Ovčáček a pokání

Před pár lety vydalo nakladatelství Návrat domů knihu „Nekončící milost“. Vzpomínám si, že jsem tuto knihu přečetl jedním dechem. I když jsem Bibli celkem znal, vyrůstal jsem v církvi a byl jsem kazatelem, autorův pohled na milost na mě zapůsobil jak polití živou vodou. Když za mnou před pár dny přišel syn s otázkou, zda bych mu nedoporučil jednu dobrou křesťanskou knížku s tím, že nemá moc času číst, a proto ta knížka musí být „fakt dobrá“, doporučil jsem mu tedy Nekončící milost.

P. Yancey v této knize ukazuje milost na mnoha příbězích, které by se daly shrnout do následujícího vzorce. Popíše nějakého člověka, který napáchal mnoho zla nebo se dopouštěl nemorálního chování – od nacistických vrahů, zkorumpovaných politiků až po prostitutky a notorické opilce. Poté ukáže, jak se tito lidé káli a jak se jich následně dotkla Boží milost a proměnila je. Zároveň už ale mnozí z nich nemohli vrátit to, co napáchali. Yancey ukazuje, jak je milost pro mnohé lidi provokující a vlastně nepochopitelná, a to včetně křesťanů. Představa, že to někomu tak snadno projde jen na základě pokání, je pro někoho neakceptovatelná.

Když jsem jednotlivé příběhy četl, říkal jsem si, jak je to smutné, že lidé nedokážou akceptovat něčí pokání. Dobře se čtou příběhy o pokání a milosti z celého světa a z různých etap historie, pokud se nás netýkají. Stejně tak nám nedělá problém číst příběhy o napravené cizoložnici, marnotratném synu, Zacheovi atd. Ano, byli to nepochybně hříšníci, ale nijak osobně se nás tyto příběhy netýkají.

Jenže pak se stalo, že těsně před smrtí uvěřil bývalý premiér S. Gross. Pochopitelně nevidíme do srdce člověka, ale pokud uvěřil v Krista, pak není důvod pochybovat, že ho Kristus přijal, ačkoli bylo s jeho osobou spojeno několik skandálů. Napsal jsem o tom článek a strhla se mela. Pro inspiraci přikládám jeden komentář: „Jen si poslužte, nějaký ten palec dolů rád snesu. Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luteráni a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky a jsem na to hrdý.“

Před pár dny se nechal slyšet hradní mluvčí Ovčáček, že lituje své minulosti a jedovatých výroků, které vnášel do společnosti. Není třeba psát, jak moc Ovčáček této společnosti škodil, jak ji rozeštvával, jak se svými přidrzlými a zlými tweety i výroky dobrovolně stával nástrojem svého šéfa a jeho podivné hradní party. Když se nechal slyšet, že svých přehmatů lituje, zvedla se vlna odporu. Lidé dávali na sociální sítě Ovčáčkovy zlé výroky a postoje s tím, že něco se prostě zapomenout nedá.

Chápu tyto reakce. Ano, zapomenout se leccos nedá, ale odpustit ano. Milost je skandální, provokativní, nelogická. Přece není možné, aby se někomu jen tak odpustilo! Případně ano, ale jen malým hříšníkům, nebo i těm velkým, ale těm, o kterých se píše v Bibli, nebo těm, co si to odpracují…

Příběh hradního mluvčího ukazuje, jak moc si dovedeme představit, že je milost a odpuštění pro každého. Chce se mi dodat i pro Ovčáčka, ale místo toho napíšu i pro mě. A s jistou bázní dodávám i pro vás, co se cítíte přece jen o trochu lepší než pán, o kterém je tento článek.

Manipulace strachem

Končí třetí přímá prezidentská kampaň a zanedlouho budeme znát výsledky. Potřetí jsme byli svědky brutální manipulace strachem.

Poprvé strachem před „sudeťáky“, kteří se vrátí do pohraničí pro svůj majetek, pak strachem z migrantů a nyní strachem před zatažením do války. Každý z těchto „argumentů“ byl iracionální, zlý a zcela za hranou slušnosti a racionality. Každý vzbuzoval nenávist vůči nějaké skupině. Každý se řídil heslem „účel světí prostředky“. Každý byl velmi promyšlený, protože zlo dokáže být velmi promyšlené a chytré.

Promyšlený nikoli silou argumentace, ale útokem na nejnižší lidské pudy. Ne nadarmo se o hadovi v ráji píše, že byl „nejzchytralejší“. Pokud není chytrost spojena s charakterem a slušností, stává se nebezpečnou zbraní. Výše zmíněné argumenty používal každý demagog. Jsou postavené na primitivní logice: vystrašit a pak sám sebe nabídnout jako mesiáše. 

Funguje to. Ale někdy ne. Snad to nezafunguje tentokrát…

The Letters from the hell how to destroy the Church

Dear sweet baby,

it was with great concern that I received the news that a small church is about to be established in City. For a long time we have regarded this corner, which was said to be forgotten by God and man, as our sovereign kingdom. The people who live in City associate the Church just with what they see on TV, then with the scandals of priests and with and political and anti-abortion activities. Sometimes some from people City go to midnight mass once a year, or young people get married in church, but we don't have to worry about that. It's great when they are calling these activities faith. We want and work hard to make people see the church as a useless organization.  

This image needs to be promoted, and your task for the coming months is to spread this image even more diligently among ordinary people of City. This should be the way how they will look on the emerging church here. If you succeed, we will transfer you to a larger city for a reward, and you will be given a better name. In the meantime, you must prove your worth in this place in the unpleasant situation that has arisen. We're angry that you let the situation get this far, but we're giving you a chance to correct your mistake.

We've always had trouble with the church. Since the extremely regrettable and embarrassing event called Pentecost, we have been trying to destroy it, but so far we have not succeeded. Yet we do not believe, as the Book says, that our gates will not prevail against her. One day we will destroy it for good, we just don't know when.

One of the paradoxes of history is that it has often been the Church itself that has worked for its destruction. Sometimes it has gone so far as to forbid people to read the Book, sometimes, to our infinite delight, the Church itself has distorted and twisted the teachings of the Enemy. At those times we told ourselves that the Church was committing suicide, but for some reason unknown to us Church always survived. Later on, our Church Destruction Department investigated this phenomenon and concluded that the church, for all its failures, is apparently still the Enemy's bride, the Enemy's building, a people belonging to the Enemy, the Enemy's flock, the Enemy's body... We do not understand at all how our Enemy can say or have written such a thing about such a stupid and silly people.

One of the reasons why the Enemy uses these and other adjectives in connection with the church is probably a virtue that we do not understand but that the Enemy often speaks of, and that virtue is love. Our ministry long time has been researching the nature of this virtue, but the research is still in process. We are replacing the word love with weakness, and that is how I wish you would think of love.

As I have written, when the church came into being, we reacted very quickly and almost immediately did the best to destroy it. Emperors, generals, soldiers, whole armies of spies and informers became the instruments for the destruction of the Church. Thousands who thought themselves Christians were liquidated. To this day, many of us feel an indescribable joy when we remember the burning torches of the human bodies of the followers of the Enemy, when others were thrown to the lions in the arenas, or when others denied the Enemy out of fear.

We laughed at the strong saying that the blood of martyrs being the seed of new Christians. On the contrary, we were convinced that the blood of the martyrs would become the bloody river in which Christianity would drown. But time passed and nothing happened. The enemy's followers, in spite of all that our infernal department had prepared for them, not only survived, but grew.

We puzzled over it until finally our Father Devil came up with an idea that could only come from his brilliant mind. He remembered that many, many years ago he had an audience with the Enemy and spoke to him about a man named Job. Job was a man devoted to the Enemy, and the Enemy was proud of this fellow. Then our Father told the Enemy a truly brilliant thought. The reason why not only Job but many of your followers believe you is because they have all what they need. In reality, faith in Enemy is just a lucky trade. If you were to look at Job's wealth, health, and family, you would see that the reason for his devotion is solely for personal gain. People, including Job, will stop trusting you if you take anything from them. That's exactly what we did with the early Christians.

It was a great idea, but Job, despite all our calculations, remained loyal to the Enemy. He stayed faithful even his wife asked him to curse the Enemy. It didn't work out for us, but thanks to our Father, we remembered an important idea from the story of Job. When people get it wrong, their faith sometimes gets deeper. The result is this: Sometimes it's harder to follow the Enemy not in scarcity - Job handled that - but in abundance.

And that is why our Church Destruction Department has come up with a different tactic in fighting the Church. He gradually stopped the cruel persecution of the followers of the Enemy and gave them wealth and power instead of disgrace and misery. The poor and persecuted church gradually became one of the most powerful institutions in the world.

Weakness replaced power, poverty replaced wealth, and humiliation replaced glory. The worship of the Enemy and his son Jesus was replaced by the worship of various places, statues, images and sacred things. The more flamboyant the church became, the more we rejoiced in moving away from the teachings of the Enemy. There were still some groups that pointed to what I am describing, but they did not have a key influence and were eventually eliminated by the church itself. At that time we thought that the Church was definitely coming to its end. But the Enemy, for the reasons I have indicated, which are probably connected with his love for the Church, did not allow it.

If you listened carefully, the church was not destroyed by persecution and scarcity, but rather by abundance and wealth. We have observed over the centuries that the more people create an earthly paradise, the more they will forget the paradise that the Enemy operates. Think carefully about everything I've told you. 

Naši občané především, tohle není naše válka! Stále to zabírá, že ANO?!

Před pár dny Parlament hlasoval o prodloužení dočasné ochrany pro uprchlíky z Ukrajiny, kteří prchají před ruskou genocidou. V drtivé většině se pak jedná o ženy a děti. Vízum o dočasné ochraně umožňuje těmto lidem prvních pět měsíců využívat bezplatné zdravotní pojištění a umožňuje jim přístup na trh práce (podrobnější informace lze snadno dohledat). Dočasná ochrana byla zatím v Česku udělena více než 463 tisícům osob. Pro prodloužení byla vládní kolice, hlasování se zdrželi poslanci SPD a ANO. Zároveň je třeba dodat, že zdržet se znamenalo nepodpořit dočasnou ochranu uprchlíků z Ukrajiny.

U prokremelské SPD bych tento postoj čekal, ale proč takto hlasovalo ANO? Proč změnilo svůj postoj? Minule totiž hlasovalo pro. Proč nikdo z jeho poslanců nenašel odvahu postavit se proti cynismu a populismu svého guru?

Je třeba zopakovat, že na Ukrajině dál probíhá vraždění civilistů, je systematicky bombardována infrastruktura, Rusko svojí krutostí kleslo na úroveň ISIS, ruská agrese postrádá jakékoliv ospravedlnění. Utíkají k nám především ženy a děti, které tak nečiní proto, že se chtějí mít lépe, ale proto, že chtějí přežít. Nevyžívají se v tom, že musí pryč od svých mužů a tátů a že jdou do nejistoty. Pomoc zoufale potřebují a poslanci ANO to moc dobře vědí.

Výmluvy Aleny Schillerové, že „nejsou dopracovány nástroje sociální podpory“ a že „Lex Ukrajina nic neřeší“, nedávají smysl. Tím, že Ukrajincům zatípneme dočasnou ochranu, jim přece nepomůžeme.

Předseda hnutí ANO cynismus svůj i svých věrných zdůvodnil před hlasováním tím, že „nejsme ve válce a že se tato vláda na válku neustále vymlouvá“. Jinými slovy nás v Česku se to netýká… Z jeho slov mrazí. Zároveň si představte, kdyby tento člověk ovládal Poslaneckou sněmovnu nebo se stal prezidentem. Kdyby ovládl sněmovnu, pak by Ukrajinci měli smůlu, kdyby byl prezidentem, pomoc by se komplikovala. Zároveň bychom slyšeli populistická hesla, že „musíme především myslet na vlastní lidi“. Na téměř třetinu národa to totiž zabírá… smutné.

Jiná věc je, že ve válce jsme. (Zatím) na nás nepadají bomby, protože ty padají místo nás na Ukrajinu, jenže jak Putin mnohokrát řekl, jeho touha je návrat do časů před rozpadem SSSR. Tedy před událostí, kterou považuje za geopolitickou tragédii. Věřte, že kdyby to šlo, Putin by se na Ukrajině nezastavil. Jsme ale ve válce hybridní, ve které jsou Rusové velmi zdatní. Tím, že na Ukrajinu dodáváme zbraně, se do války zapojujeme.

ANO s prokremelskou SPD se snaží vyvolat pocit, že nás pomoc Ukrajině ruinuje. Jistě, že nás pomoc Ukrajincům něco stojí, ale realita je taková, že na pomoc jde něco málo přes 1 % rozpočtu. K tomu ministr financí Stanjura dodal, že „ti, kteří říkají, že pomáháme ukrajinským uprchlíkům před válkou na úkor českých občanů, tak neumí číst v rozpočtu. Oni umí, ale nechtějí říci pravdu.“ I kdyby to bylo ale víc, pomáhat potřebným má smysl.

Nechci příliš psát o politice, hejtů, které kvůli tomu dostávám, je skutečně hodně. Jenže to, co popisuji, je věcí etickou a o tom jako křesťané mluvit máme, možná v některých situacích i musíme. Je třeba pomoci „vdově a sirotkovi“, je třeba mít soucit s tím, kdo přišel o domov. Nakonec příběh jedné rodiny bez domova si budeme za pár dní připomínat…

Ruská genocida a snaha nahradit křesťanství komunismem

 

Když vypukla válka na Ukrajině spojená s brutální genocidou Ukrajinců, znovu jsem si pokládal otázku, kde s v ruském vedení bere tolik zla a bezcitnosti? Tolik lži? Proč nejen vojenská agrese, ale proč genocida? S tím souvisí další otázka – proč ani to, čeho jsme nyní svědky, nevede přívržence Ruska ke změně postojů? Jak se ještě někdo může hlásit ke komunismu? V minulosti jsem četl různé ruské autory, dějiny Ruska mě dlouhodobě zajímají, nicméně v poslední době jsem narazil na vynikající dvoudílné dílo Dějiny Ruska 20. století. Editorem je profesor Andrej Zubov, který byl nedávno nucen uprchnout ze své země, a pokud vím, žije nyní v Čechách a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Na knize se podílela řada vynikajících ruských akademiků a historiků, dostáváme tedy na ruské dějiny minulého století jedinečný pohled zevnitř. A je to pohled často šílený, který ovšem zároveň čtenáři poskytne hlubší porozumění, proč Putin a spol. dělají a komunikují tak, jak to vidíme. Proč zvrácenosti, krutosti a lži nejsou problémem nebo něčím, za co by se Putinův režim styděl, nebo co by dokonce zakrýval.

To, co Rusko hluboce ovlivnilo, je jeho děsivá komunistická a bolševická minulosti. Minulost, ke které genocida patřila. Rusko se se svojí komunistickou a bolševickou minulostí ale nikdy nerozešlo, a proto ho stále hluboce ovlivňují bolševicko-komunistické kořeny. Jedna ze zásadních věcí, která vysvětluje zvrácenost komunismu, je fakt, že komunismus měl nahradit křesťanství. Jak konkrétně, to popisuje Zubov a další. Začtěme se do jejich myšlenek.

S člověkem, kterého křesťanská morálka označuje jako „nepřítele božího“, „hříšníka“, komunisté počítali jako se svým stoupencem a přívržencem. Proti přikázání „cti otce svého a matku svou“ postavili komunisté heslo „rozbití starého světa od základů“, světa, jež byl vytvořen rukama předků, otců a matek. Lásku k vlasti nahradili heslem „dělníci nemají vlast“. Proti přikázání „nepožádáš statku bližního svého“ komunisté postavili výzvu k „úplnému zrušení soukromého vlastnictví“. Tj. odebrání veškerého majetku, který nashromáždil člověk sám a jeho předci. Přikázání „nepokradeš“ vystřídalo heslo „kraď nakradené!“. Místo přikázání „nesesmilníš“ komunisté ve stopách Komunistického manifestu z roku 1848 proklamovali přání zavést „společenství žen“ a zrušit „buržoazní“ rodinnou morálku: „Buržoazní řeči o rodině a výchově, o něžných vztazích jsou odporné.“ (Komunistický manifest)

Namísto dobra, zachovávání míru a očekávání odměny od Boha komunisté vedli k nesmiřitelnému boji s nepřáteli jejich učení, k „světovému požáru“ války až do vítězství komunismu na celém světě a ke spojování všech nadějí pouze stranou a jejím vůdcem, jež jsou „rozumem, ctí a svědomím všech pracujících“.

Lež, principiálně zakázaná, neboť otcem lži je satan, se pro bolševiky stává nejen možností, ale každodenní normou. „Základ, pilíř, půdu, a především neustále fungující zbraň bolševické vlády představuje lež,“ zapsala si Zinaida Gippiusová do svého Petrohradského deníku v listopadu 1919.

Na místo absolutní božské Pravdy komunisté kladli relativní lidskou, „třídní“, „proletářskou“ pravdu. A protože „rozumem, ctí a svědomím“ je jejich vůdce, bylo pro komunisty to, co on pokládal za dobro, dobrem, to, co pokládal za pravdu, bylo pravdou a to, co pokládal za zlo, bylo zlem.

Leninovi se dělalo doslova fyzicky zle ze všeho, co bylo spojeno s Božím jménem. V dopise Gorkému v listopadu 1913 napsal: „Veškeré náboženské ideje, jakákoliv idea nějakého pánbíčka, jakékoliv koketování s pánbíčkem je absolutně nepředstavitelná ohavnost.“ V projevu na III. celoruském sjezdu Komsomolu roku 1920 řekl: „Naše morálka je plně podřízena zájmům třídního boje proletariátu. Naše morálka je odvozena od třídního boje.“

Největší překážku pro světový třídní boj tvořilo společenství upřímně a hluboce věřících lidí.

Tolik Zubov a další ruští historikové. V době, kdy se stále více ozývají pro-ruské hlasy, je třeba znovu sdílet, že současné Rusko je zlo, které stále podporuje mnoho Rusů a pochopitelně i ruští vůdci. Máme co do činění se zlem, které se nezastaví absolutně před ničím – viz uvedené texty. Se zlem, které nenávidí život a stejně tak dárce života…

Dokud se Rusko nezřekne své minulosti a neprojeví lítost, nemůže být jiné. Bude nadále páchat zlo do té míry, do které mu to projde. Proč? Protože zlo a s tím související viny již nelze změnit, ale můžeme je pojmenovat a zříci se jich. Pokud to neuděláme, budeme je dělat stále znova. Tak jako současné Rusko na Ukrajině. Dělá jen to, co dělalo vždy.

Pokání a změna slovníku

Pokud jste věřící, asi nebudete zpochybňovat existenci hříchu ani fakt, že cesta k odpuštění hříchů je upřímné pokání a následné odpuštění. Čas od času mě znervózňují texty typu „kdo je z Boha narozen, nedopouští se hříchu“ (1 J 1, 9), protože z Boha narozen sice jsem, ale ne a ne se dostat do stavu, že bych nehřešil. Z chytrých knih jsem ale vyčetl, že tento verš naštěstí nemám brát tak, jak mu na první dobrou rozumím, a že i po uvěření budu dál hřešit. Cesta ven je nikoli v mojí dokonalosti, ale v Boží milosti. To mě ale nezbavuje potřeby žít životem pokání.

Jenže abych se mohl kát, musím mít odvahu pojmenovat to, co není dobré. Tedy pravdivě pojmenovat hřích. A zde je někdy problém, který pozoruji jak ve světě, tak i v církvi. Zdá se mi, že mluvit o hříchu nebo selhání se moc nenosí. A snad i proto jsme svědky jistých posunů také v mluvě.

Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou uvolnit se od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu, exhibicionismus je zdravé sebevědomí, sobectví je nastavování hranic, upovídanost je výřečnost, manipulace je snaha druhým ukázat správný směr atd.

Asi víte, kam mířím. To, co nás osvobodí, je pravda. Zároveň platí, že nepříjemná pravda bolí. Jenže až když pojmenujeme svoje selhání, můžeme se jednak s Boží pomocí začít měnit a jednak to či ono můžeme dát do Božího světla a prožít odpuštění. Žijeme-li v přeludu, těžko můžeme očekávat změnu.

Pokud někdy nepříjemnou pravdu sdělujeme druhým, pak je jasné, že je třeba ji sdělovat citlivě a v lásce. Pokud si ji uvědomíme sami o sobě, buďme k sobě pravdiví. Zároveň vězme, že v kontextu toho, co jsem napsal, není cílem pravda, ale pokání a nový začátek. A to je obrovská úleva!

Úspěch

Hned na začátku tohoto blogu chci zdůraznit, že se nejedná o moji aktuální zkušenost, byť s některými popsanými fenomény někdy zápasím. Netvrdím, že níže popsané je objektivní pocit práce duchovního. Zároveň jsem měl možnost a výsadu osobně hovořit s mnoha a mnoha pastory, a tak trochu vím, co popisuji… Někdy v něčem tomu tak je (a někdy nikoli).

Začtěte se do následujícího rozhovoru, který s tímto článkem souvisí.

„Kolik lidí máte v kostele?“

„No, kdyby přišli všichni najednou i se svými rodinami, tak asi sedmnáct.“

„Hm.“

„A kolik lidí chodí do vašeho kostela?“

„Tak pohybuje se to někde kolem pěti set, ale přesně to spočítat je těžké, protože přibývají moc rychle…“

„No teda!“

Když čteme tato slova, zůstává nám skryta skutečnost, že první pastor působí ve velmi problematické části městského centra, zatímco do sboru toho druhého se sjíždějí lidé i odjinud, protože se jim líbí krásné sborové prostor, okolí sboru je atraktivní lokalita k bydlení a je tam spousta mladých lidí ze střední vrstvy. Který z těch dvou má úspěch? Jak asi tušíte, z rozhovoru je patrné, jak mohou čísla klamat a jak je naše měřítko relativní. Přesto mu často podléháme, a to i v církvi.

Moc dobře vím, že bychom neměli toužit po světské slávě a uznání, zároveň ale čas od času potřebujeme vidět alespoň trochu výsledky své práce a mít pocit, že to, co děláme, dává smysl. Naskýtá se otázka, podle čeho měřit v práci duchovního výsledky… Podle počtu obrácených? Podle počtu lidí, kteří přicházejí v neděli? Podle počtu rozhovorů? Podle nových členů? Těžko říct. Jisté ale je, že mnoho duchovních výsledky své práce příliš často nevidí.

Můžete s člověkem vést nekonečné rozhovory o tom, že se potřebuje změnit, ale co když změna nakonec nenastane? Kážete sérii kázání o financích a pak jedete jednoho ze svých členů navštívit a on se vám svěří, že vydělává přes 50 000 Kč měsíčně, ale do sboru „skutečně přispívat nemůže“. První, co vás napadne, je otázka: Proč jsem o tom kázal? Hovoříte o tom, jak moc by bylo dobré, kdyby se sbor spojil na modlitbách, ale když organizujete modlitby, jen málokterý z klíčových pracovníků sboru se účastní. Prosíte lidi, aby vydrželi na členské shromáždění, protože potřebujete sboru něco důležitého sdělit nebo o něčem důležitém hlasovat, ale část členů se po shromáždění sebere a odejde. Oběd ve 12.00 je prostě oběd ve 12.00 a přes to nejede vlak. Kážete o lásce a milosrdenství a pak dojde na členské shromáždění, kde se lidé chovají, jako kdyby tato dvě slova nikdy neslyšeli. Do vašeho sboru chodí člověk, který se v jakési křesťanské organizaci věnuje pastoraci, ale vám s pastorací odmítá pomoci.

Vlivem výše popsaného není divu, že si někdy postupně začnete klást otázku, zda má vůbec vaše služba smysl. Jistě že má. Nikdy nevíme, co se v lidech ukládá. Nevíme, jak s nimi Bůh pracuje, navíc soudíme jen podle vnějších zdání. Ale přesto se někdy více, někdy méně vkrádá otázka, zda to, co děláme, má smysl, zvláště když se ovoce naší služby dlouhodobě nedostavuje.

Pokušením pak může být investovat svůj čas a energii do věcí, které jsou vidět – dávat své úspěchy na pomyslný nebo někdy skutečný Facebook či YouTube, počítat kolik přišlo lidí v neděli atd. Toto vše a mnohé další jsou čísla a data. Jenže to, co vidět není, je modlitba, práce se starými lidmi, návštěva nemocných a umírajících, trpělivá pastorace atd. Kazatel, který investuje jen do viditelných věcí, se míjí svým povoláním.

Zároveň je ale třeba chápat, že někdy přichází frustrace z toho, že ať se snažíte jakkoli, věci se hýbou kupředu jen velmi pomalu. Udržet si v takové situaci pozitivní přístup ke službě není snadné. Do toho někdy přichází kritika, někdy nikoli kritika, ale téměř nulová zpětná vazba. Nikdo s vámi nevyhodnocuje vaši práci, nikdo vám nedá najevo, zda to, co děláte, děláte dobře nebo špatně, málokdo vám poděkuje. S tím se pochopitelně setkáváte i v jiných zaměstnáních. Rozdíl je však v tom, že jako kazatel nejen pracujete, ale do svojí profese vkládáte celý život. Dost dobře si nemůžete říct „alespoň si vydělám“.

Některým kazatelům výše popsané nevadí, někteří o zpětnou vazbu ani moc nestojí, ale někteří by uvítali, kdyby s nimi jejich práci někdo probral a kdyby věděli, na čem jsou.

Pokud začneme jako kazatelé pochybovat o smyslu své práce, pokud jsme smutní, že se nedostavuj výsledky, i když se nám zdá, že děláme, co můžeme, je třeba vědět, že naší metou není úspěch, ale věrnost. Pochybnosti, které někdy přichází, jsou zároveň legitimní. Jen jim nesmíme podlehnout.

Nic než národ!

 Nic než národ!!!

3. 9. 2022 proběhla na Václavském náměstí demonstrace proti současné vládě. Chvíli jsem ji sledoval, něco jsem četl. Je zcela v pořádku, když lidé svoji nespokojenost s vládou vyjadřují na ulici. Díky Bohu, že jsme v zemi, kde lze nespokojenost vyjádřit na ulici – mimo jiné proto, že patříme i do dalších demokratických struktur, jako je třeba (jistě nedokonalá) EU, kde to též jde. Je jasné, že současná vláda není vládou dokonalých lidí, že dělá chyby a že je třeba na ně upozorňovat.

Zároveň je velmi pokleslé dávat do éteru hesla „o potřebě ukončit ředění národa ukrajinskými uprchlíky“ a rozšiřovat nesmysly, že jejich exodus se děje plánovaně. Hesla o čistotě národa a vymezování se proti jiným etnikům či národům nikdy nevedla k dobrým konců, ale naopak k mnoha mrtvým. Dělali to jak nacisté, fašisté, tak bolševici, a jak to dopadlo, netřeba psát. Stejně tak je z křesťanského, ale i obyčejně lidského pohledu nepřijatelné zpochybňovat pomoc Ukrajincům. Jistě je legitimní a správné diskutovat o tom, jak optimalizovat způsob, jak jim pomoci, ale je třeba jim pomoci a pomáhat i nadále. Jejich národ prožívá genocidu od jednoho z nejzrůdnějších režimů současnosti a pomoci jim prostě musíme. Zas tak moc nás tato pomoc nestála a oni skutečně nejsou příčinou toho, že někteří lidé mají problémy. Navíc nás Písmo na mnoha místech k pomoci „hostům“ vybízí.

Demonstrace pod heslem „Česko na prvním místě“ hraje na jeden z nejnižších lidských pudů, jímž je nacionalismus. A vězme, že nacionalismus funguje. Přemýšlím, jak se cítí Ukrajinci, kteří museli uprchnout ze své země a kteří nyní vidí podobné masové výlevy. Je mi z toho smutno a stydím se.

Hesla „tato válka není naše“ ukazují na typické čecháčkovství, které se naštěstí projevuje u stále menší skupiny lidí (zároveň to není rys jen části našeho národa). Když někdo trpí, pak je to i o nás – viz třeba podobenství o milosrdném Samařanovi. Zároveň pokud padne Ukrajina, přijdou na řadu další země.

Nechci se rozepisovat o dalších oblastech a o heslech, která na demonstraci zazněla a se kterými nesouhlasím, ale i to, co jsem napsal výše, je pro mě známkou, že takhle tedy skutečně ne. Zde skutečně nejde o národ…

Nacismus a současné Russko – pár podobností

Když čteme některé komentáře o válce na Ukrajině, občas ve slově Rusko nebo Rusáci autoři použijí dvě S a nacistické blesky jako symbol toho, že Ruská agrese a její styl se příliš neliší od toho, co dělal Hitler. V tomto článku se pokusím ukázat, že toto tvrzení je hluboce pravdivé. Vycházet budu z myšlenek J. Sackse a T. Snydera a jejich vynikajících knih „Ne v Božím jménu“ a „Cesta k nesvobodě“. Článek píšu jednak proto, že považuji za potřebné o ruské agresi psát a mluvit, ale i proto, že můj poslední článek na podobné téma vyvolal u některých pro-ruských komentátorů silnou nevoli. Doufám, že tento článek v nich vyvolá nevoli ještě silnější.

J. Sacks v knize „Ne v Božím jménu“ tvrdí, že k přetvoření morálky národa vůdcové často používají vzpomínky na zašlou slávu (Ne v Božím jménu, s. 60 – 65). Cituje V. Volkana, který tento koncept aplikoval na mezinárodní konflikt a ukázal na nevyhnutelný důsledek takového počínání. Píše o „zvoleném traumatu“, což je událost, která „přivodila velké skupině lidí společné ztráty, vyvolala v nich pocit bezmocné oběti, pronásledované jinou skupinou, a způsobila jim společně sdílené ponižující ublížení“. Například v Bosně a Hercegovině Miloševič a Karadžič oživili vzpomínky na šest set let starou bitvu na Kosově poli v roce 1389, v níž muslimští Osmané porazili Srby. Pro Hitlera byla zvoleným traumatem porážka Německa v první světové válce a potupné podmínky versailleské mírové smlouvy. Zároveň z porážky Německa a z následných ekonomických útrap obvinil Židy. Putin zvolil trauma, jímž je napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Jakmile dokážete identifikovat nepřítele, oživit zvolené trauma a sjednotit národ ve strachu a nenávisti vůči obecné hrozbě, stává se najednou násilí oprávněnou pomstou a nezbytnou ochranou vaší skupiny. Tak jako Hitler bránil Německo před Židy, tak brání Putin Rusko před nacisty z Ukrajiny. Najednou se role obrací a agresor se stává obětí.

Po tomto začátku následují tři fáze porážky jakékoliv mravnosti. První fází je odlidštění, kdy už vaši protivníci nejsou lidé. Pro nacisty byli Židé hmyz, paraziti, rakovina, jíž je třeba se zbavit. Goebbels popisoval vyhlazení Židů jako „sociální hygienu“ a přirovnával ho k situaci, kdy „lékař zamezí bacilu dále kolovat“. Podobných odporných přirovnání si lze najít celou řadu. Začtěme se do toho, jak o Ukrajincích mluví ruští představitelé. Jeden z Putinových poradců, S. Glazjev, nazval Ukrajinu „fašistickým státem se všemi příznaky fašismu, které věda zná“. (Cesta k nesvobodě, s. 144) Podobné výroky pronášel i Putin a další okolo něj. Další hlásná trouba Kremlu – Dugin (vyjadřoval jsem se o něm jinde) – psal o ukrajinských obráncích vlastní země jako o „žoldácích junty z řad ukrajinských svinských fašistů“. Fáze odlidštění dává legitimitu k zabíjení, protože najednou nezabíjíte lidi, ale vši, bacily, svině, fašisty…

Druhá fáze je fáze oběti. Poté, co odejmete vašim nepřátelům lidství, musíte najít způsob, jak ze sebe sejmout odpovědnost za zlo, které pácháte nebo se páchat chystáte. A to se děje tak, že obětí jste vy a vámi páchaná zvěrstva jsou tedy ospravedlnitelná. Deset dní po obsazení Československa publikoval Goebbels esej, v němž napsal: „Vinu nesou Židé! (Nepřipomíná vám to něco? Kdo podle Putina a jeho okolí nese zodpovědnost za agresi na Ukrajině???) Pokud by jedné temné hodiny měla v Evropě vypuknout válka, musí toto zvolání zaznít všemi kouty naší země. Vinu nesou Židé!“ V novoročním projevu roku 1940 Hitler tvrdil: „Židovský kapitalista, nepřítel světa stojící proti nám, má jediný cíl: zlikvidovat Německo a německý národ.“ Rusové pocit oběti vytvářeli a vytváří trochu jinak, ale v principu se jedná o stejné postupy. Poté, co v roce 2014 Rusko zahájilo ostřelování Ukrajiny, ruská televize odvysílala působivý a zároveň zcela vylhaný příběh tříletého ruského chlapce, kterého prý ukrajinští vojáci ukřižovali ve Slavjansku. Sice neexistovaly žádné důkazy, nikdo z těch, o kterých se v šotu mluvilo, reálně neexistoval, dokonce neexistuje ani Leninovo náměstí, kde se údajně vražda udála. Když byl na tyto rozpory upozorněn ruský ministr pro komunikaci Alexej Volin, opáčil, že záleží jen na sledovanosti. Kruci-fikce upoutala pozornost, a tudíž bylo vše v nejlepším pořádku. Historku s ukřižováním si zřejmě vymyslel A. Dugin, který ji v mírně odlišné verzi již předtím vyvěsil na svém profilu. Obraz zavražděného nevinného chlapce učinil dle Dugina z Ruska Krista národů a z jeho agresivní války odpověď na ďábelskou krutost. Cílem ruské intervence pak bylo, jak prohlásil Putin, ochránit ruský svět. (Cesta k nesvobodě, s. 173) Jinými slovy Rusko si vytvořilo mýtus oběti, stejně jako tomu bylo s nacistickým Německem. Oběma to dalo plné právo se bránit, případně bránit „svou krev“. Podobně jako nacisté "bránili" "Němce v pohraničí, když Hitler hledal záminku pro rozpoutání agrese vůči naší zemi nebo jako když bránili svět před „židovským morem“, "brání" Putin krajany na Ukrajině a hrozí tím, že bude chránit i další krajany za hranicemi Ruska. Paradoxně to říká představitel země, kde lidský život měl a stále má jen malou hodnotu.

Poté, co dojde k dehumanizaci a démonizaci spojené s pocitem oběti, může nastoupit třetí fáze: páchání zla z altruistických pohnutek (altruismus – jednání ve prospěch druhého člověka). Hitler v Mein Kampfu napsal, že vyhlazením Židů „koná Hospodinovo dílo“. Nacismus se navenek prezentoval jako hluboce mravní hnutí s cílem očistit národ od cizorodých prvků, indoktrinujících jeho krevní řečiště, obnovit velikost árijské rasy, zbavit svět falešných doktrín, jako je kapitalismus a komunismus. Smyslem národního státu pak byla ochrana původních rasových skupin, které jsou nositeli kultury.

Když Rusko poprvé vpadlo na Ukrajinu, Noční vlci pak uspořádali se svými motorkami exhibici v Sevastopolu. Exhibice se konala v ohromné hale. Předák Nočních vlků A. Zaldostanov přečetl manifest „Náš nový den vítezství“, který o několik měsíců dříve zveřejnil ruský fašistický publicista A. Prochanov (Snyder, s. 60). Ten ve svém textu obhajoval napadení Ukrajiny tvrzením, že je analogické s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Zároveň válku vnímal jako zápas mezi ruskou nevinností a západní dekadencí. Západní dekadenci pojal sexuálně slovy, že sní o rozkvětu, který nebude zmařen (západní) deflorací. Jinde psal, že Evropa zabíjí Rusko: „My se AIDS nenakazili – to oni nás nakazili záměrně jako důsledek biologické války. Jedinou obranou je ruský vykupitel. Spása nastane splynutím Ruska, Ukrajiny a Běloruska.“ Nakonec Prochanov při popisované show řekl, že černé sperma fašismu vyšplíchlo na Kyjev, matku všech ruských měst. Stejně jako německý nacismus i ruský nacismus se zde prezentoval jako mravní hnutí, které očišťuje Rusko od cizorodých prvků. (Snyder, s. 178) Podobná slova byla a jsou vysílána na ruských státních kanálech s cílem dehumanizovat Ukrajince a stejně tak celý Západ.

Německý nacismus byl pojmenován, Němci se nespočetněkrát káli. Ruský nacismus vidíme v přímém přenosu, jen nám někdy nedochází, že se jedná o velmi podobné kořeny a myšlenkové vzorce, jako tomu bylo kdysi.

Význačný historik umění Gombrich analyzoval německou válečnou propagandu a došel mj. k závěru, že nacistická propaganda byla účinná ani ne tak zásluhou svých lží, ale díky tomu, že světové události vsadila do paranoidního vzorce. Do patologického dualismu dobra a zla. Přesně to dělá Putin a jeho okolí. Nebojuje jen s Ukrajinou, ale se zlým a dekadentním Západem, který to vše vlastně rozpoutal, a tím chrání „tradiční hodnoty“. Z toho plyne, že čím méně shovívavosti projevíte, tím lépe, protože obhajujete dobro.

Myslím, že nám úplně nedochází, s kým nebo s čím máme na Východě co do činění. O to více se modleme za ukončení konfliktu a za to, aby tento konflikt vedl svět k hluboké reflexi.

Článek byl napsán pro magazín Proboha

Pár myšlenek k zákazu potratů

 V pátek 24. června Nejvyšší soud USA zrušil rozhodnutí v kauze Roeová versus Wade z roku 1973. Tehdy Nejvyšší soud rozhodl, že podle americké ústavy mají všechny ženy ve Spojených státech právo na volný přístup k umělému ukončení těhotenství zhruba do 23. týdne těhotenství. Důležité je připomenout i to, že výše popsané rozhodnutí se odkazovalo na 14. dodatek americké ústavy, který mluví o právu na soukromí. Od té doby musely všechny americké státy potraty legalizovat. Nyní bude potrat legální jen v některých státech, konkrétně ve dvaceti a v hlavním městě Washingtonu D. C., v dalších je potrat protizákonný. Výjimka bude možná v případě ohrožení života matky. Většina států ale nedovoluje umělé ukončení těhotenství ani v případě, kdy se jedná o znásilnění nebo incest.

Na první čtení se zdá, že z křesťanského pohledu není co řešit. Možná jste slyšeli výrok, že potrat je vražda a tečka. I proto do velmi silné skupiny, která pro zrušení potratů bojovala, patřili jak mnozí američtí evangelikálové, tak katolíci. Mediálně nejznámějším případem bylo vyloučení předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové ze „svatého přijímání“ arcibiskupem Cordileonem kvůli tomu, že potraty dlouhodobě obhajovala.

Jenže je to tak jednoduché? Jakkoli nechci potraty relativizovat, nemohu se vyhnout několika otázkám, které mi vrtají hlavou.

Jak jsem napsal, někteří křesťané mají jasno, že potrat rovná se vražda. Podívejme se ale na následující text: Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život. Ex 21, 22 – 23

Jak to, že za usmrcení živé ženy byl vyšší trest než za usmrcení plodu? Proč „život za život“ platí až o narozených? Jako odpověď se nabízí vysvětlení, že narozený život má vyšší hodnotu než nenarozený. Nebo jak jinak tento text vysvětlit?

Další text je v Num 5, 20 – 27. Jde o to, že je-li žena nařčena z nevěry, má jí kněz dát vypít vodu prokletí, která vyvolá potrat. Ponechme stranou poněkud drsné praktiky tehdejší doby a ptejme se po principu. Jak je možné, že má být z Božího dopuštění vyvolán potrat? Starý zákon znal popravy, ale vždy se jednalo o lidi, kteří se provinili. Nenarozené dítě se neprovinilo. Nikde v Bibli není výzva k usmrcení nevinného člověka kvůli hříchu někoho jiného, mimo potracení plodu. Opět se nabízí otázka, zda má nenarozený plod stejnou hodnotu jako živý člověk. Rabi J. Sacks, kterého občas cituji, píše: „Až do chvíle zrození nemá plod právní status osoby. Tak na to nahlíželi učenci v zemi izraelské.“ (Sacks J., Denní čtení z Tóry, s. 154)

K tomu, aby došlo k početí, musí být muž a žena. Za početí nového života tedy nesou plnou a stejnou zodpovědnost oba. Jenže v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu je za potrat trestána jen žena, což považuji za nespravedlivé. Poněkud přízemně řečeno, Pepík si ulevil, ale kriminalizovaná bude jen Mařenka. Pokud má být potrat trestný, měli by být potrestáni oba aktéři. Proč má nést následky jen žena!? Trochu mi to připomíná kamenování cizoložné ženy. Rozběsnění konzervativci ji s biblickými verši na rtech chtějí ukamenovat, jen ve svém svatém zápalu zapomněli, že žena zřejmě nesouložila sama ze sebou, a proto muže, který si s ženou užíval, nechali být.

Pro střední a vyšší vrstvy obyvatelek USA tento zákon znamená jednu zpáteční letenku navíc. Konkrétně do států, kde se potraty provádět mohou. Naopak pro chudší vrstvy to bude znamenat více nechtěných dětí nebo více ilegálních potratů se všemi špatnými následky. Mám za to, že restrikce v tomto případě nic zásadního nezmění.

V etice platí pravidlo dvou extrémů, kdy jedním extrémem je dogmatismus, druhým pak relativismus. První dává pravidla bez toho, aby posuzoval kontext té které situace, druhý pak na jakákoliv pravidla rezignuje a řídí se heslem: dělej, co je ti příjemné. Obojí je krok špatným směrem. Když za mnou přichází lidé, kteří stojí před těžkým životním rozhodnutím, a ptají se mě, co mají dělat, mám-li jim pomoci, potřebuji znát jejich životní situaci. Proto velmi nerad odpovídám na otázku, zda je to či ono hřích či selhání, aniž bych znal okolnosti. Abychom to vztáhli k našemu tématu. Máme-li zaujmout postoj k potratu, musíme znát konkrétní příběh, který stojí za rozhodnutím na potrat jít. Mnohé ženy, které tento zákrok podstoupí, na něj totiž nejdou jen tak z plezíru.

Pokud církve a věřící hlasitě protestují proti potratům, pak je třeba, aby dokázali udělat i krok druhý, tj. aby pomohli vytvářet prostředí nebo záchytné sítě pro to, aby na tento zákrok jít nebylo třeba. Křičet, že potrat je vražda, nejen že nestačí, ale má to zcela opačný efekt, než bychom si jako věřící přáli.

Já sám zastávám názor, že obecně je potrat špatná volba a že život vzniká při početí, ale chápu, že nežijeme v teokratickém zřízení a že i tato špatná volba má výjimky, a to nejen ohrožení života matky.