05 ledna, 2014

Ekumena mezi protestanty a katolíky - jde to?

Před pár dny proběhla na jednom serveru poměrně silná diskuse nad přednáškou jakéhosi evangelikálního kazatele na téma „katolická církev“.  Ponechme stranou onu přednášku, spíše mě zaujala diskuse. Mnozí protestanté se v ní zastávali ŘKC a kritici této církve byli spíše za hlupáky a fundamentalisty. Je třeba ale dodat, že současná doba mnohem více přeje sloganu „nehledejme, co nás rozděluje, ale co nás spojuje“, tedy spíše je módní moc nekritizovat a neukazovat na rozdíly.


Je tedy možné najít s katolíky (z pozice protestanta) či s protestanty (z pozice katolíka) společnou řeč? Nebo jsou rozdíly mezi námi tak velké, že je to nemožné? Osobně jsem byl na mnoha katolických akcích jako řečník. Upřímně řečeno, řada pozvání mě překvapovala a většinou jsem zde byl jako jediný protestantský řečník. Třeba dodat, že ona pozvání pro mě byla zároveň poctou. Několikrát jsem seděl v jednom panelu s katolíky a – alespoň dle mého, to bylo přínosem. Děti chodí do školy sv. Voršily, mnohokrát jsem s katolíky diskutoval o otázkách, kterým v katolicismu nerozumím. S katolíky jsem několikrát slavil svatodušní svátky a Velikonoce. Mám přečteno mnoho katolických autorů. Asi tři roky jsem měl na webu službu otázek a odpovědí ohledně křesťanství a většina otázek byla od katolíků (více než od nekřesťanů). Mnohokrát se ptali na věci, které by měl vědět spíše jejich farář. Nicméně abych jim odpověděl, musel jsem studovat jejich katechismy a ptát se katolických představitelů… Byl jsem pozván i na akce křesťanské akademie, s katolíky jsem se mnohokrát modlil a chválil Krista. V blížícím se Aliančním týdnu modliteb se budeme jako představitelé církví ŘKC a protestantů společně modlit… Nepíšu to vůbec proto, abych se chlubil. Píšu to jen a pouze proto, že s katolickými bratry a sestrami mám mnoho zkušeností a to z první ruky. Společně jsme evangelizovali, uctívali, diskutovali a vzájemně se od sebe učili.

Přesto nebo spíše právě proto vím, že jsme si v mnohém hodně daleko. Až když jsem si tuto věc uvědomil, mohl jsem začít budovat skutečnou ekumenu. Mohu být totiž jiný a dokonce hodně jiný a zároveň jít stejným směrem. Naplno mi to došlo v jednom panelu, kde jsem plný horlivosti řekl, že ekumena s katolíky funguje, že nás mnoho věcí spojuje atd. Najednou mě jeden vysoce představený katolický bratr přerušil a před publikem řekl, že určitě ekumena funguje, že je za ní vděčný, ale těch věcí, které nás rozdělují, je stále mnoho. Měl pravdu. Je toho mnoho, co nás rozděluje. Nemá smysl toto zakrývat a tvrdit, že jsme skoro stejní (jakkoli v něčem stejní jsme) a že díky této „skorostejnosti“ můžeme budovat ekumenu. Ekumenu jistě budovat můžeme, ale jiní prostě jsme a to jiní hodně. Když jsem četl katechismus ŘKC, ptal se katolických představitelů na některé články (protože vím, že někdy jsem něčemu z učení ŘKC neporozuměl správně), tuto odlišnost jsem si hluboce uvědomoval a to nejen já, ale i oni. Nechci v tomto blogu vytahovat oblasti, kde se lišíme a kterých je skutečně mnoho. Snad bych ukázal jen na jednu věc.

Když jako kazatel vysluhuji večeři Páně, pak zvu ke stolu Páně každého, kdo následuje Pána Ježíše, kdo nežije ve vědomém hříchu a kdo je součástí nějakého křesťanského společenství. Zdůrazňuji „nějakého“, nikoli „nějakého nekatolického“. Věřím, že v Kristu není muž ani žena a třeba dodat, protestant ani katolík. Jenže katolický kněz by protestantovi VP (svátost eucharistie) vysluhovat neměl, stejně tak by katolík neměl přijímat od protestantského duchovního. Cituji katechismus: „Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími“. Nechci zabíhat do otázky eucharistie, přepodstatnění, už vůbec otázky „podstaty“, ani zda „naše“ a „jejich“ VP či eucharistie jsou jedno a totéž. Spíše zde vidíme, že v jedné z nejdůležitějších oblastí křesťanství ŘKC nevidí jako možné vzájemné přijímání. Pochopitelně lze kontrovat tvrzením, že je to problém protestantů, protože, jak čteme v ŘKC katechismu, jim chybí svátost kněžství, protože většina z nich nevěří v přepodstatnění atd. Kdo přesně ale ví, co znamená „podstata“? Nejedná se spíše o pojem filozofický a nikoli křesťanský? Co s Kristovým „to čiňte na mou památku“? Neshodneme se nakonec na tom, že tato svátost je určitým tajemstvím? Myslím, že ano a že nakonec klíčové je, že se v ní setkáváme s neviditelným Kristem a že v tomto setkání hraje roli i naše víra, nikoli samotný ritus.

Když jsem se na tuto oblast ptal katolíků, kteří se mnou vyznávali Krista, bylo mi řečeno, že rozdělení v této oblasti vnímají jako svoji bolest...

Přes to co píšu, mohu mít s ŘKC společenství, byť ne společenství okolo Kristova stolu. Proč mohu mít s katolíky společenství, když ne proto, že máme mnoho společného? Mohu s nimi, stejně jako s ostatními křesťany jiných tradic mít společenství díky Kristově oběti. Netajím se tím, že v mnohém jsou mi katolická dogmata, rituály či interpretace Písma cizí, což pochopitelně platí i obráceně a respektuji to. Jenže nad tím vším vnímám Krista. V Něm a skrze Něj jsem se s mnohými katolickými bratry a sestrami dokázal sejít a to se stalo základem pro naši ekumenu. Pokud jsme se na tomto nesešli, byli a jsme si strašně moc daleko.

Nadále spolu budeme diskutovat nad různými aspekty svého učení, bratrsky spolu nesouhlasit, hledat, kde a zda spolu můžeme jít dál. Nadále se naše cesty někdy sejdou, někdy nikoli. Zároveň budu nadále vděčný za poznání, které jsem přijal ze své protestanské a evangelikální tradice. Nestydím se za ní, uvědomuji si její slabiny ale i sílu. Zároveň myslím, že až tehdy, když znám svoji identitu a to nejen tu v Kristu, ale i ve své křesťanské tradici, mohu nejen vést dialog, ale mít ty druhé rád a necítit se jimi ohrožen. 

Myslím, že pokud je v něčem česká církev jedinečná, pak je to právě v respektu mezi církví katolickou a protestanty a v akcentování živé víry. A to je, myslím, moc dobře. 

A na závěr. Před pár dny jsem dostal tento dopis z jedné katolické farnosti, kde mám kázat a vést modlitební setkání: "Moc děkuji, že jsi ochoten se nám věnovat a zapojit se do našeho programu. V modlitbách jsme všichni v jednotě před svým Pánem a společně mu odevzdáváme svoje životy." Myslím, že není co dodat... 


.

6 komentářů:

Mikuláš Minář řekl(a)...

Dobře napsáno. Sám mám velmi podobné zkušenosti. Mám pár otázek, ale asi se zeptám spíš osobně někdy v neděli...

Bohatá žena řekl(a)...

Až přestaneme tolik lpět na pojmech, rozumu, logice, až je přestaneme vnímat jako to základní, co určuje náš svět a dovolíme si nadřadit nad jazyk rozumu jazyk srdce, kterým je cit, ekumena se stane bezpředmětnou. Do té doby nám nezbývá než lkát nad propastmi, které nás rozdělují.
Kéž si co nejrychleji uvědomíme, že tento pláč je zcela zbytečný.

Ivan Stanko řekl(a)...

Souhlasím s tím, že snaha o sjednoceni nesjednotitelného může být často projevem laciné touhy přizpůsobit se trednu této doby. Na druhé straně ani snaha o "zachování vlastní náboženské identity" nemusí být znakem poctivosti v teologickém myšlení. Když si připustíme, že veškerá naše teologie (bez ohledu na denominaci) je pouhou lidskou omezenou snahou odpovědět na neuchopitelnost Boha vidíme, že jsme na tom opět všichni naprosto stejně. Všechny naše odpovědi jsou odpovědmi jenom proto, že na ně zatím nikdo nevznesl žádnou další otázku. Jsou to tedy odpovědi omezené a dobově podmíněné. Co dříve zdálo se nám být rozporem, nemusí být rozporem dnes. Stejně tak to platí pro budoucnost. KDyž se na teologii podíváme optikou toho, že je to vlastně lidské koktání o Bohu, vidíme, že pravděpodobnost pomýlení bude všech teologů stejná a z toho také vyplívá, že toho společného mezi církvemi je víc než si myslíme. Ta dizkuse o které se zmiňuje David Novák nebyla na počátku o tom, zda stírat či nestírat teologické různosti mezi katolíky a protestanty. Dizkuse byla o tom, že jsou mnozí, kteří dělají silné soudy o druhých, aniž by se obtěžovali dostatečně zabývat se předmětem svých soudů. I pro mě je mnohé z katolického myšlení silný přemet v mém myšlení, podobné přemety však zažívám také v evangelikálním prostředí. Cestou ven je z mého pohledu pouze nutnost neuzavírat věroučné systémy, nedávat jim punc věčné a neotřesitelné pravdy a teologii brát jako opravdové hledání. Pak třeba zjistíme, že ono hledání je nám všem velmi společné.

unaveny řekl(a)...

Budu hodně stručný: Obecně - Jde o to, aby to byla ekumena v Kristu a nikoli ekumena v Antikristu. Kristus je pravda. Antikrist je 99,99999% pravda. Stejně jako falešná bankovka. Ta procenta jsou jen obrazné vyjádření, nikoli matematické. Totéž platí o Duchu Svatém a falešném duchu, který se za Ducha Svatého vydává a dělá i zázraky. Varování v Písmu nejsou nadarmo.

unaveny řekl(a)...

Pro "Bohatá žena" (7. ledna 2014 1:16) rozum ani cit nejsou klíč. Oboje jsou jen pomocný nástroj. Klíčem je dle mého názoru: Opravdová touha znát pravdu ne abychom byli chytřejší, ale proto, abychom dokázali rozpoznávat dobré od zlého a měli tak nástroj jak žít podle lásky, jak si to představuje Bůh. K tomu jsou ale nakonec potřebné všechny naše lidské schopnosti a dobré vlastnosti budované jako stavba na základě Boží milosti a podle jeho vedení a moudrosti. Jinak klidně skončíme jako jako žáci falešných učitelů nebo se jimi dokonce staneme. A nebude v nás ani Boží moudrost ani láska. Jen padělky, které shoří na konci časů (A je jedno kolik slávy nám nyní přinesou).

unaveny řekl(a)...

Pro Ivan Stanko (7. ledna 2014 12:36) No ono je vůbec otázka, co je to teologie. Abychom na konci časů nezjistili, že je to takové zlaté tele, které jsme si ve své pýše a neposlušnosti vyrobili, protože jsme nechtěli čekat na moudrost od Boha. Tím nechci zlehčit nutnost poznávat pravdu. Naopak, jen upozorňuji na potřebný zdroj a metodu. Poznání pravdy od Boha určitě nevyvolá rozdělení církve, která by pokorně setrvávala v dosavadním omezeném poznání a čekala na další hlubší poznání. Různé skupiny chtěly mít každá své zlaté tele. Nemyslím si, že jejich přetavením a výrobou společného telete v rámci ekumeny získají církve něco lepšího co do podstaty. Tím nechci říci, že církve/denominace nepoznávají částečně pravdu -- vyjadřuji se jen k nadměrnému množství lidské moudrosti, která s moudrostí Boží prostě není kompatibilní a přináší rozdělení a zmatek, protože je prosazovaná neadekvátně autoritativně.