Podobenství o ztracených synech čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi a Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství zřejmě míněno. Nicméně pokusme se na otce podívat trochu jinak. Konkrétně jako na inspiraci pro naše „otcovství“ čímž myslím duchovní i biologické rodičovství. Zkusme podobenství vidět nejen jako výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom se duchovními otci resp. rodiči sami stali.
Můj vlastní otec již zemřel. Když se dívám na jeho fotky, vidím se v něm. Čím jsem starší, tím víc ho prý připomínám. Když se dívám na svého staršího syna a vidím svoje fotky, kdy mé bylo jako je jemu, jsme si nápadně podobní. Prostě často v sobě neseme otisky svých rodičů a to nejen fyziognomické, ale i charakterové. Když mám přípravy na manželství se snoubenci, jedna z otázek je, co byste v žádném případě od svých rodičů nechtěli ve vašem vztahu kopírovat a co byste naopak kopírovat chtěli. Prostě jsme do jisté míry kopií svých rodičů. Něco ovlivníme, něco nikoli. Co ovlivnit můžeme, je růst do podoby svého nebeského otce, do podoby Ježíše. Čím nám má být otcovství popisované v příběhu inspirací? Podívejme se podrobněji na otce v příběhu. Brzy zjistíme, že otec se se dopouští několika faux – paux.
1. Přistoupit na požadavek mladšího syna bylo v Ježíšově době nemyslitelné. Dědictví se rozdávalo až po smrti. Tím, co otec udělá, jakoby sebe sama pochovává.
2. Ve svitcích od Mrtvého moře se našlo toto doporučení pocházejících z Talmudu: „A nyní můj synu, pozorně chraň dědictví, které jsi obdržel od svých otců. Nikdy jej nedej do rukou pohanů…jinak budeš ponížen v jejich očích, budeš za blázna a pošlapán. Donutí tě, abys mezi nimi přebýval a stanou se tvými pány.“ Pokud se židovskému chlapci povedlo ztratit zděděný majetek mezi pohany, potom byl vystaven vylučovacímu ceremoniálu. Vesnice naplnila nádobu hořícími ořechy a kukuřicí a nádobu rozbila před tím, kdo se provinil. Toto bylo doprovázeno slovy: „Ať je ten a ten vyvržen ze svého lidu“. Dotyčný se již nikdy nesměl vrátit. Přesně toto měl otec podle Talmudu udělat.
3. Čteme, že když se syn blížil, otec mu vyběhl naproti. Jenže bohatí a to otec zřejmě byl, bydleli v centru vesnice. Proto otec musel stát na kraji vesnice, což zřejmě neuniklo pozornosti druhých, kteří zřejmě věděli, na koho čeká a muselo to vzbuzovat, když ne pohoršení, tak uštěpačné otázky. Důležitější ale je, že otec běží, což jednak v jeho róbě nebylo snadné a jednak a to je důležitější, patriarchové neběhali. Tedy zde se jedná o zesměšnění se.
4. Otec se chová jako matka. V klasické patriarchální rodině to vypadalo tak, že otec sedí doma a čeká na zprávy, jak se daří synovi. Když už někdo vyhlíží, běží naproti a objímá, potom je to matka.
5. Pokud se vystrojila veselice, najali se hudebníci, potom se obvykle jednalo o svatbu, o narození syna. Ceremoniál ohledně mladšího syna měl být, ale zcela jiný…
6. Bylo naprosto nepřípustné, aby syn odmítl pozvání na banket – tedy aby se stalo to, co udělal starší syn. Toho si museli všichni všimnout a jednalo se o veřejnou urážku otce. Navíc bylo nemyslitelné, aby otec šel za uraženým synem synem a domlouval mu. Zde by se očekávalo, že otec na tuto urážku veřejně zareaguje. Nic takového ale nečteme…
Vidíme přinejmenším šest porušení psaných i nepsaných zákonů tehdejší doby a komunity. To, co nám je jasné až když čteme něco o dobových souvislostech, bylo Ježíšovým posluchačům jasně okamžitě. Zároveň je to muselo neskutečně provokovat. Ježíš tímto bourá všechny společenské konvence!!! Navíc podobenství je vlastně nastartováno textem Lk 15, 1 – 2, kde farizeové a zákoníci nadávají, že v Ježíšově přítomnosti jsou samí hříšníci. Ježíš jejich znepokojení ještě „korunuje“ tím, jak zesměšní otcovskou autoritu. Pokud je otec symbolem Boha, potom ve výše vysvětleném kontextu se jedná buď o rouhání, nebo nový pohled na Boha – otce.
Co si ale lze od otce vzít? Jak se stát duchovním otcem? Někdo by řekl, založ skupinku svých učedníků, modli se s nimi, čti Písmo a odpovídej na jejich otázky. Určitě i to může být jedna z forem, ale tento příběh jde jiným směrem.
Stát se duchovním rodičem znamená zvát druhé k radosti
V Lk 15 se třikrát opakuje výzva, radujte se se mnou. Možná řekneme, radoval bych se ve svém životě, ale až… dokončím, dodělám, splatím, vyřeším, najdu, ukončím atd. Jenže není třeba čekat, až bude vše definitivně v pořádku. Nakonec ani u navrátivšího syna nevíme, jak si vedl po svém návratu, po oslavě. Dokázat se radovat je i jistá disciplína. Vyžaduje vybrat si světlo, i když je kolem temnota, vybrat si život, i když jsou síly smrti viditelné, vybrat si pravdu, i když jsem obklopen lží. Opakem radosti je skepse. Skeptikové hledají tmu, kdekoli se ocitnou. Ukazují na blížící se nebezpečí, nečisté motivy a skryté intriky. Důvěru nazývají naivitou, starost a péči falešnou romantikou, odpuštění falešnou sentimentalitou. Posmívají se nadšení, vysmívají se duchovní horlivosti a pohrdají charismatickým chováním. Sami sebe považují za lidi, kteří vidí realitu a kteří se nedají svést „únikovými emocemi“. Tím, že ale snižují Boží radost, jejich zatemnění vyvolává jen další tmu. Lidé, kteří poznali Boží radost, nepopírají temnotu, ale rozhodnou se, že v ní nebudou déle žít. Tvrdí, že světlu, které svítí ve tmě, se dá více důvěřovat než tmě a že jen malé množství světla dokáže rozptýlit tmu. Jeden druhému ukazují záblesky světla, které tu a tam objevují. Objevují, že existují lidé, kteří žijí pro druhé, kteří následují Krista, kteří si navzájem léčí rány. Každou chvíli si mohu vybrat mezi radostí a skepsí, mezi cynismem a radostí. (podle: Nouwen H., Nárat ztraceného syna) Vůbec zde nehovořím a naivním optimismu, ale o světle, které svítí ve tmě a tma toto světlo nepohltí. Duchovní rodič je ten, kdo světlo rozpoznává a šíří dál. Otec v podobenství i přes návrat syna měl mnoho důvodů držet se v mezích mírné skepse. Ale on se raduje a zve k radosti druhé.
Stát se duchovním rodičem znamená druhým žehnat
Okolní vesnice viděla – a řekněme, že právem, v mladším synovi kandidáta na obřad, který ho měl definitivně vyobcovat pryč. Jenže otec vidí někoho jiného. Není naivní, jasně řekne, tento syn byl mrtev, ale dodává, že byl nalezen. Požehnat druhému znamená vidět, jak v druhém pracuje Bůh a toto dokázat o i sdělit. Požehnání v původním slova smyslu je úzce spojeno se slovem: starý čeština má dobro ŘEČIT, řečtina eu-LEGO (dobře mluvit), bene - DICTUS (dobře mluvit). Otec měl podle tradice zůstat sedět doma a nechat si donést zprávy jak to se synem dopadlo. Ale on nahlas vyslovuje, co se stalo a tím vlastně nad synem pronáší požehnání. Co nám brání, abychom druhým žehnali a rozpoznávali v nich dobro? To, že jsme pohlceni sami sebou a nemáme vnitřní zdroje k požehnání druhých. Jeden z ukazatelů toho, jak jsem požehnáním pro druhé, je, jak zacházím s jazykem. Pokud jsem tématem rozhovoru já a opět jen já, o něčem to vypovídá…
Stát se duchovním rodičem znamená najít zdroj v nebeském otci
Otec v podobenství se od synů liší přinejmenším v jedné věci. Oni se mají za kým vrátit, on nikoli. Vztáhneme-li toto na sebe, potom abychom mohli být duchovními rodiči, znamená to brát identitu a sílu od nebeského otce více než od druhých. Pokud se tak nestane, budeme vždy jako děti v tom smyslu, že budeme závislí na přijetí či nepřijetí druhých nebo případně na úspěchu svém či svých dětí. Proto ale budeme vnitřně nejistí. Jako otec musím věřit, že vše, po čem touží lidské srdce, lze najít doma. Jako otec se musím osvobodit od potřeby obcházet kolem a chytat se něčeho, co mě nemůže naplnit. Sám si toto uvědomuji, když přichází kritika, když jsem nucen naslouchat hlasům, které mi nejsou příjemné. V příběhu vidíme tvrdou kritiku a obviňování od staršího syna. Otec toto ustojí. Abychom podobné věci ustály i my, musíme se opřít o zdroj, kterým je Bůh.
Stát se duchovním rodičem znamená udělat první krok
Jedno z největších společenských faux-paux je otcova iniciativa vyjádřená jeho vykročením a to směrem k oběma synům. Pokud ale chceme někomu pomoci, nemůžeme čekat, až si o to dotyčný řekne. Znamená to vykročit, být iniciativní a zároveň riskovat odmítnutí. Znamená to stát se zranitelným. Nakonec i v příběhu vidíme, že je otec jedním ze synů odmítnut… Je-li ale naše identita skryta v Kristu, nemusíme se bát prvního kroku.
Pokud bychom měli shrnout rysy otcovství, potom bychom řekli – zvát druhé k radosti, žehnat, najít zdroj identity v nebeském otci a udělat první krok. Tyto věci nám nejsou přirozené. Jenže každý z nás je povolaný k tomu, aby se stal duchovním rodičem. Vůbec to neznamená, aby vedl nějakou skupinku, ale spíše aby se stal druhým oporou a zdrojem ukazujícím na Krista.
Můj vlastní otec již zemřel. Když se dívám na jeho fotky, vidím se v něm. Čím jsem starší, tím víc ho prý připomínám. Když se dívám na svého staršího syna a vidím svoje fotky, kdy mé bylo jako je jemu, jsme si nápadně podobní. Prostě často v sobě neseme otisky svých rodičů a to nejen fyziognomické, ale i charakterové. Když mám přípravy na manželství se snoubenci, jedna z otázek je, co byste v žádném případě od svých rodičů nechtěli ve vašem vztahu kopírovat a co byste naopak kopírovat chtěli. Prostě jsme do jisté míry kopií svých rodičů. Něco ovlivníme, něco nikoli. Co ovlivnit můžeme, je růst do podoby svého nebeského otce, do podoby Ježíše. Čím nám má být otcovství popisované v příběhu inspirací? Podívejme se podrobněji na otce v příběhu. Brzy zjistíme, že otec se se dopouští několika faux – paux.
1. Přistoupit na požadavek mladšího syna bylo v Ježíšově době nemyslitelné. Dědictví se rozdávalo až po smrti. Tím, co otec udělá, jakoby sebe sama pochovává.
2. Ve svitcích od Mrtvého moře se našlo toto doporučení pocházejících z Talmudu: „A nyní můj synu, pozorně chraň dědictví, které jsi obdržel od svých otců. Nikdy jej nedej do rukou pohanů…jinak budeš ponížen v jejich očích, budeš za blázna a pošlapán. Donutí tě, abys mezi nimi přebýval a stanou se tvými pány.“ Pokud se židovskému chlapci povedlo ztratit zděděný majetek mezi pohany, potom byl vystaven vylučovacímu ceremoniálu. Vesnice naplnila nádobu hořícími ořechy a kukuřicí a nádobu rozbila před tím, kdo se provinil. Toto bylo doprovázeno slovy: „Ať je ten a ten vyvržen ze svého lidu“. Dotyčný se již nikdy nesměl vrátit. Přesně toto měl otec podle Talmudu udělat.
3. Čteme, že když se syn blížil, otec mu vyběhl naproti. Jenže bohatí a to otec zřejmě byl, bydleli v centru vesnice. Proto otec musel stát na kraji vesnice, což zřejmě neuniklo pozornosti druhých, kteří zřejmě věděli, na koho čeká a muselo to vzbuzovat, když ne pohoršení, tak uštěpačné otázky. Důležitější ale je, že otec běží, což jednak v jeho róbě nebylo snadné a jednak a to je důležitější, patriarchové neběhali. Tedy zde se jedná o zesměšnění se.
4. Otec se chová jako matka. V klasické patriarchální rodině to vypadalo tak, že otec sedí doma a čeká na zprávy, jak se daří synovi. Když už někdo vyhlíží, běží naproti a objímá, potom je to matka.
5. Pokud se vystrojila veselice, najali se hudebníci, potom se obvykle jednalo o svatbu, o narození syna. Ceremoniál ohledně mladšího syna měl být, ale zcela jiný…
6. Bylo naprosto nepřípustné, aby syn odmítl pozvání na banket – tedy aby se stalo to, co udělal starší syn. Toho si museli všichni všimnout a jednalo se o veřejnou urážku otce. Navíc bylo nemyslitelné, aby otec šel za uraženým synem synem a domlouval mu. Zde by se očekávalo, že otec na tuto urážku veřejně zareaguje. Nic takového ale nečteme…
Vidíme přinejmenším šest porušení psaných i nepsaných zákonů tehdejší doby a komunity. To, co nám je jasné až když čteme něco o dobových souvislostech, bylo Ježíšovým posluchačům jasně okamžitě. Zároveň je to muselo neskutečně provokovat. Ježíš tímto bourá všechny společenské konvence!!! Navíc podobenství je vlastně nastartováno textem Lk 15, 1 – 2, kde farizeové a zákoníci nadávají, že v Ježíšově přítomnosti jsou samí hříšníci. Ježíš jejich znepokojení ještě „korunuje“ tím, jak zesměšní otcovskou autoritu. Pokud je otec symbolem Boha, potom ve výše vysvětleném kontextu se jedná buď o rouhání, nebo nový pohled na Boha – otce.
Co si ale lze od otce vzít? Jak se stát duchovním otcem? Někdo by řekl, založ skupinku svých učedníků, modli se s nimi, čti Písmo a odpovídej na jejich otázky. Určitě i to může být jedna z forem, ale tento příběh jde jiným směrem.
Stát se duchovním rodičem znamená zvát druhé k radosti
V Lk 15 se třikrát opakuje výzva, radujte se se mnou. Možná řekneme, radoval bych se ve svém životě, ale až… dokončím, dodělám, splatím, vyřeším, najdu, ukončím atd. Jenže není třeba čekat, až bude vše definitivně v pořádku. Nakonec ani u navrátivšího syna nevíme, jak si vedl po svém návratu, po oslavě. Dokázat se radovat je i jistá disciplína. Vyžaduje vybrat si světlo, i když je kolem temnota, vybrat si život, i když jsou síly smrti viditelné, vybrat si pravdu, i když jsem obklopen lží. Opakem radosti je skepse. Skeptikové hledají tmu, kdekoli se ocitnou. Ukazují na blížící se nebezpečí, nečisté motivy a skryté intriky. Důvěru nazývají naivitou, starost a péči falešnou romantikou, odpuštění falešnou sentimentalitou. Posmívají se nadšení, vysmívají se duchovní horlivosti a pohrdají charismatickým chováním. Sami sebe považují za lidi, kteří vidí realitu a kteří se nedají svést „únikovými emocemi“. Tím, že ale snižují Boží radost, jejich zatemnění vyvolává jen další tmu. Lidé, kteří poznali Boží radost, nepopírají temnotu, ale rozhodnou se, že v ní nebudou déle žít. Tvrdí, že světlu, které svítí ve tmě, se dá více důvěřovat než tmě a že jen malé množství světla dokáže rozptýlit tmu. Jeden druhému ukazují záblesky světla, které tu a tam objevují. Objevují, že existují lidé, kteří žijí pro druhé, kteří následují Krista, kteří si navzájem léčí rány. Každou chvíli si mohu vybrat mezi radostí a skepsí, mezi cynismem a radostí. (podle: Nouwen H., Nárat ztraceného syna) Vůbec zde nehovořím a naivním optimismu, ale o světle, které svítí ve tmě a tma toto světlo nepohltí. Duchovní rodič je ten, kdo světlo rozpoznává a šíří dál. Otec v podobenství i přes návrat syna měl mnoho důvodů držet se v mezích mírné skepse. Ale on se raduje a zve k radosti druhé.
Stát se duchovním rodičem znamená druhým žehnat
Okolní vesnice viděla – a řekněme, že právem, v mladším synovi kandidáta na obřad, který ho měl definitivně vyobcovat pryč. Jenže otec vidí někoho jiného. Není naivní, jasně řekne, tento syn byl mrtev, ale dodává, že byl nalezen. Požehnat druhému znamená vidět, jak v druhém pracuje Bůh a toto dokázat o i sdělit. Požehnání v původním slova smyslu je úzce spojeno se slovem: starý čeština má dobro ŘEČIT, řečtina eu-LEGO (dobře mluvit), bene - DICTUS (dobře mluvit). Otec měl podle tradice zůstat sedět doma a nechat si donést zprávy jak to se synem dopadlo. Ale on nahlas vyslovuje, co se stalo a tím vlastně nad synem pronáší požehnání. Co nám brání, abychom druhým žehnali a rozpoznávali v nich dobro? To, že jsme pohlceni sami sebou a nemáme vnitřní zdroje k požehnání druhých. Jeden z ukazatelů toho, jak jsem požehnáním pro druhé, je, jak zacházím s jazykem. Pokud jsem tématem rozhovoru já a opět jen já, o něčem to vypovídá…
Stát se duchovním rodičem znamená najít zdroj v nebeském otci
Otec v podobenství se od synů liší přinejmenším v jedné věci. Oni se mají za kým vrátit, on nikoli. Vztáhneme-li toto na sebe, potom abychom mohli být duchovními rodiči, znamená to brát identitu a sílu od nebeského otce více než od druhých. Pokud se tak nestane, budeme vždy jako děti v tom smyslu, že budeme závislí na přijetí či nepřijetí druhých nebo případně na úspěchu svém či svých dětí. Proto ale budeme vnitřně nejistí. Jako otec musím věřit, že vše, po čem touží lidské srdce, lze najít doma. Jako otec se musím osvobodit od potřeby obcházet kolem a chytat se něčeho, co mě nemůže naplnit. Sám si toto uvědomuji, když přichází kritika, když jsem nucen naslouchat hlasům, které mi nejsou příjemné. V příběhu vidíme tvrdou kritiku a obviňování od staršího syna. Otec toto ustojí. Abychom podobné věci ustály i my, musíme se opřít o zdroj, kterým je Bůh.
Stát se duchovním rodičem znamená udělat první krok
Jedno z největších společenských faux-paux je otcova iniciativa vyjádřená jeho vykročením a to směrem k oběma synům. Pokud ale chceme někomu pomoci, nemůžeme čekat, až si o to dotyčný řekne. Znamená to vykročit, být iniciativní a zároveň riskovat odmítnutí. Znamená to stát se zranitelným. Nakonec i v příběhu vidíme, že je otec jedním ze synů odmítnut… Je-li ale naše identita skryta v Kristu, nemusíme se bát prvního kroku.
Pokud bychom měli shrnout rysy otcovství, potom bychom řekli – zvát druhé k radosti, žehnat, najít zdroj identity v nebeském otci a udělat první krok. Tyto věci nám nejsou přirozené. Jenže každý z nás je povolaný k tomu, aby se stal duchovním rodičem. Vůbec to neznamená, aby vedl nějakou skupinku, ale spíše aby se stal druhým oporou a zdrojem ukazujícím na Krista.
Žádné komentáře:
Okomentovat