Pár slov u příležitosti úmrtí Jana Sokola

Jak jste asi někteří zaznamenali, dnes, tj. 16. 2. 2021 zemřel profesor Jan Sokol, jeden ze signatářů Charty 77, kandidát na prezidenta a hlavně vynikající člověk a učitel. Nechci ale psát to, co se lze dočíst na wikipedii nebo co v souvislosti s jeho smrtí bylo či bude napsáno.

Rád bych napsal pár osobních vzpomínek. Pro mě osobně byl Jan Sokol jedním z klíčových profesorů. Chodil jsem snad na všechno, co přednášel, hltal jsem jeho knížky, a když jsem se rozhodoval, pod kým budu psát svoji diplomovou práci, volba byla jasná. Zvolil jsem si téma Demiurgos vs. Stvořitel, nebo jinými slovy srovnání příběhu o stvoření u Platona a v Genesis. Diplomku mi J. Sokol moc neulehčil a neustále mi jí vracel k přepracování, aby mi nakonec dal, tuším dvojku. Jenže mě díky svým nárokům někam posunul.

To, co mě na něm doslova fascinovalo, bylo, jak o velmi složitých věcech dokázal mluvit jednoduše. Pokud čtete jeho Úvod do filozofie, pak máte pocit, že takto byste to možná napsali taky. Jenže přesně v tom byla jeho genialita. Zkuste pochopit Kanta, Heideggera, Locka, Hegela a mnohé další, bez toho, abyste četli „o nich“ a místo toho četli „je“. Jsem si téměř jist, že většina nemá šanci. A tak hodiny filozofie často vypadají tak, že se učíme věci typu, zda Achilles dohoní želvu, jaký je rozdíl mezi bytím a existencí, jak je možné, že jsou možné syntetické soudy apriori atd. Opakuje se něco o „lásce k moudrosti“, ale nikdo přesně neví, jaká že to vlastně ta moudrost je. Při jeho přednáškách z filozofie nic takového nezaznělo, a přesto jste se mnohým jen těžko pochopitelným věcem dostávali na kloub.

Jeho Úvody do filozofie se naprosto vymykaly všem jiným úvodům, kterých jsem absolvoval nebo četl hodně. Jenže takto něco vysvětlit dokáže jen ten, kdo věc výborně rozumí. Do dnes si vzpomínám na přednášku o filozofii jazyka, která začala jeho zkušeností, kdy viděl, jak se někomu porouchalo auto. Onen někdo z auta vystoupil a povídá svému kamarádovi „hele vole vono najednou prd a nic“. Tato věta se neřídí žádnou gramatikou, a přesto velmi dobře rozumíme, co se stalo. Sokol na tomto příkladu vykládal o zázraku jménem jazyk…

Asi nejvíce mě upoutaly jeho přednášky Člověk a náboženství. Problém byl, že na tyto přednášky bylo narváno a pokud jste nepřišli alespoň 10 minut před přednáškou, měli jste smůlu. Dodávám, že důvodem nebyl zápočet, ale vynikající způsob přednášení. Často jeho přednášky končily potleskem, což jsem asi nikdy jindy nezažil. V druhém semestru tohoto předmětu pak J. Sokol hovořil pouze o křesťanství. Přiznám se, že jsem řadu jeho myšlenek využíval v neděli při kázání… Dokázal studentům velmi obyčejným a srozumitelným jazykem přiblížit křesťanství, zároveň nepoužíval naše křesťanské obraty, kterým někdy ani mi sami nerozumíme. Zároveň se nesnižoval k někdy vyprázdněným rádoby intelektuálním floskulím typu „Bůh je tajemství“, „naše řeč ho nemůže postihnout“, „Bůh je poslední jsoucno“, „všichni jsme nenapravitelně náboženští“ atd. Ono to tak je, ale někdy je zbytečné a někdy přímo trapné s tím operovat.

Jen jednou jsem s ním hovořil osobně (pokud nepočítám rozhovory kvůli diplomce) a to když jsme se jako řečníci setkali na festivalu United. Sebral jsem odvahu a ptal jsem se ho, proč přednášel, jak přednášel, zda je důvodem fenomenologie, kterou byl ovlivněn především díky Janu Patočkovi, který formoval mnoho vynikajících českých filozofů. Nebudu vás zatěžovat fenomenologií ani naším rozhovorem. Nicméně to klíčové, co jsem si od Jana Sokola odnesl, bylo, že o složitých věcech se nikoli má, ale dá mluvit jednoduše, ale musíte předmětu své výuky výborně rozumět. Že komplikované přednášky a vyučování není známkou vzdělanosti. Že vzdělaný a moudrý člověk o své vzdělanosti nemusí nikde mluvit, nemusí hlásat, kde všude přednášel, kolika mluví jazyky (on sám jich uměl mnoho, včetně klasických) a už vůbec nemusí o druhých mluvit jako o nevzdělancích. Poznal jsem, že plné klasy se sklánějí hluboko, a ty prázdné… však víte.

Vždy mi v mysli zůstane skromný muž, který působí plaše, někde

v koutě kouří před přednáškou svoje startky, pak přijde na přednášku a vy zíráte, co Bůh do některých lidí vložil. A tak na závěr pár slov z jeho přednášky Člověk a náboženství. „Bible zastává názor, že definitivní a platné vyrovnání se zlem je možné jen tak, že sám pachatel uzná svůj hřích. Že nahlédne a bez vytáček přizná, že spáchal hřích. Tak se teprve zjeví plná hloubka biblické etiky: i ten nejlepší z Izraele spáchal ohavný hřích. S pomocí prorokovou se však obrátil, to jest sám sebe odsoudil, uznal vinu a litoval ji. Je sice potrestán, ale smí žít dál a navíc se ukáže, že smí zůstat izraelským králem, „milým Hospodinu“. Zločin zůstane zločinem, mrtvému život nevrátí, ale zločinec může přestat být zločincem. Tomuto obratu říká Bible milost.“

Já bych jen dodal, že považuji za milost, když se v životě dostanete pod vliv některých vynikajících lidí, jako byl třeba Jan Sokol.

O vzorech a těch, kdo nás ovlivnili

Asi všichni jsme četli příběh nebo rozhovor s někým, kdo se narodil do velmi těžkých podmínek a dokázal se díky tvrdému úsilí vypracovat. Rozhovor s tímto člověkem je zhruba v tomto duchu: „Jak jste to dokázal? Začínal jste v tak svízelných podmínkách – bez otce, s matkou na podpoře, na ulicích, kde vládly gangy a drogoví dealeři. A vy jste to dotáhl na…“ a nyní si dosaďte, co chcete. Odpověď zpravidla začne slovy: „Našel se učitel či učitelka, setkal jsem se s někým, kdo na mě zapůsobil a něco důležitého mi předal, s někým, kdo ve mně viděl víc, než moje okolí, které mě odepisovalo…“

Zřejmě málokdo z vás zná jméno František Satora, každý ale zná jméno T. G. Masaryk. Jak spolu tato dvě jména souvisí? Satora byl farářem v Čejkovicích kam Masaryk v době dospívání chodil do školy. V Masarykovi objevil výrazný talent a podporoval jej zapůjčováním knížek, které v čejkovické tvrzi zbyly po jezuitech. Dále učil Masaryka hře na housle a latinu. Nakonec výrazně ovlivnil Tomášovo rozhodnutí studovat na gymnáziu. Systematicky jej připravoval ke zkoušce na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, aby Tomáš mohl po prázdninách roku 1865 do sekundy brněnského gymnázia. Masaryk, který měl být původně kovářem, díky Satorovi nabral ve svém životě úplně jiný směr. (Celý příběh nejdete zde)

Kdyby do mého života před cca 35 lety nevstoupil učitel češtiny, některým lidem bych usnadnil život, protože bych je nevytáčel svými články a svým působením v církvi i mimo ni, jiné bych (doufám) o něco ochudil. Původně jsem neměl touhu být kazatelem ani učitelem. Jako dospívající jsem za kazatelnou nenacházel muže, kteří by mě inspirovali, a školu jsem upřímně nesnášel. Mnohem více mě inspiroval můj táta a tak jsem šel v jeho stopách a studoval jsem elektro s tím, že budu jako on elektrikář. Na elektro-průmyslovku, kterou jsem studoval, se dostal jakýsi učitel češtiny, který byl z politických důvodů na naši školu „uklizen“. Měl přednášet na univerzitě, ale neměl dobrý kádrový profil. A tak dospívajícím budoucím elektrikářům přednášel o české a světové literatuře, nacházel neuvěřitelné souvislosti v různých knihách a historických epochách atd. Nemohl učit budoucí filozofy, učitele a nevím koho ještě a tak to, co znal, předával nám. Bylo to fascinující a ve mně to zanechalo hlubokou stopu. Dal mi lásku jednak k literatuře, ale zároveň mi ukázal, že jedna věc je něco přečíst, druhá pak hledat ke knihám interpretační klíč… Později jsem se setkal s několika věřícími osobnostmi, které zásadním způsobem formovaly moji další životní cestu a vzdělání a nevědomky tak navázaly na zmiňovaného učitele. Jinými slovy tak jako Masaryk měl svého Satoru, i já jsem měl své… nechci uvádět jména. I díky této zkušenosti jsem si řekl, že bych rád byl i já svým životem někomu pomyslným „Satorou“ nebo „učitelem češtiny“.

Byl to E. Erikson, který napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. Stagnaci definuje jako stav, kdy myslíme jen na sebe: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě chce a kdo mě ignoruje? Oproti tomu generativita nás vyvádí ze sebe k druhým. Dovolil bych si k Eriksonovi dodat, že zápas mezi stagnací a generativitou vedeme celý svůj aktivní život a že se nemusí jednat jen o stárnutí, byť je úžasné, pokud nám do života Bůh pošle stárnoucího a moudrého člověka, který je ochoten nám něco předat.

Zvláště my, co kážeme, píšeme a přednášíme, můžeme propadnout pocitu, že už ze samotné podstaty naší práce plyne, že pedagogicky či duchovně působíme na druhé, a tedy naplňujeme poslání, které jsem v článku popsal. Může být, ale jen do jisté míry. Samozřejmě, že někoho může oslovit náš styl přednášek, psaní či kázání, ale mnohem hlubší rozměr předávání života se odehrává na osobní rovině. Osobní vztah totiž nenahradí nacpaná posluchárna, tisíce lajků nebo prodaných knížek.

A to je dobrá zpráva pro ty, kdo nejsou tolik vidět. Vidět sice nejsou, ale počty a čísla jsou dobrá tak pro statistiku. Každý se může stát andělem pro někoho dalšího a třeba i nevědomky mu pomoci v jeho směřování na životní cestě. Chce to ale poodstoupit od sebe sama a chtít tu být pro druhé. Když žijeme autentický vztah s Pánem Bohem, pak máme co předat!

A ještě glosa na závěr. H. Kushner v jedné ze svých knih popisuje tuto zkušenost: „Jeden pozoruhodný mladý muž komisi řekl, že jej přijali na Harvard a že jeho hlavní zaměření bude antropologie. Na otázku proč zrovna antropologie odvětil, že na střední škole absolvoval úžasný antropologický kurz a proto se rozhodl studovat antropologii.“ Kushner se ho zeptal. „Řekl jste někdy svému učiteli, co pro vás tento kurz znamenal?“ Dotyčný odpověděl: „Ne, nikoli. Nejspíš jsem ale měl.“

Pokud víte o někom, kdo vás v životě zásadně ovlivnil, sdělte mu to.

Zapeklitost moci a Milgramův experiment

 

K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky. Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.

Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru, že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučili důvěřovat autoritě a nekriticky jí podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi to takto špatně zadal“.

Jiným vysvětlením proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např. u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku. Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla? Má státi: Na počátku byla síla!“

Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv, na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná) strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad sebou uplatňovaná, též dělá dobře. Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně, ale bojí se vzepřít.

Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance, reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“, nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.

Nepíšu proti autoritám, jen tvrdím, že autorita se nepotřebuje zaštiťovat silou, ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo poslouchejte, protože „něco o vás/o tobě vím“ atd.

Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná někdy k tomu, být autoritou stačí.