Tento týden jsem přednášel na téma Nietzsche. Četl jsem pomatencovy výroky o smrti Boha a děsivé diagnózy, které pomatenec na základě tohoto konstatování vyjadřuje. Mnohokrát jsem na toto téma přednášel a… mnohokrát jsem odcházel otráven. Až příliš často byla reakce zhruba následující: „Docela dobrý a bude i z toho zkouška?“ Tedy jinými slovy nám je to jedno, hlavně když to od nás nebudeš chtít u zkoušky. O tom ale psát nechci...
Když Nietzsche diagnostikoval éru evropského soumraku, očekávalo se, že zhroucení ideálů povede k ještě větší prázdnotě, úzkosti, absurditě a pesimismu. Nestalo se tak. Gilles Lipovetsky píše: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk.“ Prostě žijeme ve sféře rozmachu masové apatie. Současný člověk neprožívá metafyzickou úzkost, ale apatii a lhostejnost. Oproti letům minulým je však rozdíl v tom, že dnešní člověk prochází pustinou sám, bez jakékoli transcendentální opory a proto se vyznačuje velikou zranitelností. Opět Lipovetsky: „Zevšeobecnění depresí nepřičítejme psychologické vrtkavosti lidí ani „těžkostem“ současného života, nýbrž dezerci res publica (dezerci veřejného prostoru, obecněji – ztrátě vzájemnosti), která připravila nástup pro člověka posedlého sama sebou, kterého může porazit jakákoli nepřízeň, již musí čelit sám, bez opory z vnějšku. Bohorovný člověk je bezbranný. Osobní problémy tak nabývají obludných rozměrů, které se nedají řešit ani s pomocí psychologů“.
Je jistým paradoxem, že čím více se některými problémy zabýváme, tím více jsou nepřekonatelné. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou – stále více nás všechno stresuje a stává se pro nás těžko překonatelným problémem. Na jednu stranu se stáváme stále více apatickými, na stranu druhou jsme stále více citliví. Na jednu stranu jsme stále více otupělí díky tisícům stimulů přicházejících z nejrůznějších sdělovacích prostředků, na stranu druhou jsme stále emotivnější. Na jednu stranu vznikají zábavní parky, na stranu druhou naše děti (a často nejen děti) zápasí s nudou.
Jednou z glorifikovaných vlastností se potom stává tolerance. Problém je v tom, že abych mohl být tolerantní, musím si být vědom, co toleruji a s čím nesouhlasím. Domnívám se, že dnes nahrazujeme toleranci za lhostejnost. Je tomu tak zřejmě proto, že naše společnost neuznává žádnou prioritu, žádný střed, nýbrž jen neustálý řetězec rovnocenných stimulací. Podnětů je tolik, že je nakonec srovnáváme do jedné řady. Dotaženo do konce, již není nic, čím lze šokovat nebo udivit. Divíme se a nechápeme, když čteme, jak na první impresionistické obrazy diváci údajně plivali, nemůžeme věřit, že se kdy mladí muži a dokonce i ženy hlásili dobrovolně do armády aby „bojovali za vlast“, s údivem posloucháme o našich otcích, kteří zaníceně diskutovali o teologických otázkách. Ano, byla jiná doba, ale možná že důvodem nebyla jen doba. Možná, že ono pomyslné „postmoderní mávnutí rukou“ nad mnoha oblastmi života, nechuť zaujmout k mnoha věcem postoj, znamená i jistou vyčpělost, únavu a apatii.
Když výše popisované převedeme na církev či misii, potom lze vysledovat, že je stále více kladen důraz na to být „cool“, „in“ či „tredny“. Kazatel hlavně nesmí nudit, nesmí mluvit příliš dlouze a musí mít v rukávu „dobrou story“. Vyučování či kázání musí být „zaměřené na potřeby“ a hlavně tam nesmí být žádná teologie, protože „teologie je nuda a není praktická“. Církev má být nastavena hlavně pro mladé, protože „ti jsou budoucnost“. Dobré duchovní knihy jsou takové, které nám dají „know-how“. Velmi důležité je potom „budovat leadery“, nebo heky česky řečeno, „budovat vůdce“. Křesťané ne-vůdci si musí poradit sami, popř. mít štěstí, že se dostanou pod křídla nějakého „zbudovaného vůdce“.
Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nemám nic proti tomu držet krok s dobou, používat ilustrace, dotýkat se potřeb posluchačů. Nicméně se obávám, že stále více jsme ovlivňováni směry, které kladou (byť nevědomě) důraz na to, abychom šli na ruku apatickému a konzumní dobou zblblému člověku, době, která glorifikuje silné a průrazné a abychom se tomu podbízeli a to tím, že kloužeme jen po povrchu.
Opakem povrchnosti ale není varhanní hudba, dlouhé a nesrozumitelné kázání či vyučování, nošení taláru, četba Nietscheho, mystická liturgie nebo úvahy o „mlčícím a tajemném Bohu.“ I to může být a někdy je bezobsažné a vzdálené původnímu významu.
Když čteme Ježíšovy promluvy, potom se zřejmě shodneme, že byly jeho posluchačům srozumitelné a zároveň nebyly mělké. Jejich síla je mj. v tom, že jdou na dřeň a od posluchačů očekávají odezvu v podobě konkrétní změny postojů a skutků. Člověka totiž nezmění nová myšlenka, zajímavý proslov nebo vyšperkovaná ilustrace. Stejně tak ho nezmění dým vycházející zpoza pódia při chválách, ani mohutné zvuky varhan, ani „duchovní atmoška“ vytvořená skrze svíčky v přítmí chrámu, ani „mantry“ v podobě opakovaných modliteb. To vše může (a namusí) být dobrý prostředek, zároveň pouze prostředek. Aby se s námi něco stalo, musíme přijatou myšlenku, atmosféru, pocit přetvořit ve skutek. Až tím se nehmotná myšlenka jakoby zhmotní, zrealizuje a dojde, k někdy bolestné, proměně. Až žitá realita, zkušenost s myšlenkou má moc člověka změnit. Pokud se tak nestane, můžeme být více trendy nebo se ještě více zahrabat do svých tradic ale… nic se nestane. Pouze více dýmu, více svíček, lepší bannery, mocnější chvály, dramatičtější liturgie… a nic. Přestimulovaný člověk nakonec pouze líně zhodnotí, že tentokrát to bylo docela „exciting“, „exhausting“, „extraordinary“, ex, ex, ex…
Obávám se však, že mnohokrát odezvu v podobě změny postojů a nových skutků neočekáváme (jak u sebe, tak druhých). A tak vychováváme pasivní konzumáčky a z církve či různých misií se stává obdoba hypermarketu pouze s tím rozdílem, že nabízené zboží je zadarmo. Kazatel (farář, kněz, misionář) si myslí, že tím, že nic neočekává, alespoň neztrácí lidi, kteří si rádi vybírají podle svých chutí a svého duchovního mají rádi, protože jim „nekecá do života“ nebo jinak řečeno, je tolerantní. Otázka ale je, kde končí tolerance a nastává pouze strach nazývat věci pravým jménem.
Neznám odpověď a lépe se mi něco popisuje, než hledá řešení. Zároveň výše popsané není vyčerpávající konstatování reality, pouze jistá nebezpečí a trendy, které vnímám. Jedno ale vím – stále ještě existují křesťané, kteří se dokáží nadchnout, kteří jsou ochotni pro Krista nést oběť a kteří mají odvahu vykročit na hlubinu. Má smysl znát nejen know-how, ale i principy a souvislosti, které ze know-how jsou. Má smysl vzdělání a vzdělávání se, jakkoli to není záruka modrosti. Není třeba se bát nelíbit se, protože pravda občas líbivá není. Zároveň žádná forma není sama o sobě cestou k duchovní hloubce. Dále si myslím, že mnohé velmi inspirativní lidi najdete i v České církvi, jen někdy neumí sebe sama prodat a my o nich mlčíme. I díky nim mám sílu jít dál a snad příliš rychle nesednout na lep určitým zjednodušeným zkratkám jak v osobním životě, tak ve sboru, kde jsem. Jak se to daří, musí ale posoudit jiní…
Když Nietzsche diagnostikoval éru evropského soumraku, očekávalo se, že zhroucení ideálů povede k ještě větší prázdnotě, úzkosti, absurditě a pesimismu. Nestalo se tak. Gilles Lipovetsky píše: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk.“ Prostě žijeme ve sféře rozmachu masové apatie. Současný člověk neprožívá metafyzickou úzkost, ale apatii a lhostejnost. Oproti letům minulým je však rozdíl v tom, že dnešní člověk prochází pustinou sám, bez jakékoli transcendentální opory a proto se vyznačuje velikou zranitelností. Opět Lipovetsky: „Zevšeobecnění depresí nepřičítejme psychologické vrtkavosti lidí ani „těžkostem“ současného života, nýbrž dezerci res publica (dezerci veřejného prostoru, obecněji – ztrátě vzájemnosti), která připravila nástup pro člověka posedlého sama sebou, kterého může porazit jakákoli nepřízeň, již musí čelit sám, bez opory z vnějšku. Bohorovný člověk je bezbranný. Osobní problémy tak nabývají obludných rozměrů, které se nedají řešit ani s pomocí psychologů“.
Je jistým paradoxem, že čím více se některými problémy zabýváme, tím více jsou nepřekonatelné. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou – stále více nás všechno stresuje a stává se pro nás těžko překonatelným problémem. Na jednu stranu se stáváme stále více apatickými, na stranu druhou jsme stále více citliví. Na jednu stranu jsme stále více otupělí díky tisícům stimulů přicházejících z nejrůznějších sdělovacích prostředků, na stranu druhou jsme stále emotivnější. Na jednu stranu vznikají zábavní parky, na stranu druhou naše děti (a často nejen děti) zápasí s nudou.
Jednou z glorifikovaných vlastností se potom stává tolerance. Problém je v tom, že abych mohl být tolerantní, musím si být vědom, co toleruji a s čím nesouhlasím. Domnívám se, že dnes nahrazujeme toleranci za lhostejnost. Je tomu tak zřejmě proto, že naše společnost neuznává žádnou prioritu, žádný střed, nýbrž jen neustálý řetězec rovnocenných stimulací. Podnětů je tolik, že je nakonec srovnáváme do jedné řady. Dotaženo do konce, již není nic, čím lze šokovat nebo udivit. Divíme se a nechápeme, když čteme, jak na první impresionistické obrazy diváci údajně plivali, nemůžeme věřit, že se kdy mladí muži a dokonce i ženy hlásili dobrovolně do armády aby „bojovali za vlast“, s údivem posloucháme o našich otcích, kteří zaníceně diskutovali o teologických otázkách. Ano, byla jiná doba, ale možná že důvodem nebyla jen doba. Možná, že ono pomyslné „postmoderní mávnutí rukou“ nad mnoha oblastmi života, nechuť zaujmout k mnoha věcem postoj, znamená i jistou vyčpělost, únavu a apatii.
Když výše popisované převedeme na církev či misii, potom lze vysledovat, že je stále více kladen důraz na to být „cool“, „in“ či „tredny“. Kazatel hlavně nesmí nudit, nesmí mluvit příliš dlouze a musí mít v rukávu „dobrou story“. Vyučování či kázání musí být „zaměřené na potřeby“ a hlavně tam nesmí být žádná teologie, protože „teologie je nuda a není praktická“. Církev má být nastavena hlavně pro mladé, protože „ti jsou budoucnost“. Dobré duchovní knihy jsou takové, které nám dají „know-how“. Velmi důležité je potom „budovat leadery“, nebo heky česky řečeno, „budovat vůdce“. Křesťané ne-vůdci si musí poradit sami, popř. mít štěstí, že se dostanou pod křídla nějakého „zbudovaného vůdce“.
Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nemám nic proti tomu držet krok s dobou, používat ilustrace, dotýkat se potřeb posluchačů. Nicméně se obávám, že stále více jsme ovlivňováni směry, které kladou (byť nevědomě) důraz na to, abychom šli na ruku apatickému a konzumní dobou zblblému člověku, době, která glorifikuje silné a průrazné a abychom se tomu podbízeli a to tím, že kloužeme jen po povrchu.
Opakem povrchnosti ale není varhanní hudba, dlouhé a nesrozumitelné kázání či vyučování, nošení taláru, četba Nietscheho, mystická liturgie nebo úvahy o „mlčícím a tajemném Bohu.“ I to může být a někdy je bezobsažné a vzdálené původnímu významu.
Když čteme Ježíšovy promluvy, potom se zřejmě shodneme, že byly jeho posluchačům srozumitelné a zároveň nebyly mělké. Jejich síla je mj. v tom, že jdou na dřeň a od posluchačů očekávají odezvu v podobě konkrétní změny postojů a skutků. Člověka totiž nezmění nová myšlenka, zajímavý proslov nebo vyšperkovaná ilustrace. Stejně tak ho nezmění dým vycházející zpoza pódia při chválách, ani mohutné zvuky varhan, ani „duchovní atmoška“ vytvořená skrze svíčky v přítmí chrámu, ani „mantry“ v podobě opakovaných modliteb. To vše může (a namusí) být dobrý prostředek, zároveň pouze prostředek. Aby se s námi něco stalo, musíme přijatou myšlenku, atmosféru, pocit přetvořit ve skutek. Až tím se nehmotná myšlenka jakoby zhmotní, zrealizuje a dojde, k někdy bolestné, proměně. Až žitá realita, zkušenost s myšlenkou má moc člověka změnit. Pokud se tak nestane, můžeme být více trendy nebo se ještě více zahrabat do svých tradic ale… nic se nestane. Pouze více dýmu, více svíček, lepší bannery, mocnější chvály, dramatičtější liturgie… a nic. Přestimulovaný člověk nakonec pouze líně zhodnotí, že tentokrát to bylo docela „exciting“, „exhausting“, „extraordinary“, ex, ex, ex…
Obávám se však, že mnohokrát odezvu v podobě změny postojů a nových skutků neočekáváme (jak u sebe, tak druhých). A tak vychováváme pasivní konzumáčky a z církve či různých misií se stává obdoba hypermarketu pouze s tím rozdílem, že nabízené zboží je zadarmo. Kazatel (farář, kněz, misionář) si myslí, že tím, že nic neočekává, alespoň neztrácí lidi, kteří si rádi vybírají podle svých chutí a svého duchovního mají rádi, protože jim „nekecá do života“ nebo jinak řečeno, je tolerantní. Otázka ale je, kde končí tolerance a nastává pouze strach nazývat věci pravým jménem.
Neznám odpověď a lépe se mi něco popisuje, než hledá řešení. Zároveň výše popsané není vyčerpávající konstatování reality, pouze jistá nebezpečí a trendy, které vnímám. Jedno ale vím – stále ještě existují křesťané, kteří se dokáží nadchnout, kteří jsou ochotni pro Krista nést oběť a kteří mají odvahu vykročit na hlubinu. Má smysl znát nejen know-how, ale i principy a souvislosti, které ze know-how jsou. Má smysl vzdělání a vzdělávání se, jakkoli to není záruka modrosti. Není třeba se bát nelíbit se, protože pravda občas líbivá není. Zároveň žádná forma není sama o sobě cestou k duchovní hloubce. Dále si myslím, že mnohé velmi inspirativní lidi najdete i v České církvi, jen někdy neumí sebe sama prodat a my o nich mlčíme. I díky nim mám sílu jít dál a snad příliš rychle nesednout na lep určitým zjednodušeným zkratkám jak v osobním životě, tak ve sboru, kde jsem. Jak se to daří, musí ale posoudit jiní…
Žádné komentáře:
Okomentovat