Nehrůzostrašné učednictví

Na blog píšu zhruba tři roky. Napsal jsem něco kolem stovky článků, nicméně žádný nevyvolal takovou reakci, jako článek o hrůzostrašném učednictví. Někdo to okomentoval „a co jsi čekal“? Moje odpověď je – moc jsem nad tím nepřemýšlel. Píšu co mi přinese slina na prsty v duchu "padni komu padni". Nikdy jsem neměl potřebu k původnímu článku něco napsat, ale vzhledem k tomu, co článek vyvolal, tak činím.

Nekritizuji učednictví jako takové. Kdo článek takto pochopil, potom vychází z „logiky“, že když polemizujeme nebo poukazujeme na nebezpečí, automaticky kritizujeme. Když Ježíš kritizuje mnohomluvnost u modlitby, nekritizuje každou dlouhou modlitbu. Když říká farizeům běda a dodává text o desátcích, nekritizuje praxi desátků. Když Pavel hovoří o tom, že cvičení je dobré pro málo věcí, nekritizuje tělesné cvičení atd. Vše dobré v sobě nese jistá rizika a to platí i o učednictví. Pokud si těchto rizik nejsme vědomi nebo je dokonce ignorujeme, potom je něco v nepořádku. To platí dvojnásob u oblastí, kde pracujeme s druhými lidmi. Závěr potom nemá být „nepracujme s druhými“, ale dobře zvažujme, koho vedením druhých pověřujeme nebo do čeho sami vstupujeme…

Mnozí se mě ptali, zda mám někoho na mysli. Pochopitelně ano. Nepracuji ve vzduchoprázdnu. Jenže to stejné mám u každé oblasti, se kterou polemizuji. Když mluvím o (ne)zdravém životním stylu, o (ne)dobrém stylu kázání, o (ne)dobrých vztazích, potom pochopitelně na někoho nebo něco myslím. V první řadě pak na sebe. Zároveň není třeba, abych jmenoval. V článku se někdo může najít nebo nenajít a třeba něco i změnit. Nic víc. Kdosi řekl, že dobrý článek je takový, který když si přečtete, tak si řeknete, že to vlastně už víte. Je dobrý tím, že vám pomůže něco zformulovat. Zda byl předchozí článek dobrý nevím, ale jistě něco pojmenoval.

Pokud jsem psal o hrůzostrašném učednictví, jaký je tedy jeho opak? Jak by mělo vypadat? Myslím, že na to neexistuje jednoduchá odpověď. Existuje ale pár principů. Je jistě potřebné, aby křesťan měl někoho, kdo jej na jeho duchovní cestě doprovází. Jsme stvořeni pro vztahy, potřebujeme korekci a povzbuzení, potřebujeme někoho, kdo nás zná, kdo nás má rád a skrze koho k nám Pán Bůh může hovořit. Je dobré, když v rámci učednictví máme možnost spolu nejen budovat vztahy, ale i se modlit a číst Písmo. Jistě zde může být pomocí jistá struktura (ve sboru kde jsem, jsou to např. malé skupiny), zároveň je třeba vědět, že se vždy jedná jen o strukturu, tedy lidské a nikoli Boží zřízení.

Pokud někdo někoho duchovně vede, potom je třeba velmi vážit, kdo je oním vedoucím. Mělo by se jednat o člověka zralého. Je těžké určit, jak se zralost projevuje, nicméně si dovolím několik postřehů. Konkrétně by měl dobře fungovat ve své rodině (a to i ve vztahu k rodičům), měl by být zakořeněný v nějakém sboru (farnosti, společenství), měl by být schopen obstát v základních a  přesto někdy tak nelehkých oblastech, jakými jsou práce a oblast peněz, v neposlední řadě by měl být schopen budovat zralé vztahy a nakonec by pochopitelně měl žít svůj vlastní život s Bohem a sám respektovat nějakou autoritu – dobré je ve svém vlastním sboru (jakkoli je autorita tématem na další článek). Možná najdete další oblasti… Zároveň výše popsané oblasti píšu s vědomím, že jsme lidé hříšní.

Když chceme „učedníkovat“, pak vnímám jako důležité respektovat a být velmi citliví na to, co PB v druhém dělá. Proto není třeba se vyjadřovat ke každé oblasti, kterou ten který člověk dělá nebo prožívá, zároveň je špatné když nic neřekneme tam, kde se jedná o hřích. Je ale třeba rozlišovat hřích a naše představy. Je rozdíl mezi krádeží a např. tím, kdy dotyčný s námi nechce jet v létě na společný pobyt.

Všechny organizace (jak sekulární tak církev) v sobě mají zakódované následující nebezpečí. Ti, kdo rychle plní úkoly a jsou náležitě loajální, rychle postupují v pomyslné nebo i skutečné hierarchii vpřed. Nebezpečí nastane tehdy, když se někdo díky svým – často neoddiskutovatelným schopnostem, dostane příliš rychle k vedení druhých, které najednou učedníkuje nebo vede (říkejme tomu, jak chceme). Jistě tento člověk zná správné odpovědi, ale někdy na vedení dalších lidí nemá, připomíná spíše jakousi „duchovní rychlokvašku“. Proto je třeba chvíli počkat, nechat ať se dotyčný osvědčí v běžné službě a v životě.

Když někoho vedeme, je třeba dbát na to, aby nedošlo – i díky přílišné horlivosti, k roztržení vztahů s jeho rodinou a nejbližšími. Pravou je, že díky víře k tomuto někdy dojít může. Nicméně by se nemělo jednat o stav žádoucí. Dále by nemělo dojít k roztržení nebo zformalizování vztahů s duchovní rodinou – tedy církví, byť se novým křesťanům může někdy zdát místní církev málo dynamická. Pokud nově uvěřivší neprožije nějaké mimořádné povolání, určitě bychom druhého neměli povzbuzovat, aby v prvních letech po své konverzi opouštěl školu nebo zaměstnání s cílem „jít Bohu sloužit na plný úvazek“. Jednou třeba ano, ale až jednou. Tato rozhodnutí je třeba nechat hodně uzrát.

Je třeba zohlednit, s kým pracuji, koho vedu. Je rozdíl, když pracuji se svobodným studentem, s ženatým podnikatelem pracujícím 7 dní v týdnu, který má doma tři děti, s matkou – samoživitelkou, s člověkem, který se vrátil z kriminálu atd. Církev je krásná mj. svojí rozmanitostí. Na učednictví je krásná jeho flexibilita. Někdy je maximum jedno setkání za 14 dní, někdy jednou za týden, někdy jednou za… buďte flexibilní. Stejně tak když spolu studujeme Písmo, potom i zde doporučuji flexibilitu, co se případných materiálů týká.

Co se mi velmi osvědčilo, bylo, že když se někdy rozhodl následovat Krista, tak nejen bral informace, ale učil se víru spojovat se službou druhým. Jinými slovy nejen konzumovat.

Nemyslím si, že každý má nutně jednou duchovně vést druhé. Respektujme to a necpěme každého nebo i sebe do této role. O to více děkujme za ty, kdo to dělají a kdo to dělají dobře.

Tak jako je třeba nově uvěřivší jistou dobu vést ve víře, je třeba rozpoznat i čas, kdy je třeba spíše než vést, jít vedle sebe a na cestě za Kristem se podepírat… Je třeba moudrosti a zároveň odvahy, se k tomuto kroku odhodlat.

Tolik pár slov k tzv. učednictví, či duchovnímu doprovázení či duchovnímu vedení. Na názvu ale snad až tak nezáleží…