Pokora, ztráta soudnosti a Narcis

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. V církvi i doma jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her a tedy nejednalo se o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy, potom se mnohé změnilo. Za chybu je považováno nikoli, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo, moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí. Mnoho křesťanských knih i kázání se dotýká toho, že jsme (díky Božím zásluhám) skvělí a úžasní, že “nesmíme podlehnout satanovým úskokům, které nám namlouvají, že jsme bezcenní“. Ve výchově je potom kladen silný důraz na povzbuzování a na pomoc dětem v utváření si pozitivního obrazu o sobě samých. Pravda, že v negativismem prolezlých Čechách a někdy i sborech se tyto trendy prosazují pomalu, ale celkově lze říci, že se důrazy mění, od „moc si o sobě nemysli“, na „jsi někdo“. Pochopitelně oba trendy mají svoje nebezpečí. První v tom, že vede k zakomplexovanosti, druhý potom vede k pýše a ztrátě soudnosti. Ve výchově vnímám, že dochází snad i vlivem posilování struktur ega k tomu, že mnohé děti jen velmi málo naráží na to, čemu staří říkávali „posvátné ne“. Jde o to, že má-li se člověk kamsi posunout, musí zdolat překážky. Protože se ale někteří bojí, že překážky by pošramotily sebevědomí jejich ratolestí, úspěšně jim je odmetají z cesty a dělají z nich nejdůležitější bytosti na světě. Nechci psát ale jen o výchově.

Trend „myslet o sobě pozitivně“ v sobě nese nebezpečí ztráty sebereflexe. Určitě je hezké vnímat sám sebe jako sportovně vypadajícího junáka, ale nadváha je nadváha. Je skvělé nepochybovat o svých přednáškách, ale záleží, kde a od koho beru zpětnou vazbu. Dnes je módní být leader, ale pokud moje zkušenost s vedením nepřekračuje hranice sboru, myslím, že vedení znám jen zčásti, je zajisté dobré pro moje ego považovat se za intelektuála, ale pokud moje intelektuální činnost nepřekračuje hranice církve, popř. jiných nastavených měřítek, těžko získám objektivní a komplexní zpětnou vazbu… atd. Nepolemizuji zde s tím, že je třeba přijmout sám sebe tak, jak mě Pán Bůh stvořil a dokonce i s tím, jak jsem někdy sám sebe poškodil. Jenže abych tak mohl s radostí učinit, musím si být vědom svých omezení. Až potom mám co přijímat a s vědomím svých slabostí se pouštět do nových věcí. Jinak se nejedná o sebe-přijetí, ale o sebeklam.

Vzpomínám si, jak na jedné přednášce jsem slyšel větu, že „plné klasy se sklánějí hodně hluboko“. Jednalo se o metaforu na moudrost. Sklánějí se proto, že jsou plné… asi není třeba dodávat, proč se jiné klasy nesklánějí. Myslím, že okolí dříve či později pozná, co můj klas nese.

Mně osobně je bližší to, v čem jsem byl vychován – tedy spíš se držet při zemi. Zároveň si nemyslím, že je to pouze výchovou, ale mým poznáním. Přesvědčovat sebe a svoje okolí o tom, co nejsem, je jednak trapné a jednak to připomíná pohádku o nahém císaři. Proto myslím, že zde platí ono být k sobě v lásce pravdiví. Jinak některým s nás hrozí to, co se stalo Narcisovi. Potíž je v tom, že Narcis utopil jen sám sebe a ještě z něj vyrostla krásná kytka. Dnešní Narcisové topí i druhé a navíc kolem nich roste spíše plevel.