Velikonoce, milost a co je zadarmo, toho si nevážím

Za pár dní si budeme opět připomínat Velikonoce, tedy Kristovo ukřižování a vzkříšení. Znovu si připomeneme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. A opět nám na mysli vyvstane moment milosti. Mnohokrát jsme slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Určitě nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená nebo že je zadarmo. Mám na mysli určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.

Strach ze smrti a touha po věčnosti

Když mi bylo 43 let, dostal jsem se do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.

Sex a hra jako náhražka náboženství

Asi není nic nového na tvrzení, že člověk je náboženská bytost. Nemusí sice věřit Bohu, Alláhovi, Velkému duchu, přesto něčemu věřit potřebuje. Moderní člověk se sice úspěšně zbavil Boha, ale nezbavil se náboženské potřeby. Mám za to, že jistou náhražkou za náboženství je hra a sex, tedy oblasti, kolem kterých se točí mnoho článků, peněz, myšlenek.
Podívejme se, proč tomu tak je, co mají tyto oblasti s náboženstvím společné a co je na nich tak výjimečného.