Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?

Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.

<

Během posledních dnů tohoto roku jsem byl s mládeží našeho sboru na jedné chatě v horách. Vážím si, že nemusím jako kazatel místního sboru absolvovat během svátků x kázání na téma Vánoce a konec roku a místo toho být v mládeží… mj. i s těmi, jejichž rodiče kdysi se mnou jezdili na Silvestra na hory. Vedete stejné diskuse, řešíte stejné otázky, ti, se kterými mluvíte, jsou stále ve věku 16 – 20, jen se posunul čas, vy jste o jednu generaci starší a kladete si otázku, jak se mládež změnila.

Vždy je pokušení idealizovat si „staré, dobré časy“. Zapomínat na chyby, zápasy a vidět současnost na růžovo. Vidět mladou generaci jako zkaženou a tu svojí jako dobrou. Zároveň je druhý extrém, kterému, řekl bych, dnes podléhají někteří starší lidé a to je tvrzení, že dnešní době z mnoha důvodů už nemohou rozumět. Možná nepochytili poslední novinky na sociálních sítích, ale i starší generace době rozumět může, a to velmi dobře.

Co se tedy změnilo… a co nikoli. Jedním ze způsobů jak hodnotit „ducha doby“ je sledovat posun v jazyce. Po letech práce s mládeží jsem zjistil, že to, co jsme dělávali celkem běžně a dle výsledků i úspěšně, se po letech dělá nadále, ale dostalo to nové výrazivo. Z vedoucích mládeže se stal tým. Vedoucí spolu již více nejezdí na společné plánovací víkendy, ale začalo se jezdit na team bulding. Místo hodnocení té které akce se začal dělat assessment. Neděláme více akce ale projekty. Do slovníku mládežnických vedoucích začala další pronikat další jako kouč, prezentace, fund raising, školení atd. Dokonce se začalo ukazovat, že sestavení týmu, koučing, assessment, prezentace a další věci nejsou „jen tak“ a že k tomu potřebujete náležitě vyškolené odborníky, kteří by to „ve světě dělali za desítky tisíc“, ale pro vás to udělají za zaplaťpánbůh (tedy zadarmo). Jinými slovy prý se „doba profesionalizuje“. Ano… jenže když sedím v zakouřené chalupě mezi mládežníky a povídám si o životě, pak si říkám, zda si někdy trochu nekomplikujeme život. Nakonec na slovníku až tak nezáleží. Záleží na tom, kolik času jste ochotni věnovat autentickým vztahům, jak moc dokážete projevit zájem, zda máte otevřenou domácnost, zda jste osobnost, která je prostoupena Kristovým duchem. Pokud nikoli, pak vám nic nepomůže.  Možná to vypadá, že nadávám do „nové móresy“. Nikoli – jen si všímám, jak i do křesťanství a konkrétně do práce s mládeží pronikla terminologie především z managementu. V tom bych neviděl až takový problém, pokud ale od těchto a mnohých dalších metod, postupů a nápadů nezačneme očekávat to, co nám mohou, ale také nemohou přinést.

Jedním z nejzásadnějších rozdílů doby nedávno minulé a současné jsou nepochybně sociální sítě. Zrovna pročítám knihu „Vyhořelá generace“. Autor v knize píše o „informační únavě“ (Information Fatique Syndrom). Údajně se jedná o „psychické onemocnění, které je způsobeno informační přesyceností. Postižení si stěžují na ochromení analytických schopností, na poruchu pozornosti a na celkovou nervozitu. Hlavním problémem ale je ochromení analytických schopností, které dle autora tvoří základ myšlení“ (s. 190) Nechci psát o sociálních sítích. Jen vidím, jak moc tento fenomén ovlivňuje komunikaci, soustředění a vnímání reality. Zároveň jak nás sociální sítě duchovně jen málo někam posouvají. Jistě – můžeme si poslechnout skvělá kázání, slyšet výbornou duchovní hudbu nebo inspirativní chvály, rychleji se dorozumět ale modlíme se víc? Jsme oddanější Kristu? Možná máme více inspirace, vjemů, můžeme více srovnávat, ale o duchovním růstu rozhodují jiné věci. Tím není řečeno, že sociální sítě jsou špatné. Používejme je, jen od nich v práci s mládeží nelze očekávat zázraky. Bible v mobilu je jistě super, ale stejně jí musíte číst...

Skoro vzápětí po mém nástupu jsem se musel vyrovnávat s Křesťanskou Akademií Mladých. KAM přinesl mnoho inspirativních nápadů pro mládežnickou práci a nepochybně v dobrém ovlivnil mnoho lidí v naší zemi. Zároveň jsem ale viděl jednu oblast, kvůli které jsem nechtěl, aby mládežnická práce v CB a v Kamu fúzovala. Model KAM byl postavený do jisté míry na placených pracovnících. Bylo a je to pochopitelné. Rozsah jeho práce by se při civilním zaměstnání dělat nedal. Jenže tento model byl a v mnoha sborech CB je ekonomicky neprůchodný. Navíc si ani nemyslím, že vedoucí mládeže by měl být příliš rychle po svém nástupu do služby placený. Od jistého počtu mládežníků a s určitou praxí ano, ale nějakou dobu bych čekal. Osobně bych dokonce bez zkušeností s civilním sektorem plnočasové pracovníky pro mládež ani nepřijímal, ale to je na jinou diskusi. Druhý důvod, proč si práce v CB udržela autonomii, byl ten, že především vzdělávání svých pracovníků by si měla pohlídat ta která denominace sama. KAM dobře doplňoval to, co jsme v CB s mladými dělali, možná jsme my doplňovali KAM, ale klíčové slovo při vzdělávání měl Odbor mládeže. Asi si mnozí vzpomínáte na Studny, Čerpadla, Houby a nevím jaké další akce. Snažil jsem se tyto akce doporučovat nikoli proto, že akci dělal Odbor mládeže CB, ale snažil jsem se o kvalitu a hloubku, která by účastníky přitahovala. Je třeba ale dodat, že s Kamem jsem měl dobré vztahy a že to nejhorší, co bych mohl udělat, by bylo, se vůči němu vymezovat. To se ale nestalo.

Zvláště na počátku práce v Odboru mládeže jsme měli výhodu, že vše, s čím jsme přišli, bylo nové. Nové byly bicí na sjezdu mládeže, absolutní pecka byl dataprojektor, když jsme přišli s prvním video sestřihem, bylo to jak sci-fi. Když jsme pozvali na Sjezd mládeže Ram Adonai, vyvolalo to takovou vlnu nadšení ale i odporu zároveň, že jsem myslel, že snad skončím. Dnes když si pár mladých zaskáče v „kotli“, tak se pousmějeme. Tehdy v tom ale někteří viděli téměř démonickou posedlost. Jenže doba šla dál. Na akcích s mládeží se zdokonalovala hudba, prezentace, ozvučení, timing atd. Nejde to jinak, ale když jsem dělal některé poslední akce, pak technická příprava zabrala až příliš mnoho času. Jenže „mladí“ prý už na jen tak nějakou tu skupinu nepřijedou. Souhlasím s tlakem na kvalitu, jen pozor, aby to vše nebylo na úkor duchovního rozměru.

Celou dobu, po kterou jsem pracoval v celocírkevní práci s mládeží, jsem byl v Atletech v Akci. Dnes nechápu, jak jsme mohli dělat kolem dvaceti kempů za rok, kde jsme vzali peníze za vybavení za desítky tisíc. Jezdili jsme po celé republice a nikdo z nás to nedělal na plný úvazek. Hnalo nás dopředu nadšení, přátelství a touha po spasení lidí. Z týmu AVA je dnes do jisté míry páteř sboru na P13, další jsou oporou v jiných sborech. Pro mě osobně byli Atleti „učednickou dílnou“ (dnes bych byl asi jejich  kouč nebo mentor (-: ) Mohl jsem něco z toho, co jsem přijal od Boha, předávat ve velmi úzkých vztazích dál. Předávat něco mladým klukům a dívkám, kteří dozrávali ve víře a postupně přijímali zodpovědnosti v díle na Božím království a v rodinách, které zakládali. Bral jsem to tak, že pokud chcete vést větší skupinu, musíte mít kolem sebe pár lidí, kterým předáváte život, sám sebe. Říkejte tomu učednictví, duchovní doprovázení, koučing nebo mentoring. Nakonec bude možná důležitější, když to budete dělat.

Možná si řeknete, kde v tom všem byla rodina… Jsem ještě ze staré školy, kde nás naše vzory učily, že pro Boha musí jít stranou všechno a někdy (ale ne stále) i rodina. Ano, někdy šla stranou i rodina. Většinou jsem byl večer pryč, a tedy neuspával děti, stejně tak jsem byl pryč většinu víkendů. Na mnoho věcí byla manželka sama. Vzpomínám si, jak třeba odvážela polomrtvého (doslova) syna s akutním zánětem slepého střeva do nemocnice a já byl někde na druhé straně republiky. Neměl jsem většinou čas chodit na zápasy nebo koncerty svých dětí. Přesto jsme spolu prožili krásné chvíle, svoje děti jsem neztratil a máme se rádi. Zároveň bez obrovské podpory mojí manželky bych nikdy nemohl dělat to, co jsem dělal…

Uspořádávám si tento text kdesi v chalupě. Přede mnou sedí děti těch, které jsem kdysi „v mládeži“ vedl. Někdy jim povídám, jak jejich rodiče uvěřili, jak jsem je znal ještě jako nevěřící, někdy s nimi blbnu a někdy sedím sám, pozoruji je a v duchu se modlím, aby si i je Pán Bůh k sobě přitáhl. Děkuji za jejich rodiče, se kterými jsem prošel kus života a vážím si, že velký příběh pokračuje v jejich dětech. A to, že jsem u toho, je milost, veliká milost.

Pochopil jsem, že i přes novou terminologii, sociální sítě, zajímavé způsoby prezentace totiž v něčem neexistují zkratky. Ničím nenahradíte čas investovaný do vztahů. Nic nenahradí osobní kontakt – tedy lidský hlas a tvář druhého. Služba v sobě vždy nese radost a bolest. Každá doba má svoje specifika a každý si cestu k Pánu Bohu musí najít sám. Jinými slovy víra se nedědí. Nikdy nevstupujte do vedení mládeže, pokud vedle vás není někdo, kdo vás může korigovat, komu jste alespoň do jisté míry vykazatelní. Pracujete-li na plný úvazek s mládeží je to milost. Proto se méně litujte a více buďte vděčni. A vlastně se nelitujte vůbec. Sebelítost zabíjí. Věnujte se intenzivně několika mladším lidem a nevymlouvejte se na to, že jste vedoucí a že na to nemáte čas. Tak, jak přemýšlí oni, vám totiž pomůže vidět širší obraz mládeže. Pokud bude přicházet kritika  - a ta přicházet bude, naslouchejte, ale nenechte si svoji službu znechutit. Nebojte se přiznat chybu a zvláště v práci s mládeží hledejte nové způsoby služby. Nevěřte těm, kdo vám tvrdí, že pro práci s mládeží potřebujete především finanční zdroje. Potřebujete především schopnosti, tvořivost, nápady a pochopitelně pořádnou porci Božího požehnání. Mladí lidé se snadno nadchnou a zahoří. Chtějí výzvu, mají ideály. Pokud jste ideály ztratili, pokud je vaše víra omezena na heslo „hlavně nic nepřehnat“, asi byste měli hledat jinou službu než službu mladým. Buďte citliví, kdy s mládeží pracovat, ale i na to, kdy jí opustit.  

Na závěr… děkuji všem, kteří se mnou měli při práci s mládeží trpělivost, kdo se mnou jakkoli spolupracovali, kdo mě povzbuzovali a kdo nade mnou nezlomili hůl. Odpusťte, že nejmenuji. Byl by to ale hodně dlouhý výčet. Díky vám a Pánu Bohu jsem prožil krásný čas.

Přeji Ondrovi Svatošovi, který nastupuje po mně Boží moudrost a požehnání. Nesrovnávejte nás. 

Těším se, že některé svoje zkušenosti, bude-li zájem, budu moci předat dál. A pokud ne, nic se neděje.