Když se nesnáší nejbližší a existuje řešení?

Skoro každý s kým jsem hovořil o vztazích, mi říkal něco ve smyslu, že nemá rád konflikty a že se jim vyhýbá. Myslím, že již v tomto tvrzení se skrývá tíže našeho tématu. Pokud někdo něco dělá špatně a pokud ho na jeho špatné chování upozorníme, riskujeme konflikt. Jako křesťané celkem bez problémů vyznáváme, že jsme hříšníci, horší ale je, když někdo za hříšníka považuje konkrétně mě a navíc z konkrétního důvodu.
V takovém případě se dokážeme naježit, bránit a konflikt je na světě. Proto máme tendenci druhé s jejich selháními nekonfrontovat anebo – v horším případě o nich komunikovat s jinými lidmi („o něm bez něj“). Prostě nechceme riskovat ztrátu korektních nebo dokonce dobrých vztahů. Někdy naopak reagujeme neadekvátně. Popsaný problém se ještě násobí, pokud se něco nedobrého stane mezi nejbližšími. Co když selže můj bratr, sestra, otec, matka, dospělé dítě, přítel? Je známo, že nejkrutější konflikty se odehrávají v občanských válkách. Podobné platí i v rodině a blízkých vztazích, kde možná dvojnásob platí, že od lásky je velmi blízko k nenávisti.  Nicméně ani toto z nás nesnímá tíži případného napomenutí svých nejbližších nebo tíži napomenutí přijmout. Jenže jak?

Myslím, že základním východiskem je dlouhodobý vztah. Pokud mezi nejbližšími jsou z různých důvodů vztahy špatné, formální nebo žádné a poté dojde ke sdělení něčeho nepříjemného, celkem logicky je pravděpodobnost konfliktu vysoká. Druhá strana v mém napomenutí nevidí nic jiného, než snahu moralizovat, něco si dokázat, získat nějakou výhodu atd.

Další věcí, kterou jsem po mnoha letech zjistil, je, že v konfrontaci s blízkým člověkem je třeba si vědomě zakázat (je-li to možné) vytahovat věci minulé, osobní vzpomínky (v mládí jsi to dělal, tehdy na dovolené jsi řekl to a to, rodiče ti to říkali) atd. Prostě nám jde o věc a tu chceme oddělit od osoby. Pochopitelně toto platí i obecně, ale v rodině snad ještě o trochu více.

Pokud se věc zná neřešitelná, je moudré ke konfliktu přizvat třetí stranu. Někdy nedorozumění zatemňuje mysl a mezi blízkými to platí dvojnásob. Nejsme-li schopni problém řešit, pokusme se nechat si pomoci s tím, že se na někom třetím dohodneme a poté budeme jeho radu respektovat. Někdy třetí osoba ani nemusí pomáhat a dávat řešení, ale již její přítomnost nás může v dobrém omezit – tedy že se v rozhovoru více ovládáme.

Je dobré rozhovor o bolestných věcech v rodině či mezi přáteli, stejně tak zdravou konfrontaci, napomenutí začít ujištěním, že mi jde o vztah, že druhého mám rád a že jej nechci ztratit. Vím, že to je někdy nesmírně těžké, byl jsem párkrát svědkem nehezkých výstupů mezi příbuznými (naštěstí ne ve vlastní rodině), kde by podobná ujištění již asi nezabrali. Nicméně bych se o to stejně pokusil.

Nikdy bych neřešil napomenutí, problémy, konflikty mailem, pomocí SMS, dopisu a pokud to jde, ani telefonem. Když nevidíte tvář druhého, víc si dovolíte. Napomenutí např. skrze mail, dopis považuji za známku osobnostní nevyzrálosti. Je třeba věci řešit přímo

Někdy jsem se setkal s tím, že startérem nedobrých vztahů v rodině a někdy zbytečné konfrontace byl další příbuzný. Konkrétně když se nesnášely manželky bratrů nebo tchýně s manželem dcery, manželka s rodiči manžela atd. Je tristní vidět, jak se v tomto dostávají do vleku svých manželek např. muži. Je-li to tak, je třeba, aby si spolu sedli pouze sourozenci, nejbližší příbuzní (třeba bratři, sestry, rodiče a děti) a věci si vyříkali.

Domnívám se, že v případě napomenutí platí, že přítel je bližší nežli bratr. Tedy je-li to možné, hledal bych v určitých případech pomoc mimo rodinu. Několikrát jsem byl na sborech svědkem toho, že se něčeho nedobrého dopouštěl člen, jehož blízký příbuzný seděl ve staršovstvu. Pro staršího toto byl veliký problém, někdy jsem se dokonce setkal i z rezignací na post staršího. Docela jsem tehdy dotyčnému rozuměl.

Kdykoli napomínáme, dejme si pozor, co je napomenutí hodné a co je pouze moralizování. To, že nesouhlasíme např. s výchovou, s volbou školy, se způsobem utrácení peněz, s volbou sboru či církve,  je možná spíše náš problém. Když na některé tyto a další oblasti začneme ukazovat, či dokonce kvůli nim své blízké napomínat, konflikt je na spadnutí.

Je krásné, když po konfrontaci dojde k usmíření, ale… někdy k usmíření nebo k nápravě nedojde. Co potom? Má mi být můj rodný bratr, otec, matka, či dlouholetý přítel celníkem? Nikoli. Nicméně je jasné, že naše vztahy budou narušeny, že budeme nadále spoluexistovat s tím, že mezi sebou máme třinácté komnaty. Jsme-li křesťané, potom si musíme odpovědět na otázku, jak v nesmířeném stavu chceme přistupovat k večeři Páně a jak se vyrovnáváme s tím, že existuje oblast, kam jsme Boha z mnoha důvodů prostě nevpustili. Ani to by nás ale nemělo vést k tomu, že se vůči druhé straně definitivně „zasekneme“. Na vztahu (nejen) k blízkým bychom ale měli pracovat celý život.

Několikrát jsem rozesvářeným stranám řekl, že jeden z nich bude určitě stát nad hrobem druhého a pak už nepůjde nic a nikdy uvést na pravou míru… Možná by stálo za to si i tento rozměr konfliktu uvědomit. Jednou totiž může nastat situace, kdy se chce dluh splatit, ale není věřitele...