Učednictví, naučednictví a (ne)efektivní vzdělávání

Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe.

Sňatek s nevěřícím

Jen málokteré téma dokáže vzbudit tolik emocí, jako téma chození a sňatek věřícího s nevěřícím. Zastánci názoru, že se nejedná o problém, většinou argumentují nějakým skvělým párem, kdy jen jeden věří a kterým to skvěle v manželství klape. K tomu pak přidají jinou zkušenost, kdy jsou manželé věřící a neklape to. Jiný argument je, že se jedná ze strany křesťanů o upjatost a někdy až jistý druh xenofobie vůči nekřesťanům. Láska přece přebíjí všechno – včetně (ne)víry! Stejně tak nikde v Bibli nenajdeme verš „neber si nevěřící“. Pravda je, že ve Starém zákoně najdeme varování před smíšenými sňatky, jenže starozákonní věřící toto varování jednak moc nenaplňovali, jednak nedodržovali mnohem zásadnější věc, kterou je monogamie a měřeno současnou optikou jim to Bůh poněkud překvapivě, toleroval. Nový zákon je jiný, polygamie je vnímána jako zásadní hřích. Manželství věřících a nevěřících se zde řeší s tím, že není vnímáno jako ideální stav, nicméně nevíra partnera není důvod k rozvodu. Často se argumentuje i textem 2 Kor 6, 14 o netáhnutí jha s nevěřícím. Ano, není to text explicitně o manželství, ale kdo v manželství je, pak jistě ví, že manželství táhnutím společného jha je.