Otec a syn

O vztahu otce a syna bylo popsáno mnoho stran textu. Mezi křesťany je tento vztah „kořeněný“ tvrzením, že si jisté deformace toho, jak se k nám choval pozemský otec, neseme i do vztahu s Bohem. Nevím…občas to platí, občas nikoli. Jisté je, že vztah otce a syna bývá někdy hodně komplikovaný. Dobře to vystihl M. Twain: „Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch sedm let naučil“.
Mnozí otcové (a asi i synové) by o tom mohli vyprávět své. Zvláště období, kdy „ničemu nerozumíte“, je někdy „na zabití“ svých synů. Pochopitelně jsou mnozí synové, kteří žádnou rebelii neprožívají a poddávají se bez reptání svým otcům (či rodičům). Někdy ze strachu z despoticky vládnoucího táty, někdy díky přirozenému naturelu, možná někdy i z bezmezné úcty nebo výborné výchovy. Snad je ale dobře, že neexistuje jakýsi konečný mustr jak na výchovu synů. S jistou objektivitou svůj vztah k otci a synovi vyhodnotíme až s odstupem.

V minulém týdnu jsem se rozhodl, že urvu tři a půl dne a pokusím se je strávit jen se synem. Zajímavá zkušenost… najednou jste jen spolu. Jako otec marně hledáte nějaký smysluplný bod ke komunikaci (synovi je 13let). Ne, že byste neměli vůbec o čem hovořit, ale témata jsou na úrovni počítačových her, školy atd. Nakonec dáváte za vděk společnému lyžování. Jako kazatel vedete s druhými lidmi hluboké rozhovory, nasloucháte příběhům synů…jen s vlastním dítětem je to nějak jiné. Občas se pokoušíte zabrousit na nějaké duchovní téma, ale je to křeč. Opakujete si pasáže z knih typu „Otec a syn“, „Srdce muže“, konkrétně o skvělých rozhovorech mezi otcem a synem před spaním kdesi na společných dovolených a cítíte se jako neschopný idiot. Tak nakonec alespoň spolu vaříme, což je v mém případě něco jako sci-fi. Syn občas významně kroutí očima. Na moji otázku jak mu to chutná (těstoviny s kečupem a párkem) odpovídá evidentně ze slušnosti, „že to není špatný“.

Asi by se slušel nějaký happy – end. Třeba že se poslední den syn rozmluví, svěří se. Nic takového. Jedeme pět hodin zpátky. Nakonec se rozhoduji, že mu na cestě z Rakouska koupím hamburger (v přepočtu za cca. 200 Kč). Syn je evidentně rád, že po třídenních otcových blafech má konečně něco dobrého k jídlu.

Když jsme se vrátili domů, syn si dlouho do noci povídá s maminkou. Čekal jsem něco takového na naší společné dovolené, ale nestalo se tak. Přece jen máma je máma. S ní se dá povídat o skutečném životě.

Přemýšlím nad naší dovolenou a přes to co popisuji, jsem rád, že jsme spolu byli. Nejde o to, „aby to syn jednou ocenil“, ale abychom jako otcové udělali, co jsme udělat mohli. Prostě jednali a žili tak, aby se za nás synové nestyděli, byli připraveni je podepřít a nějak jim předali alespoň něco z tajemství víry.

A nakonec ještě jedna „bezvýznamná“ věc. Po dvou dnech super lyžování se mi udělalo zle a tak jsme oproti původním plánům museli jet dříve domů. Na rozdíl od snahy pozřít moje kulinářské zázraky syn nekroutil očima a přes svoji lásku k lyžování navrhl „tati, když je ti zle, nebudeme už lyžovat, ale pojedeme domů“. Možná, že to bylo to nejduchovnější, co jsme spolu zažili. I proto podobné chvíle stojí za to.