V listopadu 1917 měla Ruská pravoslavná církev koncil, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou…B. Menning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje, že „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. A. DeMello, jiný křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels)
Když hovořím s lidmi o jejich zápasech potom se mimo hezkých a povzbuzujících věcí setkávám i s oblastmi jako náběh na syndrom vyhoření, nevěra, bolest ze smrti blízké osoby, pocit opuštěnosti Pánem Bohem, strach z nemoci, chaos v životě, pocit zmaru, zneužívání…atd. Oblasti, jako např. styl liturgie, zpěv, délka kázání a jiné podobné „problémy“ se mnou skutečně nikdo řešit nechtěl, a pokud ano, potom jen okrajově. Důvod bude pravděpodobně v tom, že skutečný život je přece jenom o jiných oblastech, než např. o liturgii nebo oblékání. Prosím, aby mi bylo rozuměno – nechci tím tvrdit, že na vnějších projevech nezáleží! Záleží, protože žijeme na zemi. Problémem je, když se tyto oblasti stanou něčím, co církev nebo různé církevní konference začnou řešit nejvíce. Takto se totiž vytváří rozpolcené chápání světa a církve. Konkrétně je to pocit, že se v církvi řeší věci „duchovní“ a v normálním životě věci „normální“.
Řešit délku modliteb, styl kázání, problematiku každodenního čtení Písma atd. náleží v naznačeném rozpolceném konceptu „světu duchovnímu“ – tedy církvi popř. církevním profesionálům. Se zbytkem života, jako např. odvod daní, sexualita, způsob odpočinku, hospodaření s penězi, otázka vzhledu, výchova dětí, otázka identity atd. si nějak musíme poradit sami. Jenže realitou je, že onen zbytek je to, čím žije většina lidí kolem nás.
Možná na nás příklad uvedený na začátku tohoto článku působil bláznivě. Zcela jistě si klademe otázku, jak mohla být církev tak zaslepená, že se zabývala tak malichernou otázkou, jakou je barva komže, když začínala revoluce. Proč neřešila spíš jak obstát v narůstajícím společenském tlaku? Jenže když se podíváme na dnešní církev, možná někdy vypadá stejně bláznivě. Ve stále silněji rostoucím společenském tlaku, který směřuje proti Božím věcem se (možná) zabýváme i my otázkami poněkud podružnými, které jsou snad zajímavé pro lidi uvnitř církve, ale které nejsou příliš použitelné do každodenního života. Možná, že určitá neochota řešit skutečně palčivé problémy plyne z podvědomého strachu, že sice známe otázky, ale neznáme odpovědi. Možná ze strachu z konfrontace s pravdou – kdy slovem pravda mám na mysli pravdivá a zároveň bolestivá témata, s kterými se lidé potýkají.
Když popisuji naznačený problém, potom je potřeba ukázat i na řešení. Mám za to, že jedním z řešení je znovu promýšlet témata, o kterých máme hovořit, o kterých v církvi vyučujeme. Začtěme se do slov R. Rohra
„Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili. Dnes se tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína, politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost, bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí, zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život.“
R. Rohr dobře vystihuje, jak se dnes mnozí dívají na teologii a na křesťanství vůbec – jako na něco, co nemá s životem a s realitou jako takovou nic moc společného. Určitě je potřeba aby se věřící zabývali tématy jako je naplnění Duchem, ovoce Ducha, zákonictví, modlitba, aktuálnost Bible atd. Zároveň je ale třeba promýšlet, co toto všechno znamená v okamžiku, kdy zítra vstanu a půjdu do práce, budu vychovávat svoje děti, budu na maturitním plese nebo budu „jen“ sedět ve třídě. Protože se dlouhou dobu zabývám filozofií, moc dobře vím, o čem píši. Filozofie je do velké míry svět sám pro sebe a není nutné, abyste to, co zjistíte, aplikovali do života. Jenže křesťanství či teologie přece není filozofie.
Druhá věc, kterou vnímám, je potřeba, aby křesťanské společenství a církev byla rodinou, kde je prostor pro kladení těžkých otázek beze strachu, že budu znemožněn. Církev (sbor, farnost) jako rodina je potom postavena více na vztazích než na setkáních, akcích nebo strukturách. Pochopitelně pokud se i jako rodina setkáváme, musíme si vytvořit jistá pravidla hry a jisté struktury. Nicméně toto by se nemělo stát důležitějším než vztahy. Nedávno jsem četl následující příběh. Kdesi v kavárně se setkalo několik lidí – věřící s nevěřícími. Na konci setkání jeden z nevěřících řekl – líbilo se mi s vámi. A kdy máte bohoslužbu? Odpověď byla zajímavá: „Právě proběhla“. Jedná se o určitou nadsázku, která chce ukázat, že církev, sbor nemusí být vázán jen na formální setkání a na předem připravený program. Všimněme si, kolik času a energie někdy vydáme na to, aby sbor/církev přežila jako instituce. A jak oproti tomu málo času zbývá třeba na podobná setkání, které jsem popsal výše. Instituce nám dává pocit, že to máme v rukou. Vztahy nám tento pocit nedávají. V instituci se poměrně snadno vymýšlejí programy. Vztahy se naprogramovat nedají. Dobrou instituci lidé rádi navštíví, ale nakonec bez ní přežijí. Vztahy lidé potřebují nezbytně. Složité životní otázky lidé budou řešit především v kontextu hlubokých vztahů. Nejsem si až tak jist, že je budou řešit v nějaké, byť sebelepší instituci.
Začal jsem tento článek tragikomickou zkušeností z jakéhosi koncilu, který proběhl před dnes již skoro sto lety. Možná za dalších sto let budou naši pravnuci číst zápisy z konferencí nebo z členských schůzí našich sborů. Z hodin dějepisu potom budou vědět, kde se nacházela a čím procházela naše společnost a budou si ťukat na čelo nad svými pradědy s komentářem – jak mohli být tak slepí, že řešili podobné věci.
Nebo si ťukat na čelo nebudou a řeknou si – je skvělé, jak dokázali reagovat na dobu, v které žili a muselo to být krásné být v takovém sboru či církvi, která umožnila se takto otevřeně a beze strachu ptát. Nejsem si ale jist…
Co řeknou, do velké míry záleží na nás… zda najdeme odvahu hledat odpovědi na otázky, které jsou skutečně otázkami a ne uměle vytvořenými problémy.
Žádné komentáře:
Okomentovat