Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?

Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…

Nic neposuzuj, pokud nechceš být netolerantní?

V roce 2002 publikoval Oto Ulč v revue Prostor článek „Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů“. V článku autor parafrázuje Otčenáš. Přes to, že parafráze byla napsána před čtrnácti lety, neztratila nic ze své aktuálnosti. Posuďte sami:  Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější.

Gen 21, Iráčané a má to smysl pomáhat!

Možná si ještě pár z nás vzpomíná na nápisy na některých rakouských supermarketech, když se otevřely hranice, které hlásaly tuto prosbu: "Češi nekraďte nám tady". Tehdy se nám, co jsme v supermarketech nekradli, podobné nápisy moc nelíbily. Proč? Protože se jednalo o princip kolektivní viny. S podobnými argumenty nyní operují ti, kdo odsuzují irácké křesťany a Gen 21. Odsuzují nikoli to, že by zde Iráčané kradli, ale že, slovy ministra Chovance „zneužili pohostinnosti ČR“. Co z toho pro myšlení davu plyne?  To, že nemá smysl iráckým křesťanům pomáhat.