„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ Iz 42 1 – 2
Je zvláštní hovořit na hudebním festivalu o mlčení (téma festivalu bylo "hlas mlčícího"). Vybraný text je o trpícím služebníku, o tom, kdo nepotřebuje křičet a přesto o něm slyší celý svět. Jedná se o první z tzv. ebedských písní, kdy ebed znamená otrok, ten, kdo cele vykovává vůli svého pána, kdo je jeho prodlouženou rukou. Tento otrok nejen že nekřičí, nepozvedá hlas, ale nedolomí nalomenou třtinu. Když král vynášel rozsudek smrti, potom mu podali třtinovou hůlku, která reprezentovala odsouzencův život. Jakmile jí král zlomil, biřici vykonali popravu. Jiným symbolickým jednáním bylo zhasnutí plamínku. Zde je představen někdo, kdo činí pravý opak. Nejen že nezlomí třtinu, ale ještě jí dá dohromady. Stejně tak nezhasí doutnající knot. Navíc, i když na něj sáhne smrt, není jí zničen. Dnes se říká, že někdo vyhořel. Jedním z důvodů kdy se člověk dostane do tohoto stavu, může být, že má pocit, že neustále musí něco hasit. Tento služebník nevyhoří a naopak je dárcem života. Samozřejmě pro tento úkol musí být náležitě vystrojen. V době Izajáše místodržitel dostal meč, palcát, nějaké válečné vozy, tento dostane Ducha Hospodinova, kdy Duch je zdrojem života.
Proč tento text a tento úvod na hudebním festivalu?
Podívejme se do našeho textu jako hudebníci: Nepotřebuje křičet… Nechci tímto textem polemizovat z hard-corem, ani podobnými žánry. Jen chci říci následující. Řev, hlasitost, decibely mohou být v pořádku tehdy, pokud jejich cílem není zastřít poselství. Myslím jak na poselství slov, tak na poselství hudebního kumštu. Služebník sice může křičet, může být slyšet, ale nepotřebuje to. Asi není třeba říkat, že jediná správná nebo duchovní hudba je hudba tichá. Určitě ne. Ani není pravda, že každá křesťanská kapela musí obnášet explicitně křesťanské texty a že když v nich nejsou slova Ježíš, láska, Bůh tak se jedná o kompromis. Služebník, o kterém se zde píše, spíše nemá potřebu šokovat, podbízet se. Pokud by zvýšil hlas – řečeno s textem, potom nikoli proto, aby šokoval a podbízel se. Protože produkujete hudbu, tak dobře víte, kdy se již jedná o podbízení, o něco, co je zbytečné. S. Turner v knize Imagine napsal: „Umění potřebuje moudrost. Šok, překvapení, originalita a inovace pomáhají získat pozornost, ale sami o sobě nestačí. Když budeme jenom ohromovat, je to, jako bychom lidem poklepali na rameno nebo je zatahali za kabát, ale přitom jim neměli co prospěšného říct, jakmile zareagují, otočí se zpět.“
Nalomenou třtinu nedolomí. Služebník dává život, nikoli smrt. V mnoha písních a hudebních žánrech je mnoho negace, smrti, úzkosti a zklamání životem. Někdy mě některé texty připadají, jako kdyby se řídily heslem „čím hůře, tím lépe“. Když chcete přinést naději, máte to velmi složité, protože to zavání kýčem. Když budete zpívat o depresi ze současné společnosti, o tom, že je vám ze všeho na zvracení, že se cítíte sami, že nemůžete najít „ty správný lidi“, o smrti, potom máte velikou šanci, že se trefíte posluchačům do noty. Budete-li zpívat o kráse, naději, když budete přinášet východiska – a opět nemyslím, že to má být explicitně ve smyslu „Ježíš tě miluje“, je to mnohem složitější. Jenže náš text nám ukazuje, že služebník dává život. Že neoslavuje smrt, ale život. A toto obrovská a zároveň nesnadná výzva. Jak již bylo naznačeno, práce křesťanského umělce by měla být jedinečná nikoli tím, že bude v každé písni slovo Ježíš, ale tím, že zkažené bude vypadat jako zkažené a odporné bude vypadat odporně a pochopitelně platí i opak. Křesťané by se měli odlišovat od těch, kdo naznačují, že zkaženost je normální nebo že zlo je dobré. S. C. Lewis jednou prohlásil, že v Boha věří podobně, jako věří ve slunce. „Ne proto, že bych jej mohl vidět, ale proto, že díky němu mohu vidět vše ostatní.“ Je možné vytvořit dílo nasáklé evangeliem, aniž bych krok za krokem vysvětloval plán spasení, stejně jako může popsat krásu manželství naplněného láskou, aniž byste ukazovali své svatební fotografie. Skladatel a zpěvák Bonne Burnett, držitel několika cen Grammy v rozhovoru pro L.A. Weekly řekl: „Jestliže je Ježíš světlo světa, můžete psát dva druhy písní. Můžete psát o tom světle nebo můžete psát o tom, co díky tomu světlu vidíte. O to se snažím já.“ Hezky to vyjádřil S.Turner: „Nejlepší umění neříká lidem čemu mají věřit, ale dává jim možnost spatřit věci v jiném světle.“
Zdroj služebníka je Duch Boží. Služebník nemá k dispozici to co ostatní, ale je s ním Boží moc. Když jsem četl zpovědi některých kapel, potom ty se nijak netajili tím, že za nimi stojí moc temnoty. Ještě jednou S. Turner: Problémy nastávají, když nebereme vážně skutečnost duchovního boje. Jsem přesvědčen, že o svět umění, médií a zábavy se kvůli jeho přístupu k představivosti mnoha miliónů lidí duchovní síly zla velmi intenzivně zajímají. Umělci nemají žádnou zvláštní ochranu. Pro svoji zvídavost, pokud jde o všemožné formy zkušenosti, a snahu vyhnout se všemožným formám zkostnatělých vzorců myšlení, jsou ve skutečnosti vůči pokušení ještě zranitelnější.
Myslím, že umělci jsou v pokušení podlehnout pocitu, že lépe rozumějí světu než ostatní. Kvůli své povaze si někdy libují v pozici na okraji, odkud společnost, nebo církev pozorují a zároveň si dávají pozor, aby se nestali její součástí. Jeden hudební skladatel řekl: Kdybych se choval jako normální lidé, začal bych pohlížet na svět jako normální člověk a nemohl bych už psát písně. V otázce církve může pro hudebníka (umělce) být problém, protože nechce být organizován, nechce být v příliš těsném kontaktu s lidmi, kteří mu podle něj nemohou rozumět a kteří jsou někdy z jeho pohledu mělcí. Jenže nezakotvení v těle Kristově bývá jedním z nejčastějších problémů, proč (nejen) umělci ztrácí své ukotvení ve víře. Církev nás ale mj. vede k pokoře. V naší společnosti je jednou z mála organizací, kde se setkávají všechny věkové, sociální a nevím jaké další skupiny. Zároveň je místem, kde se mohou mít rádi i ti, kdo produkují kvalitní hudbu s těmi, kdo dělají kýč.
Církev nám může pomoci, abychom se přijímali a s pomocí druhých křesťanů žili důsledný křesťanský život. Aby se naším zdrojem skutečně stal Duch Boží. Jde totiž o to, že v konečném důsledku nemůžete oddělit, jakou hudbu produkujete od toho, kdo jste nebo v případě křesťanů od toho, koho z vás udělal Kristus.
Víra se do naší hudby přenese především tehdy, pokud prostoupí naše životy, pokud se stane naší součástí. Možná se nestanete hudební hvězdou, možná ano, důležitější ale bude, že vaše poselství bude prostoupeno nadějí, kterou tento svět hledá. A to udělá z vaší produkce něco originálního a hlavně něco, co má sílu oslovit tento svět.
Je zvláštní hovořit na hudebním festivalu o mlčení (téma festivalu bylo "hlas mlčícího"). Vybraný text je o trpícím služebníku, o tom, kdo nepotřebuje křičet a přesto o něm slyší celý svět. Jedná se o první z tzv. ebedských písní, kdy ebed znamená otrok, ten, kdo cele vykovává vůli svého pána, kdo je jeho prodlouženou rukou. Tento otrok nejen že nekřičí, nepozvedá hlas, ale nedolomí nalomenou třtinu. Když král vynášel rozsudek smrti, potom mu podali třtinovou hůlku, která reprezentovala odsouzencův život. Jakmile jí král zlomil, biřici vykonali popravu. Jiným symbolickým jednáním bylo zhasnutí plamínku. Zde je představen někdo, kdo činí pravý opak. Nejen že nezlomí třtinu, ale ještě jí dá dohromady. Stejně tak nezhasí doutnající knot. Navíc, i když na něj sáhne smrt, není jí zničen. Dnes se říká, že někdo vyhořel. Jedním z důvodů kdy se člověk dostane do tohoto stavu, může být, že má pocit, že neustále musí něco hasit. Tento služebník nevyhoří a naopak je dárcem života. Samozřejmě pro tento úkol musí být náležitě vystrojen. V době Izajáše místodržitel dostal meč, palcát, nějaké válečné vozy, tento dostane Ducha Hospodinova, kdy Duch je zdrojem života.
Proč tento text a tento úvod na hudebním festivalu?
Podívejme se do našeho textu jako hudebníci: Nepotřebuje křičet… Nechci tímto textem polemizovat z hard-corem, ani podobnými žánry. Jen chci říci následující. Řev, hlasitost, decibely mohou být v pořádku tehdy, pokud jejich cílem není zastřít poselství. Myslím jak na poselství slov, tak na poselství hudebního kumštu. Služebník sice může křičet, může být slyšet, ale nepotřebuje to. Asi není třeba říkat, že jediná správná nebo duchovní hudba je hudba tichá. Určitě ne. Ani není pravda, že každá křesťanská kapela musí obnášet explicitně křesťanské texty a že když v nich nejsou slova Ježíš, láska, Bůh tak se jedná o kompromis. Služebník, o kterém se zde píše, spíše nemá potřebu šokovat, podbízet se. Pokud by zvýšil hlas – řečeno s textem, potom nikoli proto, aby šokoval a podbízel se. Protože produkujete hudbu, tak dobře víte, kdy se již jedná o podbízení, o něco, co je zbytečné. S. Turner v knize Imagine napsal: „Umění potřebuje moudrost. Šok, překvapení, originalita a inovace pomáhají získat pozornost, ale sami o sobě nestačí. Když budeme jenom ohromovat, je to, jako bychom lidem poklepali na rameno nebo je zatahali za kabát, ale přitom jim neměli co prospěšného říct, jakmile zareagují, otočí se zpět.“
Nalomenou třtinu nedolomí. Služebník dává život, nikoli smrt. V mnoha písních a hudebních žánrech je mnoho negace, smrti, úzkosti a zklamání životem. Někdy mě některé texty připadají, jako kdyby se řídily heslem „čím hůře, tím lépe“. Když chcete přinést naději, máte to velmi složité, protože to zavání kýčem. Když budete zpívat o depresi ze současné společnosti, o tom, že je vám ze všeho na zvracení, že se cítíte sami, že nemůžete najít „ty správný lidi“, o smrti, potom máte velikou šanci, že se trefíte posluchačům do noty. Budete-li zpívat o kráse, naději, když budete přinášet východiska – a opět nemyslím, že to má být explicitně ve smyslu „Ježíš tě miluje“, je to mnohem složitější. Jenže náš text nám ukazuje, že služebník dává život. Že neoslavuje smrt, ale život. A toto obrovská a zároveň nesnadná výzva. Jak již bylo naznačeno, práce křesťanského umělce by měla být jedinečná nikoli tím, že bude v každé písni slovo Ježíš, ale tím, že zkažené bude vypadat jako zkažené a odporné bude vypadat odporně a pochopitelně platí i opak. Křesťané by se měli odlišovat od těch, kdo naznačují, že zkaženost je normální nebo že zlo je dobré. S. C. Lewis jednou prohlásil, že v Boha věří podobně, jako věří ve slunce. „Ne proto, že bych jej mohl vidět, ale proto, že díky němu mohu vidět vše ostatní.“ Je možné vytvořit dílo nasáklé evangeliem, aniž bych krok za krokem vysvětloval plán spasení, stejně jako může popsat krásu manželství naplněného láskou, aniž byste ukazovali své svatební fotografie. Skladatel a zpěvák Bonne Burnett, držitel několika cen Grammy v rozhovoru pro L.A. Weekly řekl: „Jestliže je Ježíš světlo světa, můžete psát dva druhy písní. Můžete psát o tom světle nebo můžete psát o tom, co díky tomu světlu vidíte. O to se snažím já.“ Hezky to vyjádřil S.Turner: „Nejlepší umění neříká lidem čemu mají věřit, ale dává jim možnost spatřit věci v jiném světle.“
Zdroj služebníka je Duch Boží. Služebník nemá k dispozici to co ostatní, ale je s ním Boží moc. Když jsem četl zpovědi některých kapel, potom ty se nijak netajili tím, že za nimi stojí moc temnoty. Ještě jednou S. Turner: Problémy nastávají, když nebereme vážně skutečnost duchovního boje. Jsem přesvědčen, že o svět umění, médií a zábavy se kvůli jeho přístupu k představivosti mnoha miliónů lidí duchovní síly zla velmi intenzivně zajímají. Umělci nemají žádnou zvláštní ochranu. Pro svoji zvídavost, pokud jde o všemožné formy zkušenosti, a snahu vyhnout se všemožným formám zkostnatělých vzorců myšlení, jsou ve skutečnosti vůči pokušení ještě zranitelnější.
Myslím, že umělci jsou v pokušení podlehnout pocitu, že lépe rozumějí světu než ostatní. Kvůli své povaze si někdy libují v pozici na okraji, odkud společnost, nebo církev pozorují a zároveň si dávají pozor, aby se nestali její součástí. Jeden hudební skladatel řekl: Kdybych se choval jako normální lidé, začal bych pohlížet na svět jako normální člověk a nemohl bych už psát písně. V otázce církve může pro hudebníka (umělce) být problém, protože nechce být organizován, nechce být v příliš těsném kontaktu s lidmi, kteří mu podle něj nemohou rozumět a kteří jsou někdy z jeho pohledu mělcí. Jenže nezakotvení v těle Kristově bývá jedním z nejčastějších problémů, proč (nejen) umělci ztrácí své ukotvení ve víře. Církev nás ale mj. vede k pokoře. V naší společnosti je jednou z mála organizací, kde se setkávají všechny věkové, sociální a nevím jaké další skupiny. Zároveň je místem, kde se mohou mít rádi i ti, kdo produkují kvalitní hudbu s těmi, kdo dělají kýč.
Církev nám může pomoci, abychom se přijímali a s pomocí druhých křesťanů žili důsledný křesťanský život. Aby se naším zdrojem skutečně stal Duch Boží. Jde totiž o to, že v konečném důsledku nemůžete oddělit, jakou hudbu produkujete od toho, kdo jste nebo v případě křesťanů od toho, koho z vás udělal Kristus.
Víra se do naší hudby přenese především tehdy, pokud prostoupí naše životy, pokud se stane naší součástí. Možná se nestanete hudební hvězdou, možná ano, důležitější ale bude, že vaše poselství bude prostoupeno nadějí, kterou tento svět hledá. A to udělá z vaší produkce něco originálního a hlavně něco, co má sílu oslovit tento svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat