13 ledna, 2022

Touha po spravedlnosti a odplatě

Také se vám stalo, že vám někdo ublížil, a nic se mu nestalo? Možná jste s ním vedli dlouhé vnitřní dialogy, dokonce jste s ním i přímo hovořili, ale nic se nezměnilo. Prostě jste se stali obětí. Pak jste někde slyšeli, že máte odpustit, ale ono to nešlo. Kdesi v nás se ozývala nejen touha po spravedlnosti, ale i po odplatě, nebo méně prozaicky napsáno, touha po pomstě. Co s tím? Když čteme Bibli, pak se v ní o pomstě či odplatě píše. Nepodporuje to ale představě milujícího Boha? Co dělat s textem jako „Má je pomsta i odplata“, který je jak ve Starém, tak i Novém zákoně (Dt 32, 35 resp. Řím 12, 19)?

Na tuto nesnadnou otázku odpovídá jeden z předních teologů současné doby, profesor z Yaleovy university Miroslav Volf. Volf je původem Chorvat a na vlastní kůži prožil otřesné věci, které se děly během etnických válek v bývalé Jugoslávii. Tyto zkušenosti se mu později staly podkladem pro knihu Odmítnout nebo obejmout. Volf v knize píše o souvislosti mezi lidským nenásilím a důrazem na Boží odplatu. Tvrdí, že víra, že Bůh pomstí spáchané křivdy a bezpráví, zbavuje lidi nutnosti, aby tak činili sami. V tomto duchu pak navrhuje číst význam výše uvedených biblických textů. V jiné souvislosti, ale v kontextu přemýšlení o odplatě píše i další myslitel, držitel Nobelovy ceny C. Miłosz: „Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni.“

Velmi podnětné jsou ohledně tématu odplaty slova světově proslulého rabína J. Sackse: „Nikdy nemůžeme odčinit minulost ani ji bezezbytku napravit. Zabitím svého nepřítele nepřivedeme svého přítele zpět k životu. Ano, musíme narovnat křivdy minulosti, omluvit se, usmířit, uznat pocit prožitého utrpení a zármutku druhých. Dějiny neznají dokonalou spravedlnost, pouze se k ní mohou zhruba přibližovat a to musí stačit. Všechno ostatní musíme ponechat Bohu.“ Sacks nepopírá potřebu narovnání křivd, ale stejně jako Volf píše, že konečné vyrovnání vykoná Bůh. Sacks poté cituje židovského učence Maimonida: „Vymažeš ze své mysli jakákoli příkoří, která ti byla spáchána, a nebudeš chovat zášť. Neboť dokud si člověk hýčká svou křivdu a přechovává ji ve své mysli, mohl by zatoužit po pomstě. Tóra nás proto před záští důrazně varuje, tak aby v nás byl dojem křivdy zcela zahlazen a více jsme si ji nepřipomínali.“ Nemyslím si, že můžeme vždy zcela vymazat pocit křivdy, ale neměla by nás ovládat touha po pomstě. Platí, že náleží-li odplata Bohu, pak nenáleží nám. Toho, kdo nám ublížil, v sobě nemusíme nosit, jakkoli mnohé jizvy na duši bolí.

V Dt 23, 8 je zvláštní příkaz: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“ Proč se v textu píše zrovna o Egyptu? Asi proto, že to byli Egypťané, kteří drželi Izraelity v otroctví, dopustili se genocidy na izraelských chlapcích, komplikovali Izraelcům odchod do zaslíbené země atd. Izraelci tedy měli dost důvodů Egypt nenávidět nebo alespoň hledět zpět z pocitem křivdy. Tento text Izraelce učil, že svoboda je nejen v tom, že opustí Egypt, ale též že Egypt opustí je, že nebudou otroky svých vzpomínek, kolektivní paměti, své minulosti v podobě nenávisti ke svým bývalým nepřátelům. Ještě jednou J. Sacks: „Jinak by sebou pořád vláčeli své okovy, ne sice železné, ale duševní. A duševní okovy někdy bývají ze všech nejhorší.“

Proto jakkoli může být naše minulost těžká, nemusíme si ji nést s sebou a být jejími otroky. Toužit po spravedlnosti a s ní spojené odplatě je legitimní. Zároveň konečná odplata náleží milujícímu a spravedlivému Bohu. Ono se to nevylučuje. Zapomenout na některé křivdy někdy nelze, byť čas bývá dobrým lékařem. Lze ale odpustit a nepřipomínat. Není to snadné, ale s Boží pomocí možné. Proto lze díky Kristově oběti a milosti vyslovit nejen slova „odpusť nám“, ale i „jako jsme odpustili my“…

1 komentář:

Karel Konečný řekl(a)...

Touha po spravedlnosti a odplatě, to je asi věčné téma. Vždy záleží na úrovni společnosti ve které žijete. Jestliže je společnost na nízké úrovni se zločinným vedením,tak zůstává u vaší touhy.Britské prestižní univerzity dávno pochopili, že je třeba společnost vzdělat a tím se nemyslí tituly, ale zájem o témata, logické myšlení a s tím spojené porozumění tématům a životu orientovanému na bližní lidi. Jejich vynikající učitelé se o to snaží celý život.