Německo, Rusko, výročí konce války a vyrovnávání se s vinou

Krátce po druhé světové válce napsal německý filozof Karl Jaspers knihu Otázka viny. Jaspers se v této knize vyrovnává s fenoménem viny svého národa.

Když tuto knihu čtete, zjistíte, že myšlenky tohoto myslitele se zdaleka netýkají jen Němců po druhé světové válce. Jaspers definuje čtyři kategorie viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Do kriminální viny zahrnuje přímou účast na zločinech a porušování zákonů. Politickou vinu vidí u politiků a politických institucí, stejně tak jako u organizátorů masové nenávisti. Zároveň ale se od této viny nelze oprostit, pokud jsme s těmito činy jako občané souhlasili, byť jsme je sami nevykonávali. Morální vina má co do činění s tím, že jsme byli vůči násilí loajální a občansky poslušní, tedy že jsme se násilí aktivně nepostavili. Patří sem „život v masce“ a „souputnictví“ – vina plynoucí z účasti na vnějších projevech loajality vůči režimu za účelem osobních výhod nebo vyhnutí se nebezpečí. Metafyzická vina pak pramení ze skutečnosti, že jsme zůstali naživu a že jsme neudělali dost proto, abychom zachránili ty, na kterých byly páchány politické nebo jiné zločiny. Cituji: „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Zároveň se s touto vinou často setkáváme u těch, kdo přežili koncentrační tábory.

V knize Tekuté zlo Bauman a Donskis navazují na Jasperse a píší, že „největší zosobnění etiky viny byla morální Tour de France německého kancléře Williho Brandta, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté u Jad vašem (světové centrum pro výzkum, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli) – v obou případech se jednalo o hrdinský a ušlechtilý čin veřejného pokání před světem za zločiny a hříchy svého národa.“ V našem kontextu stojí za připomenutí i omluva německého prezidenta J. Gaucka v Lidicích. Autoři knihy Tekuté zlo píšou: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě W. Brandta, porušuje hobbesovský model státu – státu, který nikdy neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“

V souvislosti s koncem války, který jsme si připomínali, byla na Kulatém náměstí v Praze otevřena výstava o zvěrstvech provozovaných Rudou armádou na civilistech. Některé to pohoršuje a ptají se, proč je nutné tyto temné momenty našich dějin zdůrazňovat.

Problém je ale poněkud složitější a souvisí právě s otázkou viny a omluvy. Rudá armáda měla nepochybně významný podíl na osvobození naší země, zároveň to byla Rudá armáda, která odvlekla na konci války tisíce našich občanů do gulagů. Stejně tak to byl Sovětský svaz, který po válce v naší zemi podporoval a organizoval stejně zločinný režim, jako byl režim nacistický. Rozdíl oproti Němcům byl a je v tom, že Sověti se za svoje zvěrstva nikdy neomluvili, stejně tak komunisté. Ještě jednou Bauman a Donskis: „Dokázali bychom si představit, jak vůdce Sovětského svazu vyjádří omluvu za odporné zločiny a zavrženíhodné chování svého vojska, vládnoucích představitelů a státní mašinérie? Dokázali bychom si představit, že jakýkoli vůdce dnešního Ruska nabídne omluvu státu, jehož existenci podrýval, nebo dokonce zničil? Odpověď je zcela jasná – ne.“

Rusko se neomlouvá a nikdy se omlouvat nebude. Snad i proto je doposud Stalin vnímán jako jeden z největších Rusů. (Je nemyslitelné, že by takto dopadl v Německu Hitler.) A právě proto, že se Rusko neomlouvá, není jeho představitelům ani dáno vidět vinu, kterou jejich národ nese. V Rusku – mimo disidentské kruhy – neexistuje dílo podobné Jaspersově Vině, tedy dílo, které by bylo v Rusku doporučováno ke čtení jako snaha vyrovnat se s historickou vinou Ruska třeba jen v minulém století.

Vyznání vin nemůže vrátit životy, ale může vyjádřit lítost, distancovat se od zločinů minulosti a může je veřejně prohlásit za nepřípustné. A to není málo. Vyznání vin není slabost, ale síla. Naopak zamlčování a bagatelizování zločinů – často od těch, kteří vypadají jako silní – slabostí je.

Připomínali jsme si konec světové války, zároveň konec jedné diktatury, a třeba dodat, i nástup jiné diktatury. Potomci jedné z nich vinu svých předků nebagatelizují, potomci druhé diktatury si vinu nepřipouští. A snad i proto je dnešní Rusko na rozdíl od Německa stále diktaturou. Aby se něco změnilo, muselo by dojít k vyznání... vin. Jak jednoduché a jak těžké zároveň.

Nezbývá než doufat, že nás rudá diktatura podruhé nepohltí a že její pohrobci se nikdy více nedostanou k moci. Oni totiž pojem viny neznají, proto nelitují. A protože nelitují, budou to, co dělali jejich předchůdci, klidně opakovat.