Duchovní vedení a pojetí autority

Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.  Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.

Duchovní puberta

Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

Vztah k vlastnímu tělu

Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

Shaking giant

We meet John the Baptist in the very beginning of the introduction to the Gospel of John. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist appears on the scene. John was the much-prayed-for child born to an elderly couple—the priest Zechariah and his wife Elizabeth. We know nothing about his childhood, but nevertheless we know that when he grew up, he accepted his prophetic calling and went out into the wilderness. He becomes a famous preacher who calls his nation to repentance. John’s fame spreads, and because the Jews were awaiting the Messiah, surely they wondered whether or not John was the one they were expecting.

John gained considerable influence—on one hand, he criticized the religious leaders, which is always well-received, and on the other hand, he openly called out many abuses which were well-known, but not talked about. Moreover, his words were prophetic, and because of that, they deeply touched the hearts of the people. John, therefore, quickly gained influence, and so it is completely understandable that a delegation is sent to him with the question, “Who are you?” “Aren’t you the Messiah?” At first glance it is quite clear what John the Baptist should answer. Basically, say that he isn’t. But if we try to put ourselves in his place, we suddenly realize that wasn’t necessarily so simple, and that John’s answer reveals to us something about his character.