Ovčáček a pokání

Před pár lety vydalo nakladatelství Návrat domů knihu „Nekončící milost“. Vzpomínám si, že jsem tuto knihu přečetl jedním dechem. I když jsem Bibli celkem znal, vyrůstal jsem v církvi a byl jsem kazatelem, autorův pohled na milost na mě zapůsobil jak polití živou vodou. Když za mnou před pár dny přišel syn s otázkou, zda bych mu nedoporučil jednu dobrou křesťanskou knížku s tím, že nemá moc času číst, a proto ta knížka musí být „fakt dobrá“, doporučil jsem mu tedy Nekončící milost.

P. Yancey v této knize ukazuje milost na mnoha příbězích, které by se daly shrnout do následujícího vzorce. Popíše nějakého člověka, který napáchal mnoho zla nebo se dopouštěl nemorálního chování – od nacistických vrahů, zkorumpovaných politiků až po prostitutky a notorické opilce. Poté ukáže, jak se tito lidé káli a jak se jich následně dotkla Boží milost a proměnila je. Zároveň už ale mnozí z nich nemohli vrátit to, co napáchali. Yancey ukazuje, jak je milost pro mnohé lidi provokující a vlastně nepochopitelná, a to včetně křesťanů. Představa, že to někomu tak snadno projde jen na základě pokání, je pro někoho neakceptovatelná.

Když jsem jednotlivé příběhy četl, říkal jsem si, jak je to smutné, že lidé nedokážou akceptovat něčí pokání. Dobře se čtou příběhy o pokání a milosti z celého světa a z různých etap historie, pokud se nás netýkají. Stejně tak nám nedělá problém číst příběhy o napravené cizoložnici, marnotratném synu, Zacheovi atd. Ano, byli to nepochybně hříšníci, ale nijak osobně se nás tyto příběhy netýkají.

Jenže pak se stalo, že těsně před smrtí uvěřil bývalý premiér S. Gross. Pochopitelně nevidíme do srdce člověka, ale pokud uvěřil v Krista, pak není důvod pochybovat, že ho Kristus přijal, ačkoli bylo s jeho osobou spojeno několik skandálů. Napsal jsem o tom článek a strhla se mela. Pro inspiraci přikládám jeden komentář: „Jen si poslužte, nějaký ten palec dolů rád snesu. Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luteráni a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky a jsem na to hrdý.“

Před pár dny se nechal slyšet hradní mluvčí Ovčáček, že lituje své minulosti a jedovatých výroků, které vnášel do společnosti. Není třeba psát, jak moc Ovčáček této společnosti škodil, jak ji rozeštvával, jak se svými přidrzlými a zlými tweety i výroky dobrovolně stával nástrojem svého šéfa a jeho podivné hradní party. Když se nechal slyšet, že svých přehmatů lituje, zvedla se vlna odporu. Lidé dávali na sociální sítě Ovčáčkovy zlé výroky a postoje s tím, že něco se prostě zapomenout nedá.

Chápu tyto reakce. Ano, zapomenout se leccos nedá, ale odpustit ano. Milost je skandální, provokativní, nelogická. Přece není možné, aby se někomu jen tak odpustilo! Případně ano, ale jen malým hříšníkům, nebo i těm velkým, ale těm, o kterých se píše v Bibli, nebo těm, co si to odpracují…

Příběh hradního mluvčího ukazuje, jak moc si dovedeme představit, že je milost a odpuštění pro každého. Chce se mi dodat i pro Ovčáčka, ale místo toho napíšu i pro mě. A s jistou bázní dodávám i pro vás, co se cítíte přece jen o trochu lepší než pán, o kterém je tento článek.