Úspěch

Hned na začátku tohoto blogu chci zdůraznit, že se nejedná o moji aktuální zkušenost, byť s některými popsanými fenomény někdy zápasím. Netvrdím, že níže popsané je objektivní pocit práce duchovního. Zároveň jsem měl možnost a výsadu osobně hovořit s mnoha a mnoha pastory, a tak trochu vím, co popisuji… Někdy v něčem tomu tak je (a někdy nikoli).

Začtěte se do následujícího rozhovoru, který s tímto článkem souvisí.

„Kolik lidí máte v kostele?“

„No, kdyby přišli všichni najednou i se svými rodinami, tak asi sedmnáct.“

„Hm.“

„A kolik lidí chodí do vašeho kostela?“

„Tak pohybuje se to někde kolem pěti set, ale přesně to spočítat je těžké, protože přibývají moc rychle…“

„No teda!“

Když čteme tato slova, zůstává nám skryta skutečnost, že první pastor působí ve velmi problematické části městského centra, zatímco do sboru toho druhého se sjíždějí lidé i odjinud, protože se jim líbí krásné sborové prostor, okolí sboru je atraktivní lokalita k bydlení a je tam spousta mladých lidí ze střední vrstvy. Který z těch dvou má úspěch? Jak asi tušíte, z rozhovoru je patrné, jak mohou čísla klamat a jak je naše měřítko relativní. Přesto mu často podléháme, a to i v církvi.

Moc dobře vím, že bychom neměli toužit po světské slávě a uznání, zároveň ale čas od času potřebujeme vidět alespoň trochu výsledky své práce a mít pocit, že to, co děláme, dává smysl. Naskýtá se otázka, podle čeho měřit v práci duchovního výsledky… Podle počtu obrácených? Podle počtu lidí, kteří přicházejí v neděli? Podle počtu rozhovorů? Podle nových členů? Těžko říct. Jisté ale je, že mnoho duchovních výsledky své práce příliš často nevidí.

Můžete s člověkem vést nekonečné rozhovory o tom, že se potřebuje změnit, ale co když změna nakonec nenastane? Kážete sérii kázání o financích a pak jedete jednoho ze svých členů navštívit a on se vám svěří, že vydělává přes 50 000 Kč měsíčně, ale do sboru „skutečně přispívat nemůže“. První, co vás napadne, je otázka: Proč jsem o tom kázal? Hovoříte o tom, jak moc by bylo dobré, kdyby se sbor spojil na modlitbách, ale když organizujete modlitby, jen málokterý z klíčových pracovníků sboru se účastní. Prosíte lidi, aby vydrželi na členské shromáždění, protože potřebujete sboru něco důležitého sdělit nebo o něčem důležitém hlasovat, ale část členů se po shromáždění sebere a odejde. Oběd ve 12.00 je prostě oběd ve 12.00 a přes to nejede vlak. Kážete o lásce a milosrdenství a pak dojde na členské shromáždění, kde se lidé chovají, jako kdyby tato dvě slova nikdy neslyšeli. Do vašeho sboru chodí člověk, který se v jakési křesťanské organizaci věnuje pastoraci, ale vám s pastorací odmítá pomoci.

Vlivem výše popsaného není divu, že si někdy postupně začnete klást otázku, zda má vůbec vaše služba smysl. Jistě že má. Nikdy nevíme, co se v lidech ukládá. Nevíme, jak s nimi Bůh pracuje, navíc soudíme jen podle vnějších zdání. Ale přesto se někdy více, někdy méně vkrádá otázka, zda to, co děláme, má smysl, zvláště když se ovoce naší služby dlouhodobě nedostavuje.

Pokušením pak může být investovat svůj čas a energii do věcí, které jsou vidět – dávat své úspěchy na pomyslný nebo někdy skutečný Facebook či YouTube, počítat kolik přišlo lidí v neděli atd. Toto vše a mnohé další jsou čísla a data. Jenže to, co vidět není, je modlitba, práce se starými lidmi, návštěva nemocných a umírajících, trpělivá pastorace atd. Kazatel, který investuje jen do viditelných věcí, se míjí svým povoláním.

Zároveň je ale třeba chápat, že někdy přichází frustrace z toho, že ať se snažíte jakkoli, věci se hýbou kupředu jen velmi pomalu. Udržet si v takové situaci pozitivní přístup ke službě není snadné. Do toho někdy přichází kritika, někdy nikoli kritika, ale téměř nulová zpětná vazba. Nikdo s vámi nevyhodnocuje vaši práci, nikdo vám nedá najevo, zda to, co děláte, děláte dobře nebo špatně, málokdo vám poděkuje. S tím se pochopitelně setkáváte i v jiných zaměstnáních. Rozdíl je však v tom, že jako kazatel nejen pracujete, ale do svojí profese vkládáte celý život. Dost dobře si nemůžete říct „alespoň si vydělám“.

Některým kazatelům výše popsané nevadí, někteří o zpětnou vazbu ani moc nestojí, ale někteří by uvítali, kdyby s nimi jejich práci někdo probral a kdyby věděli, na čem jsou.

Pokud začneme jako kazatelé pochybovat o smyslu své práce, pokud jsme smutní, že se nedostavuj výsledky, i když se nám zdá, že děláme, co můžeme, je třeba vědět, že naší metou není úspěch, ale věrnost. Pochybnosti, které někdy přichází, jsou zároveň legitimní. Jen jim nesmíme podlehnout.