Křesťanství a meze tolerance

O toleranci se mnoho mluví, zároveň se jedná o termín často zneužívaný a nepochopený. Co tedy tolerance znamená? „Tolerance, česky snášenlivost, je schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí. Již ze samotného významu slova plyne, že abych mohl něco nebo někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pojem tolerance tak vždycky obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme: o příjemných nebo cenných věcech ho nikdy nepoužijeme.“(Sokol J.) Tolerance tedy předpokládá nesouhlas.
V současném populárním slova smyslu se ale význam posunul a běžné použití tohoto slova znamená přijmutí všech pohledů jako pravdivých s tím, že ani o jednom neřeknu, že je špatný, hloupý nebo dokonce zvrácen. Tolerovat tedy znamená souhlasit. Naopak, již samotný nesouhlas s jiným názorem znamená v obecném podvědomí netoleranci.

Když naznačené myšlenky přeneseme do současné ekumenické diskuse, potom platí „nehledejme, co rozděluje, ale to, v čem spolu souhlasíme“. Určitě se jedná o dobrý princip vedoucí k porozumění, nicméně nebezpečím tohoto principu je, když se posune do roviny, nebavme se vůbec o věcech, ve kterých jsme odlišní nebo předstírejme, že oblasti v kterých jsme jiní, jsou pouze druhotné a nepodstatné. Jenže realita je, že jako denominace a církve nejen jiní jsme, ale v mnoha ohledech jsme hodně a zásadně jiní.  Jinakost je tak velká, že to, co v jedné církvi patří k základním nebo přinejmenším velmi důležitým článkům víry, by ve druhé znamenalo nepřekonatelný problém. (Viz. můj poslední článek na téma ekumenismu mezi katolíky a protestanty) 

 Domnívám se, že stejný princip platí nejen pro mezidenominační dialog, ale i pro dialog mezináboženský.

D. Willard v souvislosti s tolerancí napsal: „V naší zemi (myšleno USA) máme dlouhou tradici politické a náboženské tolerance. Nicméně idea tolerance byla postavena na předpokladu, že existuje pravda. V okamžiku, kdy tento předpoklad ztratíme, ztrácíme pro toleranci základ. Protože jsme rezignovali na poznání pravdy, z tolerance nám zůstal názor, že všechno je na stejné úrovni“.

Cílem tohoto článku není definovat pravdu, ale hledat kde jsou meze tolerance. Pojďme se tedy na některé podívat.

Tolerance jako pohyb mezi pýchou a bezbřehostí

Hovoříme-li o toleranci, potom se pohybujeme mezi dvěma extrémy. Jedním extrémem je arogance, povýšenost a pohrdání zastánci a představiteli jiných názorů, druhým potom bezbřehost, hraničící se zbabělostí. Povýšený člověk je netolerantní díky pýše, která má blízko k pocitu majetnictví pravdy a zároveň zapomíná na to, „poznáváme jen z části“. Bezbřehý člověk oproti tomu nemá, co by vlastně toleroval, protože je mu vše jedno nebo se bojí konfrontace. Tuto svojí slabost skrývá pod pláštíkem „tolerance“.

Domnívám se, že někdy zbytečně dishonestujeme věci, resp. názory, o kterých víme jen velmi málo nebo o kterých máme informace z druhé ruky, a proto si rychle vytváříme předsudky. Zároveň že se někdy konfrontace bojíme a působíme poněkud „bezpohlavně“.

Praktikování tolerance má své limity

            Můžeme v současné postmoderní době ještě hovořit o limitech tolerance? Velmi kritický pohled na postmoderní toleranci přináší O. Funda: „Princip plurality (mnohosti), postmodernou vyhlášený jako jediný princip spásy, je popřením onoho ušlechtilého a tolerantního diskursu moderny. Moderní pluralita povýšená pervertující postmodernou na jediný všelék, požírá sám sebe“. Jako hlavní problém Funda vidí snahu postmoderny oproti vší logice věcí, uvádět na společného jmenovatele jevy, prvky a přístupy zcela neslučitelné.

Pokud hovoříme o limitech tolerance v křesťanském kontextu, potom je třeba vnímat, že existuje celá řada oblastí či dokonaných skutků, které jsou neslučitelné s Ježíšovým učením a s křesťanstvím vůbec. Zde je potřeba nejen tyto věci nazvat pravým jménem, ale i projevit k nim netoleranci a nesouhlas.

Teolog a religionista H. Kung hovoří o tom, že „navzdory všem potížím se musí křesťanský teolog pokoušet raději argumentovat a ne jen vyprávět a popisovat. Musí usilovně rozpracovávat ty body, v nichž bude patrný soulad či nesoulad s jinými náboženstvími“.

                       

Nesouhlas neznamená odmítnutí nositele jiného názoru 

Jakkoli je to nesnadné, je potřeba učit se oddělit nositele určitého postoje či názoru, od postoje samotného. Jedním z inspirativních příkladů této schopnosti jsou veřejné debaty probíhající na půdě Oxfordské university mezi R. Dawkinsem aj. Lennoxem. Dawkins je držitelem šesti čestných doktorátů, zároveň je profesorem v Oxfordu. Lennox je profesorem matematiky a filozofie vědy též na Oxfordské universitě a duchovním na Green Templeton College. Tito dva představitelé odlišných světonázorů již několikrát mezi sebou uspořádali veřejné diskuse na kontroverzní témata. Na obou debatujících bylo inspirativní, že spolu dokázali nesouhlasit, přít se, vyvracet názory svého oponenta a přesto si ponechat jistou noblesu projevující se mj. i tím, že se neútočili na osobu svého oponenta. Dokázali, že tolerance obnáší předpoklad, že bychom ke všem lidem měli přistupovat s důstojností a plným respektem. Myslím, že toto v České kotlině stále moc neumíme…

Křesťanská misie není netolerancí

Jak již bylo v tomto článku napsáno, je dobrým trendem, že někteří křesťané, představitelé církví či křesťanští intelektuálové se snaží o dialog s Židy, Muslimy, o porozumění ateistům atd. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na svědectví o Kristu a k rezignaci na misii.

Novozákoník M. Hengel říká: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“  Hovořím-li o misii, potom nemám na mysli zlehčování jiných názorů či věr, ale jasné přiznání se k učení evangelií v tom kontextu, v kterém se nachází člověk, kterému sdělujeme evangelium. Zároveň misie znamená i uctivou konfrontaci.

Zřejmě hlavním kamenem úrazu je při misii osoba Krista. Toto píše již Pavel, který zaznamenává, že zvěst o Kristu je kámen úrazu či bláznovství. Proto někdy křesťané o Kristu raději mlčí a tím možná vypadají tolerantněji. Pokud ale vyřadíte z křesťanství Krista, musíte tomu uzpůsobit i celou věrouku a to především tak, aby vyhovovala člověku. Z křesťanství se v konečném důsledku stává jakási pokroucená psychoterapie. Nicméně křesťanství bez Krista, popř. s Kristem, ale pouze jako morálním učitelem, je pouhou sumou názorů, doktrín, které rozpalují jenom myšlení, srdce však zůstávají prázdná, svědomí bezradná (K. Barth). Výsledkem křesťanství bez Krista je snad „pravá víra“, ale ne hluboká, existencionální proměna života. Ve jménu „pravé víry“ jsou lidé málokdy schopni milovat, o to víc jsou ale schopni zabíjet, pomlouvat se a nenávidět jeden druhého – především ty, kdo nevěří ve správné krédo, kdo „správně nevěří“. Řečeno s tématem tohoto článku, ve jménu „pravé víry“ se těžko lidé stanou tolerantními.

Jsme-li věřící křesťané a bereme-li vážně, že jedním z důležitých poslání církve je misie, zřejmě budeme občas vystavováni nařčení z netolerance. Pokud se bude jednat o skutečnou netoleranci, potom je potřeba měnit to, co děláme špatně. Pokud se ale bude jednat o to, že už pouhá nechuť dělat kompromisy a věrnost Kristu bude nazývána netolerancí, je potřeba se těmito názory nenechat zastrašit a zůstat „netolerantní“.