Když tě někdo udeří, nech si ještě naložit?!

Asi není třeba připomínat, že se jedná o trochu zjednodušený výklad Ježíšovy výzvy, když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i levou. Nedávno přišel jeden ze synů s problémem – byl ve třídě šikanován. Sice ne fyzicky, ale to není pro tento článek důležité. Důležitější je otázka, co jsem mu měl poradit. Měl se nechat napadat nebo dokonce agresora v duchu Ježíšovi výzvy požádat o ještě větší nálož?
Nejedná se ale jen o výchovu dětí. Co když někdo fyzicky nebo psychicky naloží nám? Máme se nechat? Ježíš dokonce radí, abychom nastavili druhou tvář! Tedy máme se nejenom nechat, máme dokonce agresora vybídnout k druhé ráně!!!

Nastavit druhou tvář v sobě nese aktivní akci, je to víc než útěk. Přiznám se, že jsem moc lidí podle tohoto návodu jednat neviděl. Ti drsnější ránu vrátili, další utekli, jiní pomyslnou nebo skutečnou tvář nastavili, ale proto, že byli slabší a nic jiného jim nezbylo. Pokud bychom tento Ježíšův výrok vzali doslova, potom je zde zásadní problém. Nechali bychom zlo, aby se bez problémů šířilo. Je pravda, že někdy může být agresor přemožen způsobem, jaký čteme u V. Huga v jeho slavné knize Bídníci, kdy galejník Jean Valjean je doslova zlomen velkorysostí jakéhosi kněze, kterému ukradl stříbrné svícny. Je krásné, když je podobně jako v Bídnících zlo přemoženo dobrem. Jenže někdy (a asi častěji) je zlo zastaveno tím, když se mu někdo odvážně postaví, když mu sdělí, že v případě konání zla dotyčný narazí. Pro mnoho zlých lidí je pomyslné nastavení druhé tváře pouhým znamením slabosti a pokynem ještě přitvrdit. Někteří lidé mi říkali, že by se dokázali ozvat proti zlu a nespravedlnosti, které se páchá na nich nebo na druhých, ale že se bojí konfliktu, tedy raději mlčí. Myslím, že na jejich přístupu není nic Kristovského a že by se raději měli modlit za odvahu k (pochopitelně pomyslné) ráně – tedy k odporu.

Jak toto dilema řešit? Pokud mám nastavit druhou tvář, musím nějakou mít. Mít tvář znamená mít důstojnost. Pokud působím spíše jako hadr na nádobí, jako rohožka, tvář ztrácím a to zřejmě před sebou, jistě pak před druhými. Mít tvář znamená nebát se (nebo přesněji nenechat se ovládat strachem, bojíme se všichni), v křesťanském kontextu potom následovat Krista, i když se mi to zrovna nehodí. Mít tvář znamená být osobností se vším, co k osobnosti patří. Toho kdo má tvář není až tak snadné uhodit, byť vím, že mi ránu nevrátí. Jeho síla totiž není v nebezpečí, že se pomstí, ale v síle osobnosti. Zároveň pokud člověk s tváří neodplatí, je to v našem světě neobvyklé.

Člověk bez tváře se lehce zneužívá a navíc mu nic jiného, než se nechat zneužít nezbývá… Pro někoho tedy Ježíšova výzva neznamená, nech si naložit, ale buduj tvář, možná právě tím, že se postavíš zlu páchaném na tobě či druhém. Až pak druhou tvář nastav, protože máš co nastavit. Když se vrátím ke svému synovi, potom si musí nejdříve tvář v kolektivu vydobýt, pak ať nastaví druhou. Zatím tento čas nenastal.

Druhá možnost jak se na tento text dívat je výzva nemsti se, nevracej zlo zlem. Tím se jen rozhoupává ďábelský kolotoč nikdy nekončící pomsty, která člověku bere soudnost a která lidi vede k nenávisti „až za hrob“. I když máš nárok na revanš, vzdej se tohoto práva a to i emocionálně. Nejedná se o slabost, ale o velikost člověka… který má tvář.