Proč mladí kluci nechtějí jít dělat duchovního?

V posledních letech mnoho se mnoho církví potýká s opakovaným problémem – jen velmi málo mladých kluků se připravuje na službu duchovního (kazatele, pastora, kněze atd.) Moje otázka je proč? Je práce v církvi skutečně tak demotivující (píšu v církvi, nikoli v misijních a jiných – jistě skvělých a potřebných, křesťanských organizacích)  

Proč, když už se někdo rozhodne pracovat na „plný  úvazek“, tak časem odchází do různých nadcírkevních služeb, aby pomáhal kazatelům, vymýšlel pro ně další konference a motivační pobyty, školil je jak pracovat od dorostu po mládež, případně pro ně psal knihy, jak, co a kdy mají dělat? Prý bývaly doby, kdy dát synka na studia teologie a následně z něj mít faráře bylo „něco“. Nevím, já sám jsem tyto doby nezažil, pravdou ale je, že když je nějaký kluk chytrý, schopný a nevím jaký ještě, jde studovat práva, medicínu, ekonomii, IT technologie a další obory. Určitě ale ne teologii (tedy většinou). Proč? Z důvodů peněz to určitě není – tedy alespoň v církvi, ve které jsem (ale i v některých jiných). Kazatelé, co se platu týká, patří mezi průměr. V některých denominacích horší průměr, ale v některých mezi nadprůměr.

Možná se jedná o tlak rodičů. Nejeden věřící rodič mi řekl, že „kluka by na teologii nikdy nedal“. Pokud ano, tak prý ať nejdříve „vystuduje něco pořádného, čím se uživí“. Zřejmě tito rodiče vnímali teologické vzdělání podobně jako některé jiné humanitní obory – tedy jako obory pro trh práce těžko využitelné. Je pravda, že pokud vystudujete teologii a nechcete jít na kazatele, na trhu práce moc míst nenajdete…  Dalším důvodem může být v přísloví, „příklady táhnou“. To platí jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Ptám se sám sebe, zda, když mě vidí mladí kluci ve sboru, tak si říkají, to bych chtěl taky. Zda když mladí kluci vidí svoje pastory, tak je to pro ně motivující obraz muže, nebo spíše obraz demotivující. Zda si (pravda povrchně) neříkají něco ve smyslu – ale já potřebuji ve svém životě nějakou výzvu, něco, pro co stojí za to žít a obětovat se. Stále dokola kázat nějaké stovce lidí, řešit stále stejné problémy nechci. Mladí lidé jsou ochotni obětovat se, podstoupit leccos, ale musí vidět smysl. Vidí ho v naší pastorské práci?

Dalším důvodem může být následující paradox. Jdete-li dělat kazatele hned po škole, jste celkem mladí a máte vést lidi o generaci a někdy i dvě generace starší. To není vždy úplně snadné. Jenže pokud počkáte 10 let, než dospějete, dávno zapomenete, co jste se ve škole naučili, navíc se nějak oněch x let musíte živit a s teologickou školou to není až tak snadné. Nejedná se o problém neřešitelný,  mládí jistě nemusí být na škodu, ale přesto... pro některé toto otázka je.

Jiná otázka je, zda vůbec instituty připravující mladé muže na práci kazatele jsou skutečně místem, kde se absolvent na svojí budoucí práci a službu připraví. Můj názor je, že jen velmi málo (viz. můj minulý článek). Připraví vás do jisté míry po stránce teologie a to je jistě dobře, nikoli ale po stránce vedení, pastorace, administrativy, krizové intervence, některých právních záležitostí atd. Práce pastora je v mnohém hodně široká a je až s podivem, jak málo na tuto širokost teologické školy reagují.

Dalším důvodem proč mladí kluci nejdou na kazatele, může být i to, že si uvědomují, že se asi budou muset jednou stěhovat, že se jejich práce bude hluboce prolínat s jejich osobním životem, že po pár letech kazatelování pro ně bude složité jít dělat něco jiného a tedy do určité míry platí, není cesty zpátky. Jinými slovy si uvědomí, že práce duchovního má nejen výšiny, ale i hlubiny a vědomí hlubin převažuje.

Nechci ale, aby článek vyzněl ufňukaně. Jen se ptám… zároveň ale chci dodat – jděte to toho. Občas vám z toho půjde hlava kolem, ale až se ohlédnete, řeknete si, že to bylo úžasný, i když to někdy bolelo.