znát, je jak u studny stát a žízní umírat".

A proto věnujte svým milovaným a blízkým svůj čas a lásku a užívejte každého dne jako by byl poslední. Vždyť dar života je asi to nejkrásnější a nejcennější, co jsme mohli dostat a co bychom po sobě měli zanechat.

Dát někomu najevo svou lásku nás nic nestojí, ale pro obdarovaného je to dar k nezaplacení.

Přeji krásné prožití velikonočních svátků.