Významný představil moderního liberalismu sir Karl Popper napsal následující varování: „Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. B. Kuras k tomu dodává, že si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás totiž učí, že v bezbřehé toleranci vítězí i početně malá skupina všeho odhodlaných totalitaristů, kteří si s nějakou tolerancí hlavu nelámou a místo toho vám obrazně nebo i doslova zlámou vaz. A ještě jeden citát, tentokrát od spisovatele T. Manna: „Tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“.
Trochu zemitěji to vystihl rabín J. Sacks: „Abyste mohli s nepřítelem diskutovat, musíte zůstat naživu“. Dovolil bych si k tomu dodat, že vás nemusí zabít fyzicky, ale třeba profesně.
Jako vše ušlechtilé, i tolerance se dá zneužít. Absolutní tolerance a s ní související svoboda totiž v konečném důsledku dává svobodu i tomu, co jí chce zničit a tím nakonec sama sebe ničí. V posledních letech jsme svědky tohoto fenoménu na mnoha místech Evropy a v západní civilizaci. Pokud se nejedná o úplné extrémy, jedná se o strach nebo nechuť pojmenovávat zlo zlem nebo vynášet jakékoliv hodnotící soudy, které se týkají morálky a etiky. Jenže jak kdosi řekl: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, a protože musíme být tolerantní, už nenajde sílu k obnově sebe sama“.
Abychom uhájili společnost, kde je jednou z vysokých hodnot tolerance, musíme se někdy stát netolerantní. Netolerantní vůči zlu, násilí, ponižování, šikaně, lžím atd. Zároveň budeme muset mít někdy odvahu tyto a další vlastnosti pojmenovat (žel, někdy to už odvahu chce) a bránit se těm, kdo je šíří. Toto ale v relativismem rozbředlé společnosti není úplně snadné.
Určitý paradox „být netolerantní abych uhájil toleranci“ platí jak ve společnosti obecně, tak v jakémkoli lidském společenství církev nevyjímaje. Problém je v tom, že netolerantním lidem někdy nechybí sebejistota, asertivita, sebevědomí, nemusí jim chybět ani vzdělání, dokáží se velmi rychle ozvat a někdy i rozdat rány, zvláště když mají pocit, že bojují za „svatou věc“. A než se někdo ozve, může být pozdě…
1 komentář:
Dobrý den,
přečetl jsem si článek a vyjádřil bych se k poslednímu odstavci a položil bych spíše otázku,co si vlastně konkrétní denominace (možná vedení) pod pojmem tolerance představuje. Mám osobní zkušenost, že mnozí bratři byli z tohoto vašeho pohledu ,,netolerantní" v očích vedení církve, když upozorňovali právě vedení,že jde špatným směrem a schvaluje věci, které nejsou v souladu s Božím slovem. Tyto věci vnímalo více lidí ze společenství a ačkoliv na to byli upozorňováni, vedení je nazvalo ,,netolerantními" a tito lidé ze sboru pak museli odejít (nebudu zmiňovat o jaké sbory se jednalo,ale má osobní zkušenost je i ze sboru Církve bratrské).
Takže tady bych spíše chtěl vypíchnout tu věc, že člověk,který se ozývá, může mluvit Boží slovo a je na vedoucích(nebo ostatních,ke kterým je slovo vyřčeno, aby to uměli podle Boží moudrosti vyhodnotit a ne hned druhé nazývat netolerantní:)
Okomentovat