13 července, 2013

Žena ve vedení? Ve světě ANO, v církvi NE.

Ještě před tím, než mě mi na základě toho článku dáte různé nálepky, vás chci povzbudit jednak k tomu, abyste jej dočetli až dokonce a jednak k tomu, že článek je příspěvek k širší diskusi a uvažování…


Řada křesťanských církví, včetně CB neumožňuje, aby žena mohla být v roli správce sboru (pastora, faráře, kazatele, kněze…říkejme tomu, jak chceme, asi si rozumíme). Marně se snažím vybavit nějaké jiné zaměstnání, které by takto apriori neumožňovalo ženám výkon povolání. Možná existuje, ale skutečně mě nic nenapadá. Pochopitelně někdo může namítnout, že pastor je víc než jen zaměstnání. To zajisté ano, to ale nic nemění na otázce, proč by tento post nemohla zastávat žena (tedy v mnoha křesťanských církvích).

Někteří argumentují Biblickými texty, které na první čtení ženám moc nepřejí. Nechci v tomto krátkém eseji tyto texty vykládat. Nikoli proto, že se mi s nimi nechce prát, ale právě proto, že se s nimi peru. Navíc nemohu brát na lehkou váhu, že nezanedbatelná část křesťanstva došla v této oblasti k opačným závěrům než moje denominace. Ohodnotit tyto křesťany jako nebiblické, liberální a nevím jak ještě, považuji spíše na projev slabomyslnosti či arogance. Jediné k čemu v kontextu této oblasti mohu dojít je, že mají jiné poznání než jiní křesťané a že to nic nevypovídá o jejich zbožnosti či úctě k Písmu.
Dalším argumentem proti kazatelování žen je, že role pastora je tak složitá, že to prostě žena nemůže zvládnout. Zajisté práce pastora je nesnadná, zároveň mi nepřijde jako korektní tvrdit, že ji v žádném případě nezvládne žena. Proč si to myslím? Protože existují jiné činnosti, které jsou nesmírně exponované a ženy je zvládnou. Snad se nikoho z pastorů nedotknu když budu tvrdit, že být např. ministryně obrany USA je srovnatelné, jako být pastor x členného sboru... Chci tímto nadsazeným příkladem ukázat, že ženy pracují na mnoha nesmírně exponovaných místech, kde dochází ke konfliktům, problémům, kde je třeba vysoké IQ atd. Některé to nezvládají, některé zvládají. Některé jsou schopné, některé nikoli. Jenže stejné platí o mužích. Měl jsem tu čest vidět při práci ženy, které rozhodovaly o obrovských finančních částkách, které vedly velmi náročné projekty a které vedly početné kolektivy. Jednak jsem se od nich mnoho naučil a jednak mě to vyléčilo z myšlenky, že by nezvládly vést práci na sboru či v církvi. Co chci tímto napsat. Kladu si otázku, zda by i v církvi nemělo platit to, co platí v jiných oborech lidské činnosti, kde skutečně o něco jde. Konkrétně – že o tom, kdo na jakém postu je, rozhodují především schopnosti, obdarování nikoli pohlaví.

Vzhledem k vybavení obou pohlaví asi nenapíšu nic nového, když budu tvrdit, že více mužů než žen je vybaveno k vedení. Jenže z toho neplyne závěr, že žádné ženy nemohou vést a že muži jsou jaksi automaticky předurčeni, aby vedli. Souhlasím s tím, že hlavním posláním ženy je být matka a vůbec to nepovažuji za názor patřící kamsi do minulého století. Jenže to neznamená, že by žena měla být matkou celý život. Ano – je touto rolí oproti mužům znevýhodněna, protože na několik let se nemůže naplno věnovat své profesi. O to více obdivuji ženy, které se dokáží ke své (nebo jiné) profesi vrátit a zároveň které jsou ochotny být určitý čas s dětmi doma. Zároveň které i při své profesi nerezignují na své mateřství. Jenže proč by toto nemohlo platit i v kazatelské službě? Navíc poslání „být matka“ neznamená vždy a za každých okolností pasivně čekat, jak se vyjádří muž a do té doby nic nedělat.

Když se podívám (nejen) na svoji církev, potom v jejím vedení jsou pouze muži (což odráží to, že kazatelé jsou jen muži), stejně tak v mnoha odborech a řídících orgánech. Stejně tak ženy jen málokdy učí teologické obory… Domnívám se, že je to pro církev ochuzení a že to vede k velmi jednostrannému vnímání reality.

Doposud se o této otázce v mnoha denominacích vedla jen okrajová diskuse. Jakoby platilo, že „ženský teologii moc nerozuměj a sbor nebo dokonce denominaci by nezvládly“. Tento postoj ale jen utvrzuje kulturu samolibých mačů, pro které se církev stává posledním útočištěm, kde je ženy neohrožují. Navíc si nalejme čistého vína – mnozí z vedoucích v církvi/sborech by nikde jinde než v církevním prostředí vést nemohli…

Když už sem tam některá žena něco řekne, je prohlášena za feministku a pokud jí to nestačí, pak je zde těžkotonážní veršík „žena muži poddána budiž“. Co k tomu dodat… Správná křesťanka ať učí malé děti v besídce, zpívá ve chválách nebo učí něco o diakonii. Ale hlavně ať nic nevede. Od toho jsou tady CHLAPI. Díky Bohu za ženy, které učí děti, zpívají, učí… ale přece je řada žen, které mohou dělat i další věci, třeba vést. Jenže je jakýmsi nepsaným zákonem, že to nejde.

Nemyslím si, že by měly existovat nějaké kvóty na to, kolik žen by mělo být ve vedení sborů či církví. Jen si myslím, že v čele sborů/denominací ať jsou především lidé (záměrně volím slovo lidé), kteří jsou k tomu obdarovaní a náležitě vybavení. A zde se mi nějak nezdá, že tyto požadavky se týkají jen zhruba 40% křesťanstva… (křesťanek je prý více, možná se nebojí tolik evangelizovat).
>

6 komentářů:

J. Janát řekl(a)...

Myslím, že se autor "otřel" ještě o jeden problém: A sice to, že v církvích se vedení automaticky spojuje v kazatelstvím. A přitom jsou lidé, kteří jsou skvělými kazateli, ale fatálními vůdci, a naopak. A právě evangelikální denominace se díky tomu stávají de facto klerikálnější než staré evangelické církve, které si v presbyterně-synodním zřízení dbaly na zastoupení laiků v řídících orgánech. A leckde taková sestra kurátorka může pro dobrou správu sboru udělat mnohé, a přitom nebýt "namočena" do vyučování.

Viktor a Míša Glierovi řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Viktor Glier řekl(a)...

Téma mě zajímá, článek vítám. Nejsou asi taková zaměstnání, kde by bylo předem zakázáno, aby je vykonávala žena, ale třeba na hornici nebo chiruržku člověk nenarazí. Nejsou fyzické dispozice. Největší a zatím asi jediný argument odpůrců žen pastorek, který jsem ochoten (schopen) vzít jako relevantní, se taky nějak dotýká dispozic. A sice, že "na ženskou" prý chlapi chodit nebudou. Žena nebude vůdce pro příchozí chlapy. Ženě je prý jedno, jestli je před ní stojící kazatel a vedoucí sboru s vizemi a výzvami pastor nebo pastorka, kdežto pro chlapy (z hlediska jejich založení) je žena jaksi nemotivační. Aby chlap násladoval ženu jako vůdce... nevím. Nutí mě to k zamyšlení. Třeba je to obyčejná chlapská ješitnost. A nekonzultoval jsem to ještě s nikým mužského pohlaví, kdo má ve sboru farářku.

Robert Hart řekl(a)...

Davide, píšeš, že nechceš vykládat biblické texty. Chápu, pro blog to asi není moc zajímavé. Jenže je to to jediné, na čem záleží, a taky jediné zajímavé. Taky chápu, že je snadnější rozcupovat ostatní argumenty proti vedení žen, které uvádíš, protože jejich problematičnost až komičnost je zjevná. Navíc ti většina čtenářů zatleská. Problém je ale v tom, že pokud se podíváš na tu debatu jinde než na internetu, vede se diskuze právě především o biblických textech. Otázka stojí, jestli je mužské vedení jen dobově a kulturně podmíněná věc (která se na západě v posledních 60 letech zkrátka mění - ale pozor, ani na Západě to zdaleka není většinové!), nebo jednou provždy daný princip. A na tuhle otázku prostě vůbec neodpovídáš. Není pro Tebe zajímavá? Jestli máš za to, že by se v otázce vedení něco mělo změnit, měl bys přinést zásadní excegetické argumenty. Všechno ostatní je jen duch doby. A když se podíváš do poctivých konzervativních autorů, zjistíš, že nikdo z nich nezastává ty hlouposti, které jsi tak snadno odsoudil. Jako v každé debatě i v téhle prostě nemá smysl zaměřovat se na podružnosti...

Bohouš Koukal řekl(a)...

Myslím, že důležitější než odpověď na tuto otázku, je zodpovědět si, jak by ta otázka měla znít. "Může žena být kněz?" nebo "Jsem já, Jiřina, povolána do kněžského úřadu v této chvíli na tomto místě, v tom všem, co teď žiju?"

http://koukal.blog.idnes.cz/c/353224/Proc-se-krestane-neprestali-dohadovat-aneb-o-trojim-cteni-Bible.html

Petr Mareš řekl(a)...

Davide, jsem pravidelným čtenářem Tvých blogů na iDnesu až nedávno jsem zabrousil i sem. Celkem výjimečně s Tebou tentokrát vůbec nemůžu souhlasit a podivuju se Tvé argumentaci. Na začátku blogu se obáváš, že si vysloužíš za svůj názor nějaké nálepky, ale pak, zdá se mi, sám házíš všechny "nepříznivce" žen ve vedení církve víceméně na jednu nepříliš vonící hromadu. Nevím, jak si představuješ onu "širší diskusi", do které svým článkem přispíváš. Je to diskuze zde pod Tvým blogem, nebo na krestandnes.cz, nebo o tom debatují pastorálky či SET? Zdá se mi totiž, že nejsi seznámen se základními tezemi komplementarismu, jak je vcelku populárně prezentuje například iniciativa The Gospel Coalition nebo knížka Recovering biblical manhood and womanhood od Johna Pipera a Wayna Grudema. Don Carson, Tim Keller, John Stott a C.S.Lewis také hovoří o rozdílnosti rolí mužů a žen (a přitom rovnosti hodnoty a kompetencí) a nezastávají Tebou kritizovaná východiska. Komplementarismus hovoří o muži a ženě jako o bytostech zcela stejné hodnoty před Bohem, nositelích Božího obrazu. Nepopírá ale potvrzuje a vyzdvihuje mimořádná obdarování žen, včetně daru vést. Poukazuje nicméně na rozdlínost rolí, které Bůh muži a ženě svěřuje. Muž s láskou přebírá zodpovědnost a s odvahou vstupuje do role vedoucího a ochránce. Zrcadlí tak Krista, který se obětoval za svou církev. Žena ve svém podřízení zrdcadlí také Krista, v tom jak se dobrovolně podřizuje autoritě Otce, ačkoli je mu "způsobem bytí roven". Jako muž musím říct, že tento model je pro mne "s bázní přitažlivý" i věrohodný právě těmi nároky, které rozumím, že na mne Bůh klade. Vedení mužů v církvi je "obětující se". Vidím v tom veliko hodnotu, ne arogantní mačismus. A mám-li šanci o tom mluvit s ženami, zdá se mi, že i jim se tento model líbí - naposledy letos na Přihořívá se v diskusi po jednom semináři některé ženy nahlas výslovně ozvaly, že si vedení od mužů přejí. Žádná se neozvala proti. Mohl bych o tom psát dlouze, ale za všechny jen jeden citát C.S.Lewise (můj překlad): "Jako pro muže je pro mne bolestné potvrdit to privilegium či břemeno, které křesťanství klade na příslušníky mého pohlaví. Jsem si bolestně vědom toho jak nepřipravena většina z nás je, (...) abychom zaplnili místo nám určené. Ale staré vojenské úsloví říká, že salutuje se uniformě, nikoli jejímu nositeli."