Jeden s opakujících se pastoračních fenoménů, se kterým se opakovaně (nejen) já setkávám, je pomoc těm, kteří prošli tzv. učednickým modelem. Tato „duchovní péče“ jim byla poskytnuta jak v různých sektách, tak paracírkevních organizacích, tak někdy i v církvích samotných. Jednalo se o pomoc, která byla dobře míněna a která chtěla dotyčnému pomoci většinou v jeho počátečních krocích víry. Výsledkem ale byla postupná (a třeba dodat nevědomá) ztráta osobní svobody, ztráta normálních lidských vztahů, opouštění zálib, které stále více byly vnímány ztráta času, černobílé vnímání světa, rostoucí závislost na svých duchovních učitelích a na řízení z centra a často i dost kritický pohled na církev (protože tam se „nedělá učednictví“). V neposlední řadě mi mnozí sdělovali i to, že až po svém odchodu si uvědomovali, že dlouhodobě prožívali silný tlak na výkon. Kdo výkon podával a kdo byl loajální, postupoval v hierarchii rychle nahoru, kdo nikoli… zbytek si domyslete.
Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nemám nic proti učednictví jako takovému. V křesťanském kontextu jej chápu tak, že se potřebujeme učit od Krista a to prostřednictvím druhých křesťanů. Je skvělé, když jsme někým duchovně doprovázeni a když to samé můžeme poskytnout druhým. Mnozí velikáni víry hovořili o tom, že v jejich duchovní cestě bylo několik křesťanů, díky nimž se posunuli kupředu, kteří je učili. Můj problém je „s hrůzostrašným učednictvím“. Co je tím míněno?
Zde je několik postřehů. Poté co uvěříte, o vás začne být intenzivně duchovně pečováno. Postupně ale zjišťujete, že péče, která je vám nabízena, je skutečně intenzivní, někdy moc. Máte z toho divný pocit, ale je vám vysvětleno, že jednak musíte duchovně růst a jednak byste měli i sloužit. Za pár týdnů zjišťujete, že v organizaci trávíte tři a někdy i více večerů. K tomu máte i časté individuální schůzky se svým vedoucím. Je vám to divné, pociťujete ztrátu času, ale z vašich divných pocitů máte další pocit - pocit viny. Kladete si otázku, zda skutečně milujete Krista, když se vám nechce sloužit a trávit čas s novými přáteli. Nakonec se rozhodnete „oddat se Kristu“ (ve skutečnosti se oddáváte organizaci), což ovšem znamená, že někde něco musíte zredukovat. To, co redukujete, jsou vztahy a záliby, které jste kdysi měli. Vztahy pak především s nevěřícími a lidmi mimo vaší organizaci. Když nějaké vztahy máte, potom (skoro) vždy s cílem evangelizovat. Během tzv. učednické procesu je vám vysvětlováno, jak máte žít, jak máte věřit, v extrémních případech dokonce koho si vzít nebo jiné výsostně osobní věci. Pochopitelně je dobré, když vás někdo doprovází na vaší cestě víry, jenže v tom, co popisuji, se již nejedná o doprovázení, ale o překračování vašich hranic. Jste seznamováni s učením vaší organizace (což je ovšem vydáváno za učení Bible). Někdy jste vedeni k tomu, abyste „byli vykazatelní“ což v reálu znamená svému vedoucímu na sebe pravidelně vyznávat svoje selhání. Váš vedoucí většinou nemá žádné zkušenosti jak pracovat se zpovědí, ale vám to nevadí a netušíte, že se tímto dáváte všanc…
A nejen to – časem jste za to dokonce vděčni. Nechápete, jak jste mohli být před vaší konverzí tak zabednění. Začínáte stále skeptičtěji vnímat církev, protože tam „jednak nejsou dost horliví lidé a jednak církev dělá kompromisy v učení“. Pokud byste chtěli v organizaci něco vážněji kritizovat, jste obvinění z ducha vzpoury. Pokud byste si nedali říct, jste vyhozeni. Stejně tak se s vámi nepočítá, když přestanete podávat očekávané výkony. Nicméně pokud jste loajální, jste naprosto šťastný – organizace vám dává smysl, kamarády a úkryt před hříšným světem.
Pokud se vám vůbec někdy podaří z popisovaného systému vyskočit, potom se vůbec nejedná o snadný proces. Musíte si budovat zcela nové vztahy, někdy se musíte znova učit žít…. Horší je, že mnoho z těch, kdo popisovaný výplach prožili, už nikdy nic nechtějí mít nejen z církví ale i sPánem Bohem.
Pokud si pod tímto článkem představujete nějaký konkrétní sbor, církev, organizaci nebo sektu je na vás a na vaší konkrétní zkušenosti.
Jak jsem psal, nemám nic proti učednictví. Sám jsem byl veden několika zbožnými lidmi, kteří mi pomohli na mé cestě víry. Sám se snažím o to samé. V tom všem je ale potřeba několika nesmírně důležitých věcí. Jednak respektovat hranice druhého člověka. Není třeba – pokud druhý nechce, chtít slyšet o jeho selháních, o celém jeho životě atd. Dále smyslem učednictví není druhého kvůli službě „vyautovat“ z normálního života. Dále - jakákoli organizace nebo církev, která o ostatních křesťanech – byť neverbálně, hovoří s despektem či nedůvěrou a hlavně která „svoje ovečky“ od druhých křesťanů izoluje, protože přece „my“ jsme ti praví, má v sobě silný potenciál sekty.
A rada na závěr. Díky Bohu za křesťany, kteří nás vedli a vedou. Jakmile ale začnete ztrácet svobodu, prchejte, dokud je čas. Jinak vaše návraty budou trpké – pokud ovšem ještě nějaké budou…
Na ještě citát z jedné knihy od M. Putny: „Ztěžka dupem, stádo ovcí, stádo ovcí bezhlavých – šíje hladce zaříznuté, jedna vůle tryská z nich.“ Putna dodává - „kdokoli vám může cokoli říkat, ale vy víte, že vy máte pravdu…“. Nezbývá než dodat, že takto skutečně NE.
4 komentáře:
super blog, doufám, že mnohým pomůže se zorientovat
připojuji text, který jsem s odstupem času byl schopen sepsat zasažen výše popsanými "výplachy"
MH
Sadař
minipovídka o jedinečnosti člověka a sektářské mentalitě; ze sbírky Skeptikovy kratochvíle, 2002
Bylo jaro. Slunce zahřívalo stráně, svěží vánek si pohrával s korunami rozkvetlých stromů a pohled na krajinu zasliboval bohatou úrodu. Daleko za městem, ve svahu poblíž cesty, rostla vinice. Byla obehnána pevnou zdí s několika vstupními otvory a tak byla pro znavené pocestné příhodným místem k odpočinku a k načerpání nových sil. Za nějaký čas, když už všechny stromy, keře a traviny odkvetly, šel okolo vinice sadař, který celý život pěstoval a šlechtil švestky. Byl to na slovo vzatý odborník a protože ho zajímalo, jak se daří švestkám ve zdejším kraji, rozhodl se prohlédnout si vinici, aby se ujistil o tom, co předpovídali zkušení sadaři a zahradníci – totiž že letos bude dobrý rok. Vstoupil do jejích bran, ale to co uviděl, jej velmi znepokojilo. S ustaraným výrazem ve tváři si prohlížel malé střapce malých kuliček, které visely na větvích révy. Musel se na chvíli posadit a usilovně přemýšlel – všude jinde, v jeho sadech i v sadech zkušených sadařů a zahradníků už byly švestky velké jako malíček, ale tento sad byl velmi podivný. „Co se tady jen mohlo stát?“, řekl si, a protože celý život pěstoval a šlechtil švestky, vysvětlil si celou situaci jediným možným způsobem: „Jestli se o tento sad někdo stará, tak ten člověk švestkám vůbec, ale vůbec nerozumí.“ A protože miloval švestky a byl to muž činu, rozhodl se celou situaci zachránit. V mžiku měl připravený plán. Přinesl si sadařské náčiní a na každý kmínek révy narouboval jednu zdravou, zelenými švestkami velkými jako malíček obsypanou ratolístku. Úplně nakonec opatřil všechny vstupní průchody do vinice branami a petlicemi, aby nikdo nepovolaný a nepoučený nemohl překazit dílo, které započal. Za nějaký čas, když už byly švestky v sadech zkušených sadařů a zahradníků veliké jako palec, vrátil se Sadař, aby dohlédl na svůj nový sad. Odemkl bránu, vstoupil a zůstal zdrcen stát. Nové naroubované švestky nejenže zdaleka nebyly veliké jako palec, ale chřadly a chřadly až byly téměř uchřadnuté. „Zbývá jediné řešení“, řekl sobě a s výčitkou,
že tak neučinil již dřív, vzal sadařský nůž a vyřezal ty střapce malých kuliček, které v jeho sadu rostly před tím, než se o něj začal starat – vyřezal i s větvemi všechny ty malé střapce malých zelených kuliček, „aby už nikdy nebraly mízu jeho švestkám“!. Od té chvíle se švestkám začalo dařit lépe.
A minulo léto, přišel podzim a protože po celou tu dobu bylo hodně vláhy a slunečné počasí, dostavila se hojná úroda. Sadař jásal radostí a také ostatní sadaři a zahradníci jásali radostí nad bohatou úrodou švestek a protože to byl tenkrát skutečně výborný rok, uspořádali velikou slavnost. Pozvali hosty z blízka i z daleka, hodovali a pili – tedy víno ne, protože to bylo tenkrát velmi vzácné a drahé – veselili se a tančili, vzpomínali, mudrovali a protože spousta z nich byla zkušených, předpovídali a těšili se na další dobrý rok.
A pak zase bylo jaro. Slunce zahřívalo stráně, svěží vánek si pohrával s korunami rozkvetlých stromů a pohled na krajinu zasliboval bohatou úrodu.
Za nějaký čas, nedaleko lesa, s ustaraným výrazem ve tváři, prohlížel si Sadař jabloňové stromoví...
Díky, Davide, za článek.
Radil jsi těm poškozeným, aby utíkali. Chtěl bych se tedy zeptat, co radíš těm, kdo činí poškozené?
Zkus nastínit ideální stav: Jak by to dle Tebe mělo fungovat, aby to fungovalo k Boží slávě? Díky. F
Ti, kdo zraňují se se mnou nebaví... moje zkušenost je, že na případné rady či kritiku reagují podrážděně a pocitem křivdy. Taky je pravda, že to co popisuji, nikdy není až tak zcela jasné, že je to vše spíše v náznacích a strašně těžko se něco "dokazuje".
pro F: ti, kteří "činí požkozené", jsou v zajetí duchovní pýchy - jsou to oni, kteří "vědí nejlíp". Díky této své zaslepenosti ve skutečnosti nenalezli pramen života a jejich duše je stále neukojena - a díky tomu také žízeň druhých se snaží uhasit pískem, ale nevědí o tom, považují se za spasené, ale nevidí, že toto spasení se snaží si zasloužit svojí aktivitou. Pořád něco "musí", aby byli těmi správnými a milovanými, ale nepřiznají si tuto svoji svázanost.
Jedinou pomocí pro ně je Bůh sám a laskavé povzbuzení k odvaze opustit své obezličky v podobě společenství, učení a aktivit, ve kterých nalézají falešnou jistotu, že jsou Bohem milováni.
Nakonec touha být milován je základní touhou lidské duše. A je to právě ono prosté křesťanské (biblické) evangelium, které dává křišťálově čistou odpověď o lásce bez podmínek. Pouze člověk, který tuto lásku od Boha cele přijal, je schopen ji darovat jinému člověku a pomoci mu se této lásce otevřít. To je pravé učednictví.
MH
Okomentovat