Není to zdanění restitucí nakonec k něčemu dobré?

Tak nakonec zákon o zdanění restitucí prošel. Nemá smysl vršit další řádky o tragikomedii tohoto rozhodnutí, snad i proto, že hlavní pákou celého procesu jsou ti, kdo majetek církvím sami ukradli. Tedy komunisté. Navíc zákon stejně neprojde přes ústavní soud. Ale…

Ale pokusme se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Doposud se církve měly celkem dobře i díky penězům, které přicházely právě z restitucí. Navíc po roce 1989 dlouhou dobu platilo, že když si ta která církev napsala, že má x zaměstnanců, dostala na ně státní peníze. Ne všechny církve odolaly tomuto pokušení a počty jejich duchovních byly hodně podezřelé. Je třeba dodat, že tento systém si církve nezvolily a že se jednalo o snahu nějak narovnat křivdy napáchané komunisty, že ze strany státu dlouho nebyla vůle restituce řešit, nicméně (některé) církve od státu peníze dostávaly.

Najednou církev resp. místní sbor díky zdanění restitucí o část peněz přijde. Jak jsem se dočetl, pro některé to může být likvidační. Jinými slovy to bude pro církev znamenat větší či menší diskomfort. Jenže není to tak, že právě v dobách, kdy se církev musela vyrovnávat s nepříjemnostmi, tak šla do sebe? Kladu si otázku, zda sbory anebo církve, které jsou příliš závislé na penězích od státu, jsou zdravé a zda není lepší, aby na ně ekonomická realita dopadla již nyní. Pokud by vyschl zdroj restitučních peněz, zřejmě by některé sbory přestal vést kazatel nebo farář na plný úvazek, některé sbory by se musely sloučit, musela by se finančně a tedy i personálně ztenčit ústředí církví, někteří duchovní by museli jít z plnočasové práce v církvi do civilního zaměstnání (což by některým nepochybně prospělo, zároveň by to neprospělo sborům). Snížily by se dotace církví a sborů různým paracírkevním organizacím (nicméně ty jsou často dotovány ze zahraničí).

Zároveň by nově nastalá situace vedla členy církví k jednomu někdy téměř zapomenutému slovu, které zní štědrost. Možná bychom přišli na to, že navzdory některým hluboce teologickým úvahám o tom, jak se desátky přežily, bychom zjistili, že desátky až tak úplně mimo nejsou a že duchovní život sboru je s penězi více provázán, než jsme si někdy ochotni připustit. Možná, že bychom se začali modlit za probuzení nejen lidských duší, ale i peněženek. Nebylo by to úžasné? Leckteří kritici KS by se najednou této církve ptali „a jak jste to bez státních dotací dokázali?“

Jinými slovy zdanění restitucí by církvemi zamávalo. Nezlikvidovalo by je, ale zamávalo. Někdy více, někdy méně, ale příjemné by to nebylo. Jenže možná je třeba, aby s námi něco zamávalo a jak se někdy říká, o peníze jde až na prvním místě. Není to tak vždy, ale nějak se nám ty „mrchy prachy“ do toho našeho duchovního světa stále pletou. Ne nadarmo se většina Ježíšových podobenství peněz a majetku týká. 

Takže i když se mi pochopitelně z principu nelíbí, co sněmovna schválila a považuji to za silně nemorální, kladu si otázku, zda jako církve nepotřebujeme nějakou facku, která nám pomůže se vzpamatovat. A pokud už nějaká facka má přijít, pak raději tato, než pronásledování…