30 dubna, 2013

Josef z Egypta, Keynes, Otčenáš a tvorba rodinného rozpočtu

Podíváme-li do evangelií potom je nápadné, jak moc Ježíš mluví o majetku. Sice jsem to nikdy nepočítal, ale myslím, že většina podobenství má co dělat s majetkem a tedy i penězi. Nejsou pouze o majetku, ale na majetku Ježíš ukazuje mnohé principy. Několik příkladů: O pokladu v poli, o ztracené ovci, o zakutálené minci, nakonec i podobenství o ztraceném synu (otče dej mi majetek), o chudé vdově, o milosrdném Samařanu, o hřivnách atd. Místo aby Ježíš o majetku cudně mlčel a dělal, že se jedná oblast patřící do sféry hmoty, používá velmi často tuto oblast k různým ilustracím. Zároveň se nejedná jen o podobenství. Známe příběh o bohatém mládenci, slova o tom, že apoštolové „opustili sítě“ – tedy svůj byznys a následovali Ježíše, známe příklad s mincí a slova co je císařovo dej císaři, u Jidáše je zdůrazněno, že držel pokladnu a kradl (místo aby se evangelia více věnovala některé jeho nedobré charakterové vlastnosti)…

Ne nadarmo Pavel hovoří o tom, že láska k penězům je kořenem všeho zla. Tedy nikoli peníze jako takové, ty jsou spíše požehnáním, ale láska k nim a z toho plynoucí jejich špatné používání.
Existují některé principy v Písmu, o které bychom se ohledně peněz a majetku mohli opřít? Máme v Písmu nějaký příklad jak s penězi hospodařit, jak určit prioritu v jejich využití? Myslím, že ano, nicméně ještě před tím bych rád vymezil možnosti, které máme, co se využití peněz týká. Můžeme je buď darovat, šetřit, investovat, utratit a splatit dluhy a daně. Musíme část utratit (nájem, běžné potřeby) a musíme platit dluhy a daně. Nemusíme šetřit, investovat a darovat. Pochopitelně nemusíme platit ani nájem, dluhy a daně, nicméně předpokládám u čtenářů alespoň základní moudrost a nechuť zažívat adrenalinové dobrodružství s exekutory. Otázka potom je, jak výše vyjmenované možnosti seřadit. Asi nejběžnější způsob je splatit dluhy, koupit nutné věci, koupit si věci méně nutné, pokud zbyde tak něco ušetřit u některých potom investovat a pokud ještě zbyde, tak něco darovat. Je to tak ale správně?
Chci nabídnout „tři ekonomické pilíře“.

1. Josef, Keynes a spoření

Josef byl jedním z prvních ministrů hospodářství. V Egyptě dochází k tomu, co známe i z běžné makroekonomiky (Gn 41). Tedy dochází k běžnému hospodářskému cyklu růstu a poté krize. Faraon se zařídí podle Josefovy rady a v době krize šetří. Později se tento princip stal základem keynesiánství. Celý princip je jednoduchý: v létě se dříví shromažďuje, v zimě se pálí. V době úrody se úroda shromažďuje, v době neúrody se sní. Kdo činí cokoli jiného, není moudrý. Západní státy ale ukázaly něco jiného. V době hospodářského růstu se žádné přebytky či rezervy nevytvářely a peníze se projedli. Jinak řečeno sbírali jsme dřevo v létě a stejné dřevo jsme v létě spálili. V zimě si proto musíme dřevo půjčovat. (Podle: Sedláček T.) Možná si řeknete, že to je sice hezké, ale jak se to týká rodinné ekonomiky, to by spíše měl slyšet Kalousek, nikoli my. Myslím, že PB nám skrze Josefa ukazuje i důležitou mikro-ekonomickou lekci. Konkrétně, že i v životě procházíme určitými ekonomickými cykly. Jsou období, kdy máme práci, kdy jsme slušně placení, kdy jsme zdraví atd. Pak jsou ale i určité hubené roky, kdy buď přijdeme o práci, jsme nemocní, jsme doma s dětmi a jen jeden partner živí rodinu atd. Josef nám ukazuje, že je moudré v letech „tučných“ šetřit a nechávat si rezervu na doby, které budou ekonomicky těžké. I ty v životě zřejmě přijdou. Znamená to odkládat určité požitky ve prospěch budoucnosti. Možná to pro někoho zní jasně, ale ono to vůbec jasné není. Mnoho lidí žije z výplaty do výplaty a to nikoli kvůli nízkým příjmům, ale protože se řídí heslem utratit, když na to mám. Žiji nyní, a co bude, neřeším popř. stát se postará, nebo to řeším jen velmi okrajově. Josef nám ukazuje moudřejší cestu.

2. Dluh jako zlo

Asi známe slova Otčenáše (Mt 6, 1 a Lk 11,4), kde se mj. praví „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům“. V Matoušově evangeliu je ale doslova prosba, aby nám Bůh odpustil dluhy. (V Lukášově evangeliu je prosba za odpuštění hříchů.) V obou evangeliích je potom u lidské akce použito slovo dluh (ofeiléma), nikoli vina (tedy jako jsme odpustili naším dlužníkům). I z této krátké citace je vidět, že dluh je cosi velmi nežádoucího. Dokonce bychom mohli povědět, že to, co nás odděluje od Boha je náš dluh a že Ježíš splatil naše dluhy, které máme vůči Bohu. Uvádím to proto, že se význam slova dluh posunul a stále více jsme přesvědčováni, že žít na dluh je normální, že se nejedná i díky inflaci o nic až tak závažného. Možná namítnete, že míchám dvě oblasti – dluh finanční a dluh plynoucí z hříchu. Ano i ne. Myslím, že v principu je jakýkoli uvedený dluh velmi nežádoucí. Co vlastně děláme, když žijme na dluh? Svoji budoucnost tunelujeme ve prospěch přítomnosti. Co je tím myšleno? Nemusíme být ekonomové, aby nám došlo, že půjčkou (nebo hypotékou, leasingem) se nestáváme bohatšími. Nicméně pokud si půjčíme, můžeme si dovolit chovat se, jako bychom (zdůrazňuji slovo jako) půjčené peníze skutečně vlastnili. Můžeme si koupit drahé auto, luxusní dovolenou, byt a nevím co ještě. Pokud ale na koupené auto, dovolenou či byt nemáme, potom se dopouštíme toho, co T. Sedláček příznačně nazývá „nepravdivé chování“ či „neskutečný pocit“. Jak toto aplikovat např. na hypotéku a s ní související bydlení nebo na leasing auta? Tedy věci, které skutečně potřebujeme? Ať jsme v jakékoli situaci, je, dle mého, velmi nemoudré jít do leasingu, hypotéky, jejíž jedno či dvě nesplacení mě popř. celou moji rodinu uvede do neschopnosti splácet. Tedy zda žít bez určitých finančních rezerv. Tímto se dostávám do obrovského tlaku, na jehož konci sice může být byt, ale zároveň problémy s vysokým tlakem, vyhořením, depresemi nebo rozpadlou rodinou. Není lepší žít v menším bytě nebo jezdit malým autem a tím splácet méně a kratší dobu než podstupovat riziko nesplácení? Pochopitelně na některé věci si půjčit musím (především byt), ale na mnoho věcí si půjčit nemusím. Někdy, když přemýšlíme, zda si na to či ono půjčit, nebo si něco pořídit, je dobré si položit otázku, zda si to či musím mít, místo toho, zda si to mohu dovolit. Zda to či ono potřebuji, spíše než zda na to mám. To by měla být též otázka, ale až druhá v pořadí. Celkově ale dluh je zlo.

3. Tvorba rozpočtu

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Mt 6, 25; 33

Ježíš hovoří o tom, po čem se shánějí ti, kdo nemají Boží království na prvním místě a jak jsem říkal na začátku, hovoří o materiálních věcech. Konkrétně o jídle, pití a šatech. Pak mluví o Božím království na prvním místě. Kontext jeho promluvy je materiální, tedy zkusme toto podobenství interpretovat materiálně. Je-li první Boží království a my tvoříme rozpočet, který se skládá z: Darovat, šetřit, utratit, splatit dluhy a daně, co je na prvním místě? Je to dávání na Boží království. Tím neříkám, že se má jednat o nejvyšší část rozpočtu, ale o první část rozpočtu, od níž se odvíjí další počítání. Když mám příjem 25000, potom rozpočet by se měl tvořit na základě částky 25000 – 2500 Kč - pokud dáváte desátky. (Nechci zde polemizovat, zda desátky ano či ne) Dále - jsme-li v situaci tučných let, myslím, že je dobré určitou část dát stranou a šetřit, případně investovat. Důvod jsem vysvětloval u Josefa. Určitě někteří namítnou, že žijí v dobách hubených, že nemají peníze. Otázka je, zda nemáme peníze, nebo je příliš neutrácíme. Člověk může vydělávat za měsíc 15 000 a „mít“ peníze a vydělávat 50 000 a „nemít“ peníze. Důvodem potom může být hloupé utrácení. Jinými slovy, většina finančních problémů není díky nízkým příjmům, ale díky špatnému hospodaření s penězi. Další částí v tvorbě rozpočtu je potom splacení nutných věcí – dluhy, nájem, daně a až nakonec je potom utrácení, za věci, které nejsou nutné. Jinými slovy na první místo dávám to, co nemusím a až pak co musím. Tím není řečeno, že si nemám za peníze dopřát hezké věci, dovolenou a nevím co dalšího, co není nezbytné ale co potěší, nicméně toto se nesmí stát tím, co mě v konečném důsledku začne táhnout ekonomicky ke dnu.

Závěr: Na penězích se často ukazuje náš vztah k Pánu Bohu, protože dáváním se učím víře, že Bůh se postará o oblasti, o které jsem díky dávání, de facto, přišel. Jak známo na dvojí jsme nesmírně citliví – na „náš“ čas a na „naše“ peníze. PB nám slibuje, že to, co mu dáme, požehná. Požehnat nemusí znamenat rozmnožit, ale požehnat – tedy že se k našemu počínání přizná. Druhá věc – právě na financích se učíme tomu, čemu se v Bibli říká moudrost. Ať nám ji PB dává i v této oblasti.
(Zdroje: Sedláček T., Ekonomika dobra a zla; Stanley A., The Best Question Ever)

Žádné komentáře: