Pravda, víra, spolehnutí se

Nevím, zda výrok o tom, že pravda je relativní, je pouze módním výstřelkem naší doby, nebo zda se to říkalo vždy. Ať je to jakkoli, lidé vždy pravdu hledali, a to navzdory jakýmkoli rádoby intelektuálním úvahám o relativitě pravdy. Naskýtá se nutně otázka proč. Proč se stále nacházejí lidé, kteří tvrdí, že pravda existuje a že stojí za to ji hledat? Možná proto, že jednou z charakteristik pravdy je, že má vliv na naše životy, a že pokud ji nerespektujeme, může se nám to vymstít. Ukažme si tento fakt na několika příkladech.

Dluhy, vina a schopnost nežít na dluh

Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek, jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.

Žehnání, kletby a boj se sebeodmítáním

Zvedl ruce a požehnal jim… Luk 24, 50 – 53
Řecké „eu-lego“ (požehnat) doslova znamená „dobře mluvit“. Stejný význam má latinské „benedictus“,skládající se ze dvou slov znamenajících říkat (dicere) a dobře (bene). Oba významy dobře postihuje české, poněkud archaické dobrořečit. Jak v řečtině, v latině, i v češtině je zajímavá stopa: Lego, dicere i „řečit“ má co do činění se slovem.

Moje otázka je, jak se dozvídám o sobě sama, kdo vlastně jsem? Jaká je moje identita? Nebo ještě jinak – jaká je moje hodnota? Tato informace, na kterou jsme velmi citliví, se nerodí sama, ale musí mi ji někdo sdělit. Nebo ještě jinak řečeno – identita se uděluje. Někdo mi musí říci, že mám hodnotu, že za něco stojím.

Mužská potřeba prožití velkého příběhu a přátelství

Když pozorujete biblické hrdiny, potom zjistíte, že někteří byli nemorální nebo alespoň nedokonalí. Dovolili však, aby byli použiti (vyvolení). Snad i toto je smysl Ježíšova výroku mnoho je povolaných, málo vyvolených. Tito lidé se stali součástí Božího příběhu, fantastického scénáře, který je mnoho násobně přesahoval.

Vztáhneme-li toto na muže, potom většina mužů se chce být součástí něčeho významného. Nějak nám (autor článku je muž) nestačí sedět doma před televizí, chodit na procházky s dětmi nebo vydělávat peníze – jakkoli je toto všechno zcela legitimní. Láká nás to, co J. Eldredge nazývá touhou po dobrodružství. Takto je nastavena mužská duše, proto jsou muži odedávna fascinováni velkými příběhy – počínaje hledáním grálu a konče MS v hokeji. Proto muži chodili do války. Byla v nich touha nejen po dobrodružství, ale po tom, stát se součástí velikého, mně přesahujícího příběhu.