Před pár dny jsem napsal blog, ve kterém jsem se
zabýval otázkou odpuštění v kontextu prezidentova mluvčího Ovčáčka. Strhla
se velmi zajímavá, a třeba dodat i kultivovaná diskuse. A třeba dodat, že jsem
rozuměl oběma pólům. Nechci ale více psát o dotyčném pánovi, nakonec mnohé
ukáže až čas. Zastavme se chvíli u otázky odpuštění. Nebudu originální, protože
pouze převyprávím text z knihy Toma Segeva „Skutečnost a legenda“.
Jedná se o biografii Simona Wiesenthala, který mj. proslul
přezdívkou „lovec nacistů“. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“
rozebírá Wiesenthalovu povídku Slunečnice. Dovolím si tuto kapitolu
převyprávět.
Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které
Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla
slunečnice. Autor si najednou představil, že se dívá na tajné spojení mezi
světem mrtvých a živých, a najednou ho ale přepadla závist. Protože byl
v koncentračním táboře, věděl, že až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na
jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice
na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce
Slunečnice. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů
a požádal je o jejich názor na morální dilema, které za chvíli vysvětlím a
předložím i vám. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi
uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za
války, a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem
SS.
Stalo se to za války ve Lvově, v budově polytechniky,
kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice
německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy
odveden, aby vykonával jakousi práci.
Náhle k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda
je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo
pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj, slovy Wiesenthala, „hledělo
cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si
k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že
ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce
vyprávět o hrozném zločinu, který musí povědět nějakému Židovi. Wiesenthala to
nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil
nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat, a napadlo ho, že
za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.
Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec
pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické
víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník
přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska.
V jedné ulici pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty.
Všechny nacpali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno
nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům,
aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Příslušníci SS potom
barely zapálili. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale
příslušníci SS je stříleli, ostatní se za živa škvařili.
Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže
zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného
prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském
ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z
parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči,
které žalovaly. Oči, které nechápaly proč.“ Zraněný příslušník SS ale vyprávěl
dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to
Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik
hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a
nemůže pro něj nic udělat.“ Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který
měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze
slova odešel…
Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli
spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se
každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že
nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily
a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla
zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce.
Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po
pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně.
Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající
projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění
zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal
vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy
hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila
otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat, a
tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace
s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?“.
Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou
nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl
nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou,
kde byl Bůh během holocaustu. Míst toho se obrátil na profesionály, filozofy,
spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.
Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal:
„Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit
ostatní, a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká
spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu
a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ Svoji
dlouhou odpověď zakončila slovy: „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez
rozhřešení.“
Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační
tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností,
které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se
esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik
duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.
Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím
Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal: „Ježíš kázal, že
odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil,
chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“ Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec
neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David Ben-Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin,
Jomo Kenyatta a další.
Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor,
napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo
se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.
Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vín je
soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla
přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní
podíleli, odlišný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že
když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR,
pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské
přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal:
„Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez
odpuštění není budoucnosti.“
Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební
materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by na
Wiesenthalově místě dělaly, a stovky dětí mu prý své eseje poslaly. Autor
z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93
let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…
Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy k tomu,
aby k odpuštění nedošlo, stačí mnohem méně. Jenže bez odpuštění není možná
milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění
se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky
je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.
Na závěr si dovolím položit otázku, kterou položil autor.
Jak byste reagovali vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat