Pokání a změna slovníku

Pokud jste věřící, asi nebudete zpochybňovat existenci hříchu ani fakt, že cesta k odpuštění hříchů je upřímné pokání a následné odpuštění. Čas od času mě znervózňují texty typu „kdo je z Boha narozen, nedopouští se hříchu“ (1 J 1, 9), protože z Boha narozen sice jsem, ale ne a ne se dostat do stavu, že bych nehřešil. Z chytrých knih jsem ale vyčetl, že tento verš naštěstí nemám brát tak, jak mu na první dobrou rozumím, a že i po uvěření budu dál hřešit. Cesta ven je nikoli v mojí dokonalosti, ale v Boží milosti. To mě ale nezbavuje potřeby žít životem pokání.

Jenže abych se mohl kát, musím mít odvahu pojmenovat to, co není dobré. Tedy pravdivě pojmenovat hřích. A zde je někdy problém, který pozoruji jak ve světě, tak i v církvi. Zdá se mi, že mluvit o hříchu nebo selhání se moc nenosí. A snad i proto jsme svědky jistých posunů také v mluvě.

Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou uvolnit se od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu, exhibicionismus je zdravé sebevědomí, sobectví je nastavování hranic, upovídanost je výřečnost, manipulace je snaha druhým ukázat správný směr atd.

Asi víte, kam mířím. To, co nás osvobodí, je pravda. Zároveň platí, že nepříjemná pravda bolí. Jenže až když pojmenujeme svoje selhání, můžeme se jednak s Boží pomocí začít měnit a jednak to či ono můžeme dát do Božího světla a prožít odpuštění. Žijeme-li v přeludu, těžko můžeme očekávat změnu.

Pokud někdy nepříjemnou pravdu sdělujeme druhým, pak je jasné, že je třeba ji sdělovat citlivě a v lásce. Pokud si ji uvědomíme sami o sobě, buďme k sobě pravdiví. Zároveň vězme, že v kontextu toho, co jsem napsal, není cílem pravda, ale pokání a nový začátek. A to je obrovská úleva!