Před pár dny jsem dostal katalog s křesťanskou literaturou, který by se dal shrnout do dvou slov: Snadno a rychle. Na 30 stranách jste zjistili tajemství zbožnosti, problém bolesti potřeboval trochu hlubší rozbor – celých 42 stran. Demaskování evoluční teorie spolu s jasným argumentem ve prospěch sedmidenního stvoření se odehrávalo na zhruba 40-ti stranách atd. Když jsem katalogem procházel, skoro jsem slyšel hlasy některých křesťanských přátel, kteří se mi svěřovali, že křesťanské texty delší než A4 nečtou (proto asi leckdo tento článek nedokončí). Vím, víra není především či pouze o sečtělosti, či o kritickém myšlení, přesto bych se nerad dočkal, že nejúspěšnějším nástrojem komunikace evangelia se stanou facebooková sdělení, komiks nebo několika-větné sdělení na některých křesťanských serverech. Přesto se obávám, že trend doby a spolu s nezanedbatelným proudem křesťanstva se touto cestou ubírá. Mnozí očekávají informace, které jsou snadné, černobílé a nekomplikované. Očekávají stejnou „hloubku“ informací, které se na ně valí všude kolem…
Nechci, aby to co popisuji, vyznělo jako intelektuální snobismus. Vím, že je někdy umění věci zjednodušovat aniž by přitom trpěla hloubka sdělení. Zároveň vím, že na pár desítkách stránek se nikdy nedá vysvětlit utrpení, evoluce, zbožnost a další oblasti. Dá se snad vytvořit určitý odrazový můstek vedoucí k hlubšímu přemýšlení, studiu, diskusi, ale nedá se odpovědět.
Možná si někteří čtenáři vzpomínají na kauzu Putna. Putna se díky této kauze stal jedním z nejpopulárnějších akademiků. Absolvoval mnoho rozhovorů pro různá média a v jednom z nich zazněla otázka „kým je pro vás Kristus“? Literární kritik a mistr slova Putna odpověděl: „Na to jsou asi všechna slova, která bych uměl povědět, slabá a chabá a ubohá“. Možná si někteří „pravověrní“ pomyslí, že takto by „znovuzrozený křesťan neměl odpovídat“, dokonce si dokážu představit závěr typu „Putna není znovuzrozenej“! Kým je Kristus, je přece pro každého „pravověrného křesťana“ tak jasné! Jenže je to tak jasné? Ano i ne.
Pojďme v kontextu výše popsaného udělat malý exkurz do života jedné z nejpronikavějších myslitelek 20. století, Edity Steinové. Steinová pocházela z ortodoxní židovské rodiny, víru však brzy ztratila. Později na universitě studuje fenomenologii, k tomu ještě germanistiku, psychologii a historii. Během studií se setkává s M. Schelerem a A. Reinachem, díky nimž se seznamuje blíže s křesťanstvím. Díky nim se dle svých slov „přibližuje pravdě, čímž se přibližuje k Bohu“. Čekali bychom, že tato mimořádně vzdělaná žena dojde k víře skrze silné racionální argumenty. Její první kroky k víře skutečně vedly přes rozum. Nicméně klíčový moment, který je v jejím životopise popsán jako konverze, nastává později, a to když je poslána, aby uspořádala pozůstalost svého oblíbeného učitele A. Reinacha, který padl v 1. světové válce. Steinová k němu chovala velmi vřelý vztah i díky tomu, že ji na universitě jako jeden z prvních dal nahlédnout do křesťanství. Když má jet do jeho rodného domu, velmi se bojí setkání s vdovou po Reinachovi, protože neví, jak ji bude schopna potěšit. Sama nevěří v posmrtný život a proto tuto naději ani nemůže sdílet. Nicméně ji hluboce ovlivní statečný postoj paní Reinachové, která není zlomena. Vdova trpí, ale je naplněna nadějí, která jí dává útěchu a pokoj. Životopisec Steinové píše: „Racionální argumenty E. Steinové se najednou roztříští. Nezmění ji jasné poznání, ale změní ji podstata pravdy“. Sama pak píše – „bylo to mé první setkání s křížem a božskou silou, která se svěřuje jeho nositelům. Poprvé jsem před sebou na vlastní oči viděla církev zrozenou z utrpení Vykupitele v jejím vítězství nad ostnem smrti. Byl to okamžik, v kterém se zhroutila má nevíra a zazářil Kristus, Kristus v tajemství kříže.“ Na jednu stranu se jedná o nadpřirozenou iracionální zkušenost, na stranu druhou její počáteční kroky vedly skrze Reinacha, který ji ukázal „fenomén všech fenoménů: božství Kristovo“. Později když hovoří o své konverzi, píše, že „přirozený rozum není schopen postihnout božské světlo, musí být kontemplací veden do temnoty“. Snad je z toho, co píšu, je alespoň trochu vidět, že víra E. Steinové byla vše, jen ne něco instantního. O pravdu zápasí a pravdu těžce hledá.
Nyní si představte, že přicházíte za E. Steinovou s jakousi třicetistránkovou brožurkou typu Jak se vyrovnat s utrpením. Určitě cokoli může člověku pomoci. Nakonec i Kristus říká, že si Bůh ke své oslavě může použít i kameny. Nicméně jakkoli je jakákoli cesta k Bohu možná, existují určité věci, které na cestě za Kristem neobejdeme. Co konkrétně? Naposledy ze životopisu E. Steinové: „Její vůdčí hvězdou byla scientia crucis, tj. věda, či moudrost kříže, která jí ukazovala nejkratší cestu k Bohu“. Kristus tato slova shrnuje: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“. Kříž vůbec nemusí znamenat, že se ze mě stane misionář, kazatel, humanitární pomocník atd. I tyto oblasti nakonec mohou být jen jeden ze způsobů seberealizace. Kříž znamená setkat se s Kristem a to možná zcela jinak, než bych si představoval, přijmout jeho vůli jakkoli může být někdy nepochopitelná. Zároveň poznání Krista může být a často je zápas, proto zde absolutně nefungují mechanismy typu snadno a rychle. Nakonec to nezafungovalo ani u Steinové. Během války je pro svůj židovský původ zatčena a nakonec umírá v Osvětimi.
Ne každý má cestu k víře, ale i během víry tak složitou jako výše popsaná žena, někomu stačí 40 stran vyvracejících evoluční teorii, důkaz typu „samo se to tu neudělalo, proto existuje Bůh“ nebo rada, pokud máš duchovní krizi, najdi si skupinku, pokud pochybnosti, přečti si Více než tesař. Nechci nic z toho zesměšňovat. Jen chci chápat zápasy těch, kteří hledají a nemohou najít, nebo kteří našli a nemohou se na cestě za Kristem udržet. Asi každý, kdo následuje Krista, nakonec narazí na bod, kdy nenajde odpověď, kdy naplno prožije hloubku paradoxu víry, vyjádřenou slavným věřím, i když je to absurdní.
Důležité je, tento paradox unést a i když nemám vždy odpověď. Zároveň se držet toho, co je v křesťanství nejdůležitější. Není to Bible, protože Bůh se nestal Biblí, ani náležitým Biblickým veršíkem, ale je to Kristus… je to existenciální setkání s ním, setkání, které je někdy tak osobní, že se o něm nesnadno mluví, ale o kterém víme, že se uskutečnilo a že se děje stále…
Žádné komentáře:
Okomentovat