20 srpna, 2015

Normalizace v nás a (de)generace husákových dětí


Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.



Možná jste někteří z vás slyšeli termín „spor o smysl českých dějin“. Jedná se složitou polemiku a cílem tohoto článku ji není řešit. Chci poukázat na jinou věc. Konkrétně na to, že záleží, jak se vyrovnáme se svojí historií a dokonce že ji nelze uniknout. Historie není jen výčet věcí minulých, ale jakýmsi záhadným způsobem k nám patří. Lidově řečeno, „minulost od sebe neodpářeme“. A to platí jak na rovině našich rodin, tak na rovině národní tak na rovině církve. Nakonec i pokání je do velké míry otázka vyrovnání se z historií. Může se odehrávat nejen na rovině osobní, ale i na rovině církve i národů.   Jedna z věcí, kterou si jak oba naše národy, tak i obě církve nesou, je otázka  nedávné minulosti – mám na mysli období normalizace (období po roce 1968). Dvacet pět let od pádu komunismu není dlouhá doba a určité znaky tohoto období si stále na sobě neseme a dokonce jim nemůžeme uniknout. Možná, že čtenářům se nechce otáčet 20 a více let zpátky, nicméně zkusme to. Důvod jsem již naznačil – to, jak se dnes vyrovnáme s minulostí, ovlivní naší budoucnost.


Přiznám se čtenářům k jedné věci. Když padla železná opona, velmi jsem se trápil svojí zbabělostí, kterou jsem projevil za komunismu (bude mi 50 let, tedy prožil část normalizace jsem prožil). Svojí vírou jsem se sice nijak netajil, nebyl jsem v SSM, snažil jsem se žít poctivý život, poctivě pracovat, pomáhal jsem ve vedení mládeže, občas jsem někomu dal pašovanou literaturu, ale neodvážil jsem se podepsat Chartu, nenastoupit vojenskou službu (tedy podepsal jsem vojenskou přísahu) ani jinak veřejně vystoupit proti komunismu – třeba tím, že bych nešel k volbám. Prostě jsem patřil k mlčící většině. Když můj pocit viny narůstal, rozhodl jsem se jít vyzpovídat ke známému pražskému knězi Václavu Malému. Důvodem bylo nejen to, že Malý byl kněz, ale i to, že podepsal Chartu, byl obviněn z podvracení republiky, držen ve vazbě atd. Navíc bydlel v naší ulici. Malý tehdy nebyl doma a já jsem podruhé k tomuto kroku nenašel odvahu. Snad mi Bůh odpustil i bez zpovědi…


Možná že se ptáte, proč jsem šel ke katolickému knězi a ne k někomu z našich sborů. V té době jsem hledal někoho, kdo by v této konkrétní věci pro mě byl morální autoritou. Tou pro mě nebyli, jak se tehdy říkalo, „dobří pracovníci kteří svojí prací svědčili o Pánu Bohu“, ani dokonce ti, kdo pašovali křesťanskou literaturu, už vůbec ne ti, kdo utekli za kopečky, ale ti, kdo se otevřeně vzepřeli režimu. Konkrétně mám na mysli lidi, kteří odmítli jít k volbám, podepsali Chartu nebo podobné listiny, v rámci možností veřejně vystupovali proti režimu. Kladl jsem si otázky, proč lidé v církvi srší vtipem na adresu KSČ, aby tuto stranu následně volili (nebo v ní dokonce byli nebo měli děti v SSM, sami byli v ROH atd). Stále více mi docházelo, že důvodem (stejně jako u mě) je strach. V té době se mi dostalo do rukou Solženicinovo Souostroví Gulag a v těchto knihách jsem se dočetl, jak vypadá skutečná totalita se vším všudy. Tedy že výslech na STB podle sovětského vzoru vypadá tak, že o sobě několik hodin po výslechu nevíte, že vám nejen hrozí smrtí příbuzných, ale skutečně je zabíjejí, že vám nejen vezmou státní souhlas, ale pošlou vás na 10 – 20 let kamsi, odkud se pravděpodobně nikdy nevrátíte, že nejen nemůžete stavět nové modlitebny, ale ty stávající vám bourají atd. Tímto nechci zpochybnit statečnost některých věřících z našich řad, kteří se osvědčili v době totality, ale nedávejme Husákovský normalizační socialismus na roveň skutečné totalitě, kde vás mučí, zabíjejí a ničí. Chápu, že není příjemné, když se vaše dítě kvůli vaší víře nedostane na vysokou školu, zároveň skutečná tyranie má mnohem děsivější podoby. Přesto, že nám v období normalizace nehrozila smrt, mučení ani mnohaleté těžké žaláře, mlčeli jsme nebo jen velmi slabě protestovali. Ivan Klíma napsal, že „devadesát devět občanů, kteří se dostavili k volbám o nichž vědělo, že nejsou volbami, museli v sobě umlčet hlas svědomí. Volby byli manifestací, že občan je schopen sám sebe pokořit na nejvyšší možnou míru. Člověk zbavený sebeúcty je snadno manipulovatelný, což se hodí každé státní moci.“ O nás, kteří jsme mlčeli píše jiný autor: „Byly zde masy bezejmenných nestraníků, těch, které STB pro jejich nezajímavost ani nepokládala za hodna pozornosti. Každý z nich je akcionářem jedné olbřímí viny.“  Domnívám se, že selháním mnoha z nás, kteří jsme chodili do církve, bylo mlčení. Proč jsme se ozvali, až když vše bylo jasné? Tedy po listopadu 1989? Proč jsme se stejnou vehemencí neprotestovali dříve? Možná proto, že po listopadu už nešlo o krk, protože už jsme tolik nemuseli riskovat. Proč jsme uzavřeli nepsanou smlouvu o tom, že my nebudeme režimu mluvit do jeho vládnutí a on nás nechá praktikovat si svoji víru, občas dokonce postavit nějakou modlitebnu, křesťansky vychovávat svoje děti atd.?


Pokud se vrátím k úvodu článku, potom na minulosti záleží. Proto si myslím, že má smysl o tomto psát v souvislosti se současnými otázkami, které řešíme (nebo neřešíme, protože jsou příliš nepohodlné). Pokud tyto otázka jen tak přejdeme, dostihnou nás. Třeba až se nás naše děti zeptají tati, mami proč jste mlčeli? Možná jim řekneme, že jsme se zajímali o duchovní věci, že jsme místo protestů raději svědčili poctivou prací, že jsme jednali stejně jako Daniel na dvoře faraona… obávám se ale, že nic z toho není pravdivá odpověď – třeba v kontextu slov, že k tomu aby se zlo prosadilo, stačí, když slušní lidé mlčí.

Existuje v tom všem nějaká paralela s některým z biblických příběhů? Existovala nějaká generace, o které se píše v Bibli, která se měla vyrovnat se svojí minulostí? Napadá mě Izraelský národ a jeho odchod z Egypta, kdy na jednu stranu Izrael z Egypta vyšel, na druhou stranu Egypt nikdy nevyšel z něj, nesl si jej stále – ve svých postojích, jednání atd. Jak se konkrétně projevoval Egypt v Izraelcích?

Tím, že Izrael vlastně nikdy přesně nepojmenoval svoji minulost. Všimněme si, že na jednu stranu Izraelci hovoří v souvislosti s Egyptem o otroctví, na druhou stranu vzpomínají na hrnce plná masa, na melouny, česnek a další jídlo. Jak to tedy s nimi bylo? Jednalo se o nejisté otroctví nebo spíše částečnou jistotu? Ponechme stranou detaily typu plné hrnce masa a raději se zaměřme na otázku pojmenování minulosti. Domnívám se, že nám na mnoha úrovních chybí odpověď na otázku, jak to tedy bylo? Skutečně jsme byli otroky nebo jsme spíše volili částečnou jistotu výměnou za to, že jsme mlčeli, protože jsme se báli? Izraelci se zřejmě příliš ozvat nemohli, protože faraon by se s nimi příliš nemazlil. Normalizační Husákovský režim se s mlčící většinou v jistém smyslu mazlil. Vy si jezděte na chaty, praktikujte víru a my vám dáme pokoj. Domnívám se, že poselství do našich dní je, nazvat naše minulé mlčení selháním a povzbudit nastupující generaci, aby touto cestou nešla a tam, kde se děje bezpráví, se hlasitě ozvala, i když to bude cosi stát.


Druhý způsob jak si Izrael nesl Egypt v sobě, byla projekce svých selhání do někoho „nade mnou“ – v případě Izraele do Mojžíše. Pochopitelně jedná se o obecný lidský problém, ale podívejme se na něj z pohledu našeho pojednání. Otrok nemá svoji vůli a tudíž někdo rozhoduje místo něj. Do velké míry tomu tak bylo i v socialismu. Vytvořilo se postoj „za to mohou ti nahoře“ a já jsem vlastně bezmocná oběť. Když Izraelci reptali proti Mojžíšovi, zapomínali, že je nikdo nenutil odejít. Jenže ono nešlo až tak o Mojžíše, ale o možnost najít si někoho „nahoře“ a na něj vylít svoji frustraci. V našich kruzích se mnohokrát ozývají hlasy typu „za to může Rada, kazatel, staršovstvo, vedoucí dorostu, mládeže…“. Je to skutečně tak? Jako člen Rady, staršovstva moc dobře vím, že mě lidé zas tak moc ke svému životu nepotřebují. Stejně tak já, až jednou nebudu v Radě či staršovstvu doufám, že tyto instituce budu ke svému životu potřebovat jen do jisté míry. Ne proto, že jsou zbytečné, ale proto, že za svůj život nesu především osobní zodpovědnost a nečekám, že kazatel, starší, sbor za mě vychovají děti, vyřeší problémy v manželství. Rád si nechám poradit a pomoci, ale nakonec zodpovědnost ze mě nikdo nesejme… protože nejsem otrok, za kterého by něco měl řešit jeho nadřízený nebo jakási, byť sebelepší instituce. Instituce mají pomoci, ne za mně řešit.


Třetí paralela s příběhem Izraele je v Hospodinově nařízení, že Izrael má svým dětem vyprávět o své historii. Myslím, že toto Izraelci dodržovali. Izraelské děti dobře znali příběh o vyvedení svých předků z otroctví. Na rozdíl od nejednoznačnosti generace, která vyšla z Egypta ohledně své historie, jsou např. některé Žalmy ohledně vyjití jednoznačné a nijak se netají se selháváním generace svých předků. Mladá generace Izraelců toto četla, a tedy věděla co se kdysi dělo. Jako důležité vnímám, že starší generace byla zodpovědná za předávání těchto, jak lichotivých, tak někdy nelichotivých příběhů. Důležitější než jejich heroismus bylo poselství, že Hospodin zůstal věrný. Moje otázka je, kdy jsme naposledy vykládali nastupující generaci o našich zápasech, vítězstvích ale i prohrách právě z doby normalizace? Obávám se, že naše děti slyší naše příběhy málo nebo slyší spíše příběhy o vzorných pracovnících, které obdivovali díky pracovnímu výkonu i komunističtí kádři. To je zajisté dobře, zároveň najděme odvahu povědět celou pravdu – třeba o našem mlčení a o tom, že Bůh s námi přes to nepřestal do dnešních dní počítat.


Další paralela Izraele a nás se týká zaslíbené země. Když Izrael konečně dorazí do země oplývající „medem a mlékem“, nastává spoušť. Po Jozuově smrti nastává období Soudců, jenž osobně považuji za čtení pro silné žaludky. V této knize se ukazuje, že častokrát otrok zůstane otrokem, i když mu dáte svobodu. Je sice pravda, že se jednalo o jinou generaci než tu, která vyšla z Egypta, ale geny otroků zůstaly. Otrok pracuje v rámci vymezených hranic určených jeho pánem. Když ho pán propustí na svobodu, mnohý otrok si s ní neví rady, protože najednou chybí hranice. A tak se v případě Izraelců stalo, že děti otroků se opět stávají otroky – sebe samých. Proto nakonec volají, že chtějí nad sebou krále. V současné době na mnohých sborech prožíváme stagnaci. Důvodů je pochopitelně celá řada, zároveň je třeba položit si otázku, zda se opět nedostáváme do otroctví, které již nepřichází z vnějšku, ale zevnitř. O co konkrétně se může jednat? O kariéru, podnikání, studium, cestování, ale i hřích v nejrůznější podobě. Nic proti kariéře, podnikání, studiu, cestování a dalším oblastem. Stejně jako zaslíbená země i všechny zmíněné oblasti jsou darem od Hospodina. Nicméně stejně jako zaslíbená země se mohu stát oblastmi, které přestaneme zvládat. Najednou se stanou smyslem a cílem. Jiná oblast je potom hřích, který je ve svobodné společnosti tak snadno dostupný.


Jaký je z toho všeho závěr? Možná se ještě jednou otočit zpět a pokud jsem svojí pasivitou, účastí u voleb, účastí na komunistických schůzích či dokonce členstvím v nejrůznějších komunistických organizacích podporoval normalizační režim, pojmenovat to jako selhání. Generace, která vyšla, svoji minulost nikdy nepojmenovala a to byla velká chyba. Druhý krok může být plně převzít zodpovědnost za svoje rozhodování a rozejít se s mentalitou „ti nahoře“. Až když se mi toto podaří, začnu „ty nahoře“ mít rád a dokonce jejich práci začnu využívat s velikou osobní svobodou. Další krok navrhuji sdílet svoje osobní příběhy nastupující generaci. A to příběhy nejen vítězné, ale i ty, kde jsem selhal. A poslední rok může být položit si otázku, zda uprostřed svobody, kterou prožívám, nejsem něčeho otrokem. Pokud ano, potom není jiné cesty, než věc pojmenovat a zkusit jít s Boží pomocí jiným směrem. Nebude to jednoduché, ale bude to cesta do svobody.

1 komentář:

Bpk Baktiar řekl(a)...

KAMI SEKELUARGA TAK LUPA MENGUCAPKAN PUJI SYUKUR KEPADA ALLAH S,W,T
dan terima kasih banyak kepada AKI atas nomor togel.nya yang AKI
berikan 4 angka [7273] alhamdulillah ternyata itu benar2 tembus AKI.
dan alhamdulillah sekarang saya bisa melunasi semua utan2 saya yang
ada sama tetangga.dan juga BANK BRI dan bukan hanya itu AKI. insya
allah saya akan coba untuk membuka usaha sendiri demi mencukupi
kebutuhan keluarga saya sehari-hari itu semua berkat bantuan AKI..
sekali lagi makasih banyak ya AKI… bagi saudara yang suka main togel
yang ingin merubah nasib seperti saya silahkan hubungi KI JAYA WARSITO,,di no (((085-342-064-735)))
insya allah anda bisa seperti saya…menang togel 870 JUTA , wassalam.


dijamin 100% jebol saya sudah buktikan...sendiri....







Apakah anda termasuk dalam kategori di bawah ini !!!!


1"Dikejar-kejar hutang

2"Selaluh kalah dalam bermain togel

3"Barang berharga anda udah habis terjual Buat judi togel


4"Anda udah kemana-mana tapi tidak menghasilkan solusi yg tepat


5"Udah banyak Dukun togel yang kamu tempati minta angka jitunya
tapi tidak ada satupun yang berhasil..







Solusi yang tepat jangan anda putus asah... KI JAYA WARSITO akan membantu
anda semua dengan Angka ritual/GHOIB:
butuh angka togel 2D ,3D, 4D SGP / HKG / MALAYSIA / TOTO MAGNUM / dijamin
100% jebol
Apabila ada waktu
silahkan Hub: KI JAYA WARSITO DI NO: [[[085-342-064-735]]]


ANGKA RITUAL: TOTO/MAGNUM 4D/5D/6D


ANGKA RITUAL: HONGKONG 2D/3D/4D/



ANGKA RITUAL; KUDA LARI 2D/3D/4D/



ANGKA RITUAL; SINGAPUR 2D/3D/4D/



ANGKA RITUAL; TAIWAN,THAILAND



ANGKA RITUAL: SIDNEY 2D/3D/4D



DAN PESUGIHAN TUYUL