Otázka jak kázat je pro mnoho pastorů, ale i kázajících laiků klíčová. I přes současnou devalvaci slova má slovo moc a není jedno, co a jak se káže. Osobně jsem měl obrovské požehnání řadu let být pod kazatelnou jednoho z nejobdarovanějších (a dle mého soudu nejlepších) kazatelů, kterého jsem kdy slyšel – Daniele Heczka, proto jsem v tomto směru asi hodně rozmazlený…
Co vnímám při kázání jako důležité a kde vidím (pochopitelně i svoje) chyby.
Všiml jsem si, že kázající někdy káží stylem „není to hrozné“? Tato kázání obsahují dlouhé analýzy společnosti, lidí, různých situací a končí závěrem, že „svět, lidé a církev ve zlém leží“. Někdy se jedná o analýzy dobré, někdy slabé, problém je v tom, že slyšíme dlouhou diagnózu a málo řešení. Je to podobné, jako kdybyste přišli k doktorovi a ten vám vykládal, jak moc jste nemocní bez nabídnutí léků. Jistě, je třeba slyšet i o diagnóze, ale jen ta nestačí. Navíc pokud slyšíme jen o zkaženém světě a lidech, dává nám to pocit nadřazenosti, že především my (křesťané, členové sboru) vidíme, jak je to kolem nás špatné. Jiná věc je, že ukazovat na zlo, hřích, problémy, neřesti a další negativa je vždy jednodušší, než nabízet řešení.
Slyšel jsem názor, že kázání, které nabízí aplikace a řešení jsou plytká, že si každý musí najít řešení sám. Že je třeba kázat jen „čisté učení“, anebo diagnostikovat. Nemusíme z posluchačů dělat hlupáky a polopaticky jim servírovat řešení na každou situaci, zároveň chci připomenout slova M. L. Moodyho, který napsal, že jsme „nedostali Bibli proto, aby se rozšířilo naše poznání, ale proto, aby se změnily naše životy“. Zhruba 15 let se zabývám filozofií, přečetl jsem něco asi od všech velkých filozofů (pochopitelně ne všechna jejich díla a ne vše jsem pochopil), filozofii jsem učil a učím, a i když bych o sobě nikdy neřekl, že jsem filozof, něco jsem něco o filozofii pochopil a dost toho přečetl. To čím mě fascinuje Kristus je, že na rozdíl od Platona, Aristotela, Kanta, Hegela a dalších se jeho učení mnohem více dotýká každodenního života a při tom na něm není nic primitivního. Proto si myslím, že není třeba dělat z kazatelny platformu pro filozofické, sociologické, psychologické a jiné přednášky.
Určitým nebezpečím kázání je, že jsou nesrozumitelná. Paradoxem je, že si někteří myslí, že nesrozumitelnost je znamením hloubky. Toto je mýtus. Nesrozumitelnost je známkou toho, že nerozumíte tomu, o čem mluvíte (i když je neuvěřitelné, že někdo dokáže 40 minut mluvit a nic neříct). Když se díváte na Ježíše, tak mnoho hlubokých pravd je vyjadřováno jazykem, který byl velmi srozumitelný obyčejným lidem. Všichni věděli, co je to kvas, plevel, ovce, dveře, otec atd… Všimněte si třeba jeho trilogie v Lukáši 15 o „ztracených… (minci, ovci a synu)“. Ježíš nezačíná slovem hříšníci, ale začíná ve světě, kde jeho posluchači žili. Primitivní? Nikoli. Geniální a inspirativní zároveň! Jedním z profesorů, kteří na mě měli klíčový vliv, byl Jan Sokol. Když přednášel úvod do filozofie, bylo to jak zjevení. Jeho přednášky byly natřískané, mladí lidé milovali, jak přednášel. Fascinující bylo, jak to co říkal, bylo srozumitelné a přitom to nebylo primitivní. Až po jeho přednáškách se mi částečně otevřel svět Kanta, Heideggera, filozofe jazyka, filozofie dějin a další. Proč? Protože výborně pochopil, o co v jejich dílech jde a to pak „přeložil“ do našeho jazyka a chápaní. Kéž by toto dokázali i ti, kdo káží Boží slovo. A. Einstein kdysi řekl, že „pokud něco nedokážete vyjádřit srozumitelně, pak tomu nerozumíte“. Srozumitelnost neznamená plytkost, ale jasnost.
Jedno z dalších pokušení je sdělit posluchačům vše. Výsledek pak ale je, že nevědí nic. Někdy je dobré určit si, co říci nechci, nebo řečeno jinak – méně je více. Opakem potom je shrnout si kázání do jedné věty. Možná zjistíme, že to není tak snadné, protože to ani nejde. Pokud ale sami vlastně nevíme, co jsme chtěli sdělit, kam míříme, těžko to budou vědět posluchači.
I když víme, že někdy méně je více, přesto v toto chybujeme. Proč?
- Protože je jednodušší kolem každé myšlenky trochu zakroužit, trochu jí rozvinout, zároveň ale žádnou nedotáhnout do konce. Pokud ale máte hovořit o jednom principu, myšlence, výzvě, je to složitější a hlavně musíte vědět, co chcete sdělit.
- Protože někdy je kázající zavalen jinými věcmi, než je kázání. Řeší hudbu, koordinuje technické věci, vede modlitební chvíli před shromážděním, někdy ještě před kázáním řeší některé problémy atd. Jinými slovy kontext neděle se stává důležitějším (měřeno časem a emocionální energií), než obsah.
- Podléháme mýtu o tom, co je hloubka. Pokud nám lidé nerozumí, zpravidla to není, protože jsme hlubocí, ale protože jsme špatní komunikátoři. Stejně tak není znamením hloubky používání cizích slov, neúměrná délka slova, nebo nepoužitelnost toho, co jsme sdělovali v obyčejném každodenním životě.
- Bojíme se, že neřekneme dost. Měli bychom mít na vědomí, že naším cílem není povědět všechno, ale povědět to, co je podstatné. Sami před sebou bychom si měli být schopni obhájit, proč říkáme, co říkáme, nicméně toto není nutné sdělovat posluchačům. Navíc je dobré vědět, že dobré kázání někdy končí.
- Zaměňujeme informace a aplikace. Je třeba kázat Slovo a zároveň mít na paměti v jaké situaci se posluchači nacházejí. Lidé jsou někdy otráveni tím, že musí poslouchat věci, které ve skutečnosti nepotřebují. Absolutně tím nevyvyšuji jakýsi „fachidiotismus“, tedy kázat jen „pět bodů jak být, dosáhnout, docílit atd“. Jen mě inspiruje Ježíš, který se ve svých promluvách dotýkal toho, co lidi trápilo.
Jistě by se o daném subjektu dalo napsat mnohem více, jistě bylo napsáni mnohem více, a hlavně jistě existují ti, kdo na rozdíl ode mě jsou řečníky par-exelance. To, co jsem popsal je jen nástřel, hledání a to pro ty, kdo čas od času nebo i pravidelněji něco druhým sdělují ve formě „kázání“ či „promluvy“.
Co vnímám při kázání jako důležité a kde vidím (pochopitelně i svoje) chyby.
Všiml jsem si, že kázající někdy káží stylem „není to hrozné“? Tato kázání obsahují dlouhé analýzy společnosti, lidí, různých situací a končí závěrem, že „svět, lidé a církev ve zlém leží“. Někdy se jedná o analýzy dobré, někdy slabé, problém je v tom, že slyšíme dlouhou diagnózu a málo řešení. Je to podobné, jako kdybyste přišli k doktorovi a ten vám vykládal, jak moc jste nemocní bez nabídnutí léků. Jistě, je třeba slyšet i o diagnóze, ale jen ta nestačí. Navíc pokud slyšíme jen o zkaženém světě a lidech, dává nám to pocit nadřazenosti, že především my (křesťané, členové sboru) vidíme, jak je to kolem nás špatné. Jiná věc je, že ukazovat na zlo, hřích, problémy, neřesti a další negativa je vždy jednodušší, než nabízet řešení.
Slyšel jsem názor, že kázání, které nabízí aplikace a řešení jsou plytká, že si každý musí najít řešení sám. Že je třeba kázat jen „čisté učení“, anebo diagnostikovat. Nemusíme z posluchačů dělat hlupáky a polopaticky jim servírovat řešení na každou situaci, zároveň chci připomenout slova M. L. Moodyho, který napsal, že jsme „nedostali Bibli proto, aby se rozšířilo naše poznání, ale proto, aby se změnily naše životy“. Zhruba 15 let se zabývám filozofií, přečetl jsem něco asi od všech velkých filozofů (pochopitelně ne všechna jejich díla a ne vše jsem pochopil), filozofii jsem učil a učím, a i když bych o sobě nikdy neřekl, že jsem filozof, něco jsem něco o filozofii pochopil a dost toho přečetl. To čím mě fascinuje Kristus je, že na rozdíl od Platona, Aristotela, Kanta, Hegela a dalších se jeho učení mnohem více dotýká každodenního života a při tom na něm není nic primitivního. Proto si myslím, že není třeba dělat z kazatelny platformu pro filozofické, sociologické, psychologické a jiné přednášky.
Určitým nebezpečím kázání je, že jsou nesrozumitelná. Paradoxem je, že si někteří myslí, že nesrozumitelnost je znamením hloubky. Toto je mýtus. Nesrozumitelnost je známkou toho, že nerozumíte tomu, o čem mluvíte (i když je neuvěřitelné, že někdo dokáže 40 minut mluvit a nic neříct). Když se díváte na Ježíše, tak mnoho hlubokých pravd je vyjadřováno jazykem, který byl velmi srozumitelný obyčejným lidem. Všichni věděli, co je to kvas, plevel, ovce, dveře, otec atd… Všimněte si třeba jeho trilogie v Lukáši 15 o „ztracených… (minci, ovci a synu)“. Ježíš nezačíná slovem hříšníci, ale začíná ve světě, kde jeho posluchači žili. Primitivní? Nikoli. Geniální a inspirativní zároveň! Jedním z profesorů, kteří na mě měli klíčový vliv, byl Jan Sokol. Když přednášel úvod do filozofie, bylo to jak zjevení. Jeho přednášky byly natřískané, mladí lidé milovali, jak přednášel. Fascinující bylo, jak to co říkal, bylo srozumitelné a přitom to nebylo primitivní. Až po jeho přednáškách se mi částečně otevřel svět Kanta, Heideggera, filozofe jazyka, filozofie dějin a další. Proč? Protože výborně pochopil, o co v jejich dílech jde a to pak „přeložil“ do našeho jazyka a chápaní. Kéž by toto dokázali i ti, kdo káží Boží slovo. A. Einstein kdysi řekl, že „pokud něco nedokážete vyjádřit srozumitelně, pak tomu nerozumíte“. Srozumitelnost neznamená plytkost, ale jasnost.
Jedno z dalších pokušení je sdělit posluchačům vše. Výsledek pak ale je, že nevědí nic. Někdy je dobré určit si, co říci nechci, nebo řečeno jinak – méně je více. Opakem potom je shrnout si kázání do jedné věty. Možná zjistíme, že to není tak snadné, protože to ani nejde. Pokud ale sami vlastně nevíme, co jsme chtěli sdělit, kam míříme, těžko to budou vědět posluchači.
I když víme, že někdy méně je více, přesto v toto chybujeme. Proč?
- Protože je jednodušší kolem každé myšlenky trochu zakroužit, trochu jí rozvinout, zároveň ale žádnou nedotáhnout do konce. Pokud ale máte hovořit o jednom principu, myšlence, výzvě, je to složitější a hlavně musíte vědět, co chcete sdělit.
- Protože někdy je kázající zavalen jinými věcmi, než je kázání. Řeší hudbu, koordinuje technické věci, vede modlitební chvíli před shromážděním, někdy ještě před kázáním řeší některé problémy atd. Jinými slovy kontext neděle se stává důležitějším (měřeno časem a emocionální energií), než obsah.
- Podléháme mýtu o tom, co je hloubka. Pokud nám lidé nerozumí, zpravidla to není, protože jsme hlubocí, ale protože jsme špatní komunikátoři. Stejně tak není znamením hloubky používání cizích slov, neúměrná délka slova, nebo nepoužitelnost toho, co jsme sdělovali v obyčejném každodenním životě.
- Bojíme se, že neřekneme dost. Měli bychom mít na vědomí, že naším cílem není povědět všechno, ale povědět to, co je podstatné. Sami před sebou bychom si měli být schopni obhájit, proč říkáme, co říkáme, nicméně toto není nutné sdělovat posluchačům. Navíc je dobré vědět, že dobré kázání někdy končí.
- Zaměňujeme informace a aplikace. Je třeba kázat Slovo a zároveň mít na paměti v jaké situaci se posluchači nacházejí. Lidé jsou někdy otráveni tím, že musí poslouchat věci, které ve skutečnosti nepotřebují. Absolutně tím nevyvyšuji jakýsi „fachidiotismus“, tedy kázat jen „pět bodů jak být, dosáhnout, docílit atd“. Jen mě inspiruje Ježíš, který se ve svých promluvách dotýkal toho, co lidi trápilo.
Jistě by se o daném subjektu dalo napsat mnohem více, jistě bylo napsáni mnohem více, a hlavně jistě existují ti, kdo na rozdíl ode mě jsou řečníky par-exelance. To, co jsem popsal je jen nástřel, hledání a to pro ty, kdo čas od času nebo i pravidelněji něco druhým sdělují ve formě „kázání“ či „promluvy“.
Žádné komentáře:
Okomentovat