Film Amadeus, strach z milosti a z „nespravedlivého“ Boha

Jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl, je film Amadeus. Podívejme se na jeden zajímavý moment v uvedeném filmu.
V jedné pasáži přichází Mozartův největší oponent Salieri k Mozartově ženě Constanzi a prosí ji, aby mu (v manželově nepřítomnosti) ukázala Mozartovy partitury.

K výročí upálení Jana Husa aneb svědkové vs. pravdaři

V souvislosti s Janem Husem bych rád připomenul krátké slovo resp. výzvu z knihy Skutků:„Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové“. Nejedná se o jediný novozákonní text, kde je důraz na slovo svědek. Slovo svědek je v Novém Zákoně zřejmě nejčastěji použito v souvislosti s křesťany a jejich misijním posláním. Možná namítnete a co jiného by mělo být apoštolům potažmo prvním křesťanům řečeno, zvláště v souvislosti s misií? Třeba to, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písmo“ atd. Možná jim mohlo být řečeno to samé, co očekáváme od toho, co má dělat kazatel nebo učitel. Jenže jejich úkolem mělo být především svědek. Jako svědky vnímají sami sebe i apoštolové.

Podobenství o vinném kmeni a „mužský rozměr milosti“ (Jan 15)

Pointa tohoto podobenství je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Pokud je smyslem ovoce občerstvit druhé, přinést lidem posilu a občerstvení, potom podobné se očekává od nás – křesťanů. Normální je tedy ovoce nést, nenormální být křesťanem bez ovoce, tedy jen nějak vegetovat a přežívat. Toto vše zní poměrně jasně. Poněkud podivně ale zní verš 10: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Není to návrat k desateru, k Mojžíšovi? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád. Navíc stále dokola slyšíme slova o nepodmíněné Boží lásce a teď najednou takovýto divný verš. Možná by někdo namítl, že vytrhávám verš z kontextu, ale není tomu tak. Skutečně zde čteme provázanost naší poslušnosti a Boží lásky a ani kontext na tom nic nemění. Jak se tímto podivným propojením vypořádat?